Tag: surrealismus

Časová osa: 1936 (Surrealistický kabinet kuriozit)

Co se rozvíjelo divočeji a bohatěji v třicátých letech minulého století, než surrealismus?

Dnešní díl Časové osy bude zkoumat různé projevy právě tohoto směru. V jednom roce se sešla vskutku jedinečná a naprosto odlišná umělecká díla, za jejichž vznikem nestojí nic jiného, než sublimovaná libidinózní přání jejich tvůrců.

P. S. Máte tip na nějaký zajímavý rok v umění? Sem s ním!

ŠVÝCARSKO: Hebká snídaně pro úspěšný den

Méret Oppenheim: Objekt (Snídaně v kožešině). Zdroj: memelodia.blogspot.com

BELGIE: Živí mrtví

René Magritte: Meditace. Zdroj: wikipaintings.org

ŠPANĚLSKO: Snílci

Salvador Dalí: Pár s hlavami plnými oblaků. Zdroj: wikipaintings.org

MEXIKO: Krev mé krve

Frida Kahlo: Mí prarodiče, rodiče a já (Rodinný strom). Zdroj: nytimes.com

USA / FRANCIE: Sen o tobě

Man Ray: Čas pozorování: Milenci. Zdroj: histheoriculture.files.wordpress.com

Jindřich Štyrský: Erotický sen

Od té doby, co jsem u nás v knihovně narazila na Štyrského publikaci Sny (Argo, 2003), uplynulo docela dost vody. Věděla jsem, že nemůžu jeho dílo nechat bez zmínky, protože procházet se krajinou jeho snění bylo téměř stejně sugestivní, jako bych snila sama. Zaboha jsem ale nemohla přijít na to, jakým způsobem článek pro vás pojmout – jestli to vzít jako životopis, či se naopak čistě soustředit na jeho práci, jestli vám ukázat střípek, anebo komplexní náhled na jeho tvorbu, a tak dále. Přečetla jsem si o něm, co jsem mohla, zhlédla jsem tento dokument, vydala jsem se na zevrubné rybaření internetem (zajímalo by mě, co si asi mysleli lidé, kteří mě viděli prohlížet si všechny ty obrázky), a pořád jsem na nic nemohla přijít. No a v situacích jako tato je nejlepší řešení to nejprostší: říct všechno tak, jak to leží a běží.

Sebeláska, 1934. Zdroj: weimarart.blogspot.com
Štyrského práce jsou pro mě zdrojem intenzivních dojmů, a ráda bych vám proto ukázala, co mě během krasojízdy jeho životem a tvorbou postřelilo nejvíc. Jsou to zejména koláže; jak už jsem se zmiňovala dříve, oproti velkolepým olejům upřednostňuju spíše jednodušší, intimnější techniky. Ale nezůstane jen u nich. Tak zavřete oči.

Řekněte surrealismus a já odpovím psychoanalýza. Surrealisté zbrusu nové Freudovo dílo horlivě studovali a snažili si z nevědomých složek psychiky vydolovat všechno možné,  aby to mohli “hodit na papír”. Štyrský surrealistou nebyl od začátku; zprvu se přikláněl ke kubismu, pak, když s Toyen dali vzniknout novému směru – artificielismu – mu stále Bretonovo hnutí nebylo úplně při chuti. Postupně se s myšlenkami surrealismu však sblížil, a nakonec se stal váženým členem pařížské skupiny – a jak víte už ze článku o poetismu, po návratu domů byl u založení české Surrealistické skupiny. Je tedy příhodné vrátit se do Štyrského dětství, abychom lépe pochopili některé opakující se motivy v jeho obrazech.
(Bez názvu) Emilie přichází ke mně ve snu, 1933. Zdroj: 1910-again.tumblr.com
Nejzřetelněji je možné si všimnout postavy Emilie – Štyrského imaginární femme fatale, objektu touhy, jejíž krása “není stvořena k tomu, aby uvadla, ale aby shnila”. Vytvořil o ní také krátkou erotickou prózu s názvem Emilie přichází ke mně ve snu, která obsahuje také mnoho koláží. Kolážím se začal Štyrský naplno věnovat až v r. 1934, krátce před první výstavou Surrealistické skupiny.
Manželství, 1934. Zdroj: weimarart.blogspot.com
Věří se, že předobraz Emilie poskytla Štyrskému nevlastní starší sestra Marie, dcera jeho matky z prvního manželství. Malý Jindřich ji zbožňoval. Marie zemřela velmi mladá na dědičnou srdeční chorobu, což znamenalo pro Štyrského ztrátu, kterou pociťoval po zbytek života snad více, než ztrátu vlastních rodičů. Matka na ni údajně žárlila a snažila se ji střežit před Jindřichovým otcem, a tak ji neustále zavírala do pokoje, kde však dcera chřadla. Po její smrti si matka tak vyčítala své chování, že týden poté, co Marie skonala, odmítala její tělo vydat z domu.
Jindřich Štyrský: Žena zamrzlá v ledu, 1939. Zdroj: ceskatelevize.cz

“Sen o tetovaném nemluvněti (3. června 1929)

Jsme s Jindřichem Honzlem na tancovačce v Budišově hospodě ve Verměřovicích. Dobře se bavíme. Proti nám se ovšem kují pikle. Chceme se nenápadně vytratit. Během noci prcháme přes zahradu, skrz pole s řepou a bramborami. Ukryjeme se do houští v lese. S Honzlem jsme připoutáni k tyčím nebo k břevnům ve stodole či v tělocvičně. Obklopují nás deseti až dvanáctiletí TETOVANÝ CHLAPCI, oddávající se tanečním orgiím. Jsou také ozbrojení holemi a dělají na nás výhružná gesta. V jejich středu vidíme nemluvně, TETOVANÉ PORNOGRAFICKÝMI obrázky.”
(Ze Štyrského Snů (2003), přeloženo z této stránky)
Sen o tetovaných nemluvňatech, 1940. Zdroj: treatyourselftothebest.blogspot.com 
Patologií ve Štyrského rodině se zřejmě nevyskytovalo málo. Otec, který si po smrti Jindřichovy matky najal hospodyni, s ní prý udržoval poměr a žárlil na svého syna tak strašně, že na něj dokonce jednou vytáhl pušku a chtěl jej zastřelit. Zcela propadl alkoholu.
Emilie přichází ke mně ve snu. Zdroj: fiac.com
„Miluji nade všechno Lautréamonta, Rimbauda, Máchu, ti byli všichni vidoucí… …vidoucí pohybuje se na hranici smrti,“ napsal si jednou Štyrský do svého deníku.

Kresba k Čerchovu, 1934. Zdroj: ubugallery.com
Štyrského práce překypují k prasknutí napětím mezi erotikou a smrtí. Nezáleží na prostředcích, které používá; ať už je to pár kousků papíru, seskládaných do koláže, rychlé črty, udělané hned po probuzení z děsivého snu nebo velkolepé oleje, které v umělcově hlavě zrály delší dobu; u všech jeho prací divák pociťuje znepokojivé vzrušení a zároveň jemný mráz na zádech, boj Erótu s Thanatem. 
“Smrt spojuje neřest s neštěstím,” prohlásil jednou.

Emilie přichází ke mně ve snu,1933. Zdroj: red-lipstick.tumblr.com
Říkám si, jak se na něm musela podepsat navíc skutečnost, že si své sny – studovat výtvarnou školu a cestovat – mohl splnit jen díky smrti jeho rodičů, po nichž zdědil poměrně slušný majetek. Dost slušný na to, aby mohl jet například do Polynésie. A samozřejmě do Paříže.

Socha svobody, ze série Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: pinterest.com
Štyrský se nevěnoval jen olejům či kolážím, ale také fotografování, ilustracím, editování a kromě publikování vlastních časopisů a knih také zahraniční literatuře. Jako první ilustroval Lautréamontovy Maldororovy zpěvy, vydával Edici 69, kde se objevil například první český překlad de Sadeovy Justine s obrázky Toyen, editoval Erotickou revue a v neposlední řadě také několik let řídil Osvobozené divadlo.
Bez názvu, ze série Pohyblivý kabinet, 1934. Zdroj: strawberige.com
Jeho koláže mě udivují tím, jak přirozeně vypadají, ačkoliv k jejich vytvoření použil prvky z úplně odlišných zdrojů. Kombinoval v nich prvky psychoanalýzy s poznatky Gestalt psychologie, jejímž nejdůležitějším principem je holistický – celostní náhled na věc.

Chutná šunka, z cyklu Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: collageoftheweek.tumblr.com
Kolem roku 1933, kdy Štyrský vydal Emilii, se pro něj sny staly důležitým zdrojem inspirace.

Sen o opuštěném domě, 1940. Zdroj: ubugallery.com

Den ubíhá jako obvykle. Nic zvláštního se neděje. Jdu do školy, pak do práce, po práci se stavím za přáteli do podniku na skleničku, v rozumnou hodinu se ovšem vracím domů; chci se dobře vyspat, protože zítra můj koloběh rutinních povinností začíná nejdříve z celého týdne. V poslední době usínám snadno a hluboce, stačí mi tedy se párkrát zhluboka nadechnout – a zmizím z toho světa.
Jsem tady. Vzduch voní jinak, věci jsou jiné… dějí se jinak. Tuhle realitu znám už od svého narození, možná i z doby před ním; zná ji každý, velmi důvěrně. Otevřu ústa a na vlhkou špičku jazyka naberu trochu zdejšího vzduchu. Chutná jako…

Jindřich Štyrský: Muž a žena, 1934. Zdroj: creativoas.cz
Cítím na sobě ruce, v ústech jiný jazyk, je měkký, něžný a sladký. Proplétají se jako dva hadi. Nepamatuju si, jestli jsem se předtím oblékla, ale teď jsem nahá. Ruce po mně cestují. Touha mě lehce rdousí a vede k ještě větší touze, ve slabinách mě pálí. Jsem změklá chtěním, ale z nějakého důvodu také ztuhlá strachem. Padám. Není to do postele, a já také nejsem sama…
Anděl, 1934. Zdroj: strawberige.com
Zdroje:

SALVADOR DALÍ II. Pozdější tvorba

Salvador Dalí: Měkký autoportrét se smaženou slaninou, 1941. Zdroj: a-r-t-history.tumblr.com
Po dlouhé době vám konečně přináším druhý díl příspěvku o nejznámějším surrealistovi světa. Rozebereme jeho metodu k tvoření obrazů, podíváme se na jeho nejslavnější díla a také na Teatro Museo Dalí, největší surrealistickou strukturu světa, Dalího mauzoleum a zároveň galerii jeho prací a myšlenek.

Částečná halucinace: Šest zjevení Lenina na klavíru, 1931. Musée National d’Art Moderne, Centre Georges Pompidou, Paříž. Zdroj: wikipaintings.org
Paranoicko-kritická metoda, kterou jsem zmínila v minulém díle, se stala nejen jakýmsi Dalího “podpisem”, ale také jeho životní cestou. Je to jeho největší příspěvek surrealistickému hnutí. Paranoicko-kritickou metodu “sám definuje jako vystupňováni tvořivého soustředění a jako schopnost nepřetržitého bytí a vývinu. Konstatuje: ‘Paranoicko-kritická aktivita je metoda samovolného uvolňování iracionálního vědomí, která se zakládá na asociativním kritickém výkladu delirantních projevů,’ “ jak uvádí Štěpánek (1989) ve svém článku o Dalím pro Ateliér. Podle Johna Glavese-Smitha (2010) metoda “spočívala v intezivním zírání na sadu předmětů, dokud člověk nespatřil sadu jinou. [Dalí] Zkoumal nevědomé tajné touhy, jeho dílo odhalovalo sexuální úzkost, paranoiu a odpor”, přesně podle učení Sigmunda Freuda.
Dalí se v onom osudovém roce 1929 se také stal oficiálním členem pařížské Surrealistické skupiny, přestože mu surrealismus nebyl cizí již dva roky.
Zaostřeno na: Persistence paměti
V roce 1931 Dalí namaloval svůj pravděpodobně nejznámější obraz, Persistenci paměti, se slavnými měkkými hodinkami. Říká se, že má vyjádřit několik myšlenek, z nichž ta nejhlavnější je, že čas je proměnlivý a všechno je zničitelné.
Persistence paměti, 1931. Museum of Modern Art, New York, USA.
Jak obraz vznikl? Ve své autobiografii tajný život Salvadora Dalího (1942) umělec popisuje, že měl jeden den na večeři kromě jiného také camembert, a “rozjímal nad filosofickým problémem superměkkého,” přičemž se poté šel naposledy podívat na obraz, který měl rozdělaný. V tom momentě se mu zjevila představa dvou měkkých hodin, z nichž jedny visely na stromě. (Glaves – Smith, 2010)
Z tohoto obrazu můžeme extrahovat některé prvky, které se opakují ve více Dalího dílech. Jsou to:
  • Měkké hodinky, poukazující na nestálost, proměnlivost času, paměť a úpadek; někteří autoři se domnívají, že zároveň symbolizují Dalího strach z impotence.
  • (Obecně) Měkké věci – Dalí byl fascinovaný nestálostí, nedefinovatelností měkkých předmětů. Zejména měl slabost pro předměty, které byly navenek tvrdé a uvnitř měkké (chleba, vejce).
  • Hmyz, Dalího symbol rozkladu. Hejno mravenců se objevuje na mnoha jeho obrazech a v divákovi dokáží vyvolat nepříjemný pocit. Říká se, že Dalí sám měl z mravenců hrůzu. V dětství našel mrtvou ještěrku, na níž se hemžil tento drobný hmyz.
  • Krajina, inspirovaná Katalánskem, Dalího rodnou zemí. Vládne v ní bezčasí a velmi se podobá krajinám Giorgia de Chirica.
  • Zdeformovaný člověk (zde tvář), znázorňující většinou buď autora samotného, Galu nebo jiného blízkého člověka. Dalí prolínal tváře s tvary kamenů a skal u Cadaqués, kde žil; tato tvář se objevuje rovněž ve Velkém masturbátoru či Tajemství touhy (obě 1923). (Glaves – Smith, 2010)
   
Antropomorfní chléb, 1932.
Záhada Viléma Tella, 1933. Moderna Museet, Stockholm.
Retrospektivní busta ženy, 1933. Soukromá sbírka. Asambláž, složená z
nalezených objektů. Nahoře můžete vidět sošky, zpodobňující scénu z Milletova
Klekání k modlitbě (1859), na které byl Dalí fixovaný.
Jak všichni víme, postupem času si získala věhlas nejen Dalího díla, která oslovovala široké vrstvy publika, tak i jeho výstřední osobnost. Ocital se v nejvyšších kruzích a v nejčtenějších novinách. Své práci tak nemohl udělat lepší reklamu. 
Tvář Mae West, která může být použita jako byt, 1935.
Fotografie z Teatro Museo Dalí, kde se pokusili o ztvárnění tohoto interiéru. Zdroj: Andrew Satter, flickr.com/photos/asatter/
Poznávacím znamením Salvadora Dalího byl pečlivě upravený knír (jehož konce si údajně promazával medem, aby na něj lákal mušky), vycházková hůl a výrazný oblek. Všude jej doprovázela Gala, jeho životní múza, která jej inspirovala a starala se o právní a finanční záležitosti úspěšného umělce.
Paranoická tvář, 1935. Jedná se o tvář, složenou z krajinných objektů.

Měkká konstrukce s vařenými fazolemi (Předtucha občanské války), 1936. Museum of Art, Philadelphia, PA, USA. Dalí tento obraz namaloval půl roku před vypuknutím občanské války ve Španělsku. Něčí tělo ztrápeně bojuje samo se sebou, zatímco je na zemi pohozena hrst fazolí. Dalí k tomu řekl, že “si nedovede představit, že by šlo spolykat tolik nevědomého masa bez přítomnosti (jakkoliv nudné) nějaké moučnaté, melancholické zeleniny.”

Pár s hlavami v oblacích, 1936.Museum Boijmans van Beuningen, Rotterdam.
Na konci třicátých let byl vyloučen ze skupiny surrealistů. Tvrdí se, že se to stalo kvůli jeho extrémním názorům, zahrnujícím podporu diktátora Franka ve Španělsku (z jehož vlády mají Španělé dodnes trauma) a dokonce Hitlera a fašismu, ví se však, že byl také na kordy s vůdcem hnutí Andrém Bretonem, zvaným “Papežem surrealismu”. 
Narcisova proměna, 1937. Tate Gallery, Londýn. Sledujeme proměnu klečícího muže v ruku, držící vajíčko, z něhož se líhne narcis.

Humří telefon, 1938. Telefon a humr mají pevný krunýř (humr je navíc uvnitř měkký), což v Dalím vyvolávalo sexuální asociace.
Surrealisté ho vinili také z prospěchářství a házeli na něj špínu, jak mohli, ale Dalímu to bylo s jeho typickou arogancí jedno. Před druhou světovou válkou manželé prchli do Ameriky, kde Dalí nadále sklízel úspěch, a do milovaného Katalánska se vrátili roku 1948.
Geopolitické dítě, pozorující zrození nového člověka, 1943.

Sen, způsobený letem včely kolem granátové jablka sekundu před probuzením, 1944. Museo Thyssen – Bornemisza, Madrid.

Má žena, nahá, zamyšleně pozorující její vlastní tělo, které se stává schody, třemi sloupy,
nebem a architekturou, 1945. Soukromá sbírka. Zdroj: wikipaintings.org
Tehdy započíná nová etapa v autorově tvorbě, která potrvá 15 let, a kterou někteří umělečtí kritici nazývají jako klasickou. Dalí se věnuje ztvárňování vědeckých, historických a náboženských témat na velká plátna. Sám toto období nazývá jako “Nukleární mysticismus”. Puntičkářským způsobem, podobajícím se dávným vlámským mistrům, a s neobyčejnou imaginací zobrazuje božskou geometrii, DNA, hyperkostku nebo Cudnost. Používá pro to optické iluze, holografii a matematické vzorce.
Pokušení sv. Antonína, 1946. Musée Royaux des Beaux-Arts, Brusel.

Portrét Picassa, 1947. Gala-Salvador Dali Foundation, Figueras.

Dematerializace nedaleko Nerova nosu, 1947.

Sloni, 1948.

Leda Atomica, 1949.
Galatea sfér, 1952.
Celá šedesátá léta, až do poloviny sedmdesátých let, Dalí věnoval výstavbě svého Divadla – Muzea. (Teatro Museo Dalí ve Figueres, Španělsko) V budově kdysi sídlilo obecní divadlo, kde Dalí ve svých 14 letech poprvé vystavoval. Celá stavba je podle jeho návrhů, je zapsána jako největší surrealistické dílo na světě, a návštěvníci se mohou pokochat velkým množstvím Dalího prací od úplně prvních pokusů až po poslední počiny před smrtí. A stát nad jeho hrobkou.
Mladá panna, autosodomizovaná rohy její vlastní cudnosti, 1954. Soukromá sbírka.

Svátost poslední večeře, 1955. National Gallery of Art, Washingon, DC, USA.
Já sama mohu Teatro Museo vřele doporučit. Pokud existuje nejhravější a nejvynalézavější galerie na světě, buď jí je právě Dalího muzeum anebo jí velmi silně konkuruje. Už venku se stáváte součástí Dalího hry a jakmile vás budova spolkne, ocitnete se jako v říši divů. (Zaplněné davy dalších zvědavých turistů.) Do architektury se umělcovi podařilo zakomponovat muší oči, všude narážíte na klamy a iluze a jeho posedlost navenek tvrdými a uvnitř měkkými věcmi. A samozřejmě na velikášství a nerměnou fantazii, kterou malíř oplýval. 
Venkovní pohled na Teatro – Museo Dalí ve Figueres, Španělsko. Zdroj: españaescultura.es
Nanebevzetí, 1958. Soukromá sbírka.

Meditativní růže, 1958.
Za sebe mohu doporučit projít si muzeum s průvodcem, neboť naše paní průvodkyně dokázala nejen zajímavě mluvit, ale také byla přátelská a sdělila nám mnoho detailů z Dalího života. V sousední budově pak naleznete výstavku nádherných šperků, které Dalí navrhoval. Jediné, co mě mrzelo bylo, že jsme na prozkoumání téhle obří hříčky měli poué dvě hodiny, když si přitom zaslouží mnohem delší čas.
Gala, zamyšleně pozorující Středozemní moře, což se z 18 metrů stává portrétem Abrahama Lincolna.
Museo Teatro Dalí, Figueres, Španělsko.
Tolle, tolle, crucifige eum (Jan 19:15), 1967. Zde jsou patrné vlivy
abstraktního expresionismu.
Ke konci svého života se umělec také nenudil. Stihla ho porucha motoriky, kdy se mu neustále třásly ruce a ztratil v nich sílu. Jeho živelná manželka údajně velmi vystrkovala růžky a hrad Púbol, který pro ni Dalí koupil, přeměnila na pevnost, kam si vodila milence, samozřejmě až poté, co manžela nechala všechno vybavit a zařídit. Přesto, když roku 1982 zemřela, to pro Dalího byla neuvěřitelná rána a o mnoho let už ji nepřežil. Nepomohlo mu příliš ani jeho jmenování do šlechtického stavu španělským králem v tom samém roce.
Halucinogenní toreador, 1970. Salvador Dali Museum, St. Petersburg, Florida, USA.

Při psaní textu jsem čerpala z:

SALVADOR DALÍ. Raná tvorba

“V šesti letech jsem se chtěl stát kuchařem, v sedmi Napoleonem. Pak jsem se stal Dalím – jaká to gradace!”

Autoportrét s rafaelovským krkem, 1922. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko. Zdroj: wikipaintings.org

Génius, šílenec anebo oboje dvoje naráz? Salvador Dalí rozhodně nepatřil mezi lidi, na něž se snadno zapomíná, a svými extravagantními výstupy na veřejnosti, neskromným vyjadřováním se, svébytným humorem a talentem, o němž se zástupům jiných umělců jen zdá, se postaral o to, aby dodnes jeho jméno znělo zvučně i mezi naprostými laiky. 

Na rozdíl od minulého dílu Surrealismu vynechám umělcův životopis a zaměřím se na jeho tvorbu. Tvorba Salvadora Dalího na vás čeká hned ve dvou dílech.

Katalánský umělec, jehož ke konci jeho života povýšil španělský král do šlechtického stavu, tvořil bezmála sedmdesát let. Za tu dobu stihl namalovat kvanta obrazů, které jej pravděpodobně proslavily nejvíce, ale také vyzkoušet si práci designera, módního návrháře či sochaře.
Holandský interiér, 1914. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko.

Rodinný portrét, 1920. 

Přístav Cadaqués (Noc), 1921. Salvador Dalí Museum, Florida, USA.
Malování se začal věnovat již v brzkém věku, jak mohou ukázat jeho nejdřívější práce. Když mu bylo třináct a čtrnáct, otec mu dokonce uspořádal dvě výstavy. Obrazy z této doby jsou realistické, impresionistické a post-impresionistické. Zobrazuje zejména krajiny, kde vyrůstal, portrétuje a maluje klasická zátiší.
Portrét umělcovy matky, 1920. 

Pohled na Portdogue (Port Aluger), 1920. 

Zátiší s rybou, 1922.

Festival sv. Lucie připomíná Gauguinovo Vidění po kázání.

Festival sv. Lucie ve Villamalla, 1921. Soukromá sbírka.

Voyeur, 1921. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko.

Nemocné dítě (Autoportrét v Cadaqués), 1921. Salvador Dali Museum, Florida, USA
Během studií na Královské akademii krásných umění San Fernando v Madridu spřátelil s Luisem Buñuelem a Federikem Garcíou Lorcou, s nimiž později spolupracoval na významných projektech. Na akademii si však pobyl pouhý rok, protože za to, že vedl protesty proti jednomu z jejích kantorů, který dle Dalího nebyl pro jeho výuku dostatečně kompetentní, dostal vyhazov.
Portrét mé první sestřenice, 1923. 

Zátiší, 1923.

Do školy se vrátil, nakonec však studia nedokončil a roku 1926 odjel poprvé do Paříže. Tam se setkal se svým tehdejším vzorem Picassem a díky němu vstoupil do kruhů pařížské avantgardy. Díla z tohoto období vykazují Picassův umělecký vliv na mladého malíře. 

Kubistický autoportrét s La Publicitat, 1926.
Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid.

Rok 1929 byl pro Dalího klíčový v několika ohledech. Zaprvé, na své další cestě do Paříže se seznámil s Joanem Miró, Paulem Eluardem a Reném Magrittem, kteří mu představili nový, právě vzkvétající avantgardní směr, jemuž okamžitě propadl: surrealismus, a uvedli jej do skupiny surrealistů kolem Andrého Bretona.
Figura na skalách, 1926. Salvador Dali Museum, Florida, USA.

Zadruhé, dal hlavy dohromady se svým kamarádem z madridské akademie Luisem Buňuelem a společně natočili experimentální snímek Andaluský pes. Při jeho psaní se snažili oprostit od jakéhokoliv racionálna. Mnoho diváků se dodnes nemůže vyrovnat s některými drastickými scénami, zvláště s tou úvodní… Andaluským psem umožnili surrealismu ‘zabydlet se’ i v kinematografii.

Med je sladší než krev, 1927.  Dle Wikipaintings údajně první Dalího surrealistický obraz, kde se definitivně vzdává všech uměleckých tendencí, které zkoušel předtím, a obrací se k novému směru v tvorbě.

Med je sladší než krev, 1927. Soukromá sbírka. Všimněte si motivů, které se objeví i v jeho pozdějších obrazech. Ženské tělo, mršina, tvář se zavřenýma očima, cosi podobné aparátu… a také krajina samotná.

A zatřetí – v Cadaqués se setkal díky surrealistům se svou životní partnerkou, múzou a bohyní, Galou (narozenou jako Elena Ivanovna Diakonova). V té době byla vdaná za Paula Eluarda a dokonce spolu měli dcerku Cécile. Mezi ní a Dalím však přeskočila pověstná jiskra. Dvojice se neustále scházela, až nakonec okolnosti vyústily v Galin definitivní rozchod s rodinou a začátek nového života po boku Salvadora Dalího.

Aparát a ruka, 1927. Salvador Dali Museum, Florida, USA.

V roce 1929 začíná nová éra i pro Dalího – od této doby se datuje jeho první surrealistická etapa. Definitivně opouští experimenty s impresionismem, kubismem či realismem a jeho malby ovládne několik hlavních motivů: snaha zobrazit lidský svět a jeho vnímání, užití koláže, objekty, nabité sexuální symbolikou a ideologie. Surrealistické tvorbě předchází četba Sigmunda Freuda, jehož Dalí zbožňoval. Vyvíjí si vlastní rukopis, který posléze krystalizuje v jedinečný, nezaměnitelný styl, založený na jeho tzv. paranoicko – kritické metodě. Té však bude patřit další díl Surrealismu.

Harlekýn, 1927. Museo Espaňol del Arte Contemporáneo, Madrid,
Španělsko. Téměř abstraktní plátno.

Portrét Paula Éluarda, 1929. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo
Dalí ve Figueras, Španělsko.

Záhada mé touhy nebo Má matka, má matka, má matka, 1929. Pinakothek der Moderne, Bayerische Staatsgemäldesammlungen, Munich.

Velký masturbátor, 1929.  Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid, Španělsko.

All paintings were, unless otherwise stated, downloaded from Wikipaintings.org and I do not claim any ownership on them. Their respective owners are mentioned in caption below each image, if not, they are unknown. Please help to find them so I can fill them in.

Oblékání nevěsty. Bizarní elegance ve snovém světě

Toaleta žen je v malířství velmi oblíbený motiv, který už byl nesčetněkrát zpracován. Pokud by však Max Ernst nepojmenoval jeden ze svých nejslavnějších obrazů tak, jak jej pojmenoval, nejspíš bychom díky surrealistickému způsobu zobrazování nad jeho tematikou hodně dlouho přemítali. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno zveřejnila článek s životopisem tohoto umělce, připojuji k němu i rozbor zmíněného obrazu.

Max Ernst: Oblékání nevěsty, 1940. Zdroj: artchive.com

Odkud vítr vane – německá renesance, symbolismus i de Chirico

Už při prvním pohledu můžeme usoudit, co bylo Maxi Ernstovi velkou inspirací při tvorbě Oblékání nevěsty. Napodobuje v něčem zaprvé styl “severské” renesance v šestnáctém století, zejména německých autorů (Hans Holbein mladší, Lucas Cranach starší, Matthias Grünewald), zadruhé svou teatrálností a atmosférou připomene symbolistické malby, některé prerafaelity a Gustave Moreaua.

Matthias Grünewald: Ukřižování (levý detail), 1515. Zdroj: friendsofart.net

Strojení nevěsty do šatů je intimní akt, zde však dostává rysy divadelní scény, je tvořen pro diváky. Kulisy, v nichž se scéna odehrává, a které vypadají jako prázdná ulice nějakého města, mají své kořeny také ve starší tvorbě, a to té od Giorgia de Chirica, s nímž Ernst přišel poprvé do kontaktu v roce 1919 a byl jím zcela ohromen. Vzpomeňte si na ostrý kontrast světla a stínu, opuštěná zákoutí Florencie a monumentální architekturu.

Královna zvířat

Zdroj: wtfarthistory.com

“Obsah” obrazu je pak, dá se říci, pravověrně surrealistický. Jeho prvky nejspíše nebyly vybírány po pečlivé úvaze, nýbrž na základě psychického automatismu, tak, jak “rozhodlo” podvědomí. Nalezneme v něm falické symboly, kopí, mířící tam, kde tušíme nevěstino pohlaví, snad ani netřeba komentovat. Těžký rudý háv, v němž se nevěsta nalézá, má barvu krve, ale také plodnosti. Připomíná tak jakousi královnu, plodný středobod vesmíru, ovládaného biologickými zákony. Její zakulacené bříško by tak nemuselo mít svůj tvar jen náhodou. Vědoucí soví oči, sexuální aura a bohatost jejího odění z ní tvoří jasnou dominantu celé scény.

Prvky, jejichž význam je méně jasný, jsou ovšem přítomny také. Co je například ta malá nestvůrná postava, plačící pod nevěstinýma nohama? Proč z nevěsty jako člověka vidíme jen její tělo a oko, vykukující v róbě? Co znamená ten soví obličej na její hlavě? Do kategorie “záhady” spadá i obraz v levém horním rohu, kde se nevěsta objevuje ve stejné póze a stejném odění v krajině, kde zarůstají pravděpodobně antické ruiny.

Ernst a Carringtonová v r. 1937. Zdroj:
cryptomundo.com

Opeřené alter ego

Max Ernst se údajně dlouho ztotožňoval s ptáky a tvrdil, že má ptačí alter ego, které pojmenoval Loplop – Nejvyšší z ptactva. Skrz tuto optiku bychom si tím pádem mohli ptáka nalevo s kopím vykládat jako samotného Ernsta, zatímco nevěsta, na niž míří, objekt jeho touhy. Znalci ji často identifikují jako Leonoru Carringtonovou, tehdejší Ernstovu milenku.
Ať už je to tak, či onak, ať už se ve svých výkladech děl nejen Ernstových, ale surrealistických mýlíme nebo ne, jedno se Oblékání nevěsty rozhodně upřít nedá – ten silný sexuální náboj a punc záhady, jehož malíř dosáhl s použitím zdánlivě spolu nesouvisejících prvků a specifických kontrastů, jako například také kontrastu zvířeckosti, nestvůrnosti a sugestivních barev se vznešeností, lidskostí námětu odívání nevěsty. Oblékání nevěsty je fascinující a hrozivé zároveň; možná tím, jak se dotýká hlubin naší psychiky, jíž i přes všechny vědecké objevy stále úplně nerozumíme.

Lee Miller, Max Ernst, Leonora Carringtonová a Paul Eluard v Cornwallu, v r. 1937.

MAX ERNST

Max Ernst před svým Pokušením sv. Antonína. / Max Ernst in front of his painting Temptation of St. Anthony.
Zdroj: politiken.dk

“2. dubna 1891 ve třičtvrtě na deset se Max Ernst v německém Brühlu vyklubal z vajíčka, které jeho matka snesla do sokolího hnízda, na němž onen pták seděl ještě více než sedm let.” (Glenn, 2008) Takto údajně popisoval své narození malíř, jenž je neodmyslitelně spjat s historií dada a surrealismu jakožto jeden z jejich průkopníků a vůdčích jmen. Géniem, který svůj talent uplatnil ryze coby malíř samouk bez jakékoliv akademické průpravy,  dnes začíná oddíl našeho surrealistického seriálu s konkrétními umělci. Chystáte-li se na velkou retrospektivu Ernstova díla ve vídeňské Albertině, bude se vám jistě hodit.

Max Ernst: Oidipus Rex, 1922. Zdroj: arthistory.about.com

“On the 2nd of April, 1891, at quarter to ten in Brühl, Germany, Max Ernst hatched out of an egg laid by his mother in a falcon’s nest, on which the bird sat for over seven years” (Glenn, 2008). This is allegedly how the painter, inseparably tied to the history of Dada and surrealism as one of their founders and leading representatives, described his birth. Our surrealism series begins today with a part dedicated to the genius who applied his talents in painting without any kind of academic background. If you’re planning to review Ernst’s work in the Albertina Museum in Vienna, you’ll surely find this short survey useful.
Max Ernst se narodil jako třetí z devíti dětí do středostavovské křesťanské rodiny, která žila v Brühlu nedaleko Kolína nad Rýnem. Jeho otec učitel vládl v rodině pevnou rukou, nicméně svou zálibou v malování inspiroval svého syna, aby začal brzy malovat také. Kromě této domácí průpravy se Ernst nikdy nedostal k profesionálnímu vzdělání, co se umění týče, a vytvořil si vlastní malířské techniky.

Max Ernst was born as the third out of nine children into a Christian middle class family residing in the town of Brühl near Cologne, Germany. Although his father ruled the family in a strict manner, his fondness of painting inspired young Ernst to take it up as well. Aside from this ‘home schooling’, Ernst never received any formal artistic education and instead went on to develop his own painting techniques.

Na schůzce s přáteli / A Friends’ Reunion, 1922. Zdroj: juliabunny.tumblr.com
V r. 1911 se spřátelil s Augustem Macke a připojil se k jeho skupině Die Rheinischen Expressionisten (Rýnští expresionisté), přičemž už v té době byl rozhodnut, že život učence či vědce není nic pro něj. Než svá studia filosofie a psychologie v roce 1914 ukončil, stihl spousty dalších věcí: v Kolíně nad Rýnem se na výstavě Sondenburg poprvé setkal s tvorbou Cézanna, Picassa, Muncha a van Gogha, roku 1913 se seznámil s Guillaume Apollinairem a Robertem Delaunayem a následující rok s Jeanem Arpem, který se stal Ernstovým celoživotním kamarádem.

In 1911 he befriended August Macke and joined his group Die Rheinischen Expressionisten (the Rheinish Expressionists) while he was already determined at that time that a life of a scholar or a scientist was not for him. Before finishing his studies of philosophy and psychology in 1914, he was quite busy with other things: he encountered the works of Cézanne, Picasso, Munch and van Gogh at an exhibition in Cologne, in 1913 he met Guillaume Apollinaire and Robert Delaunay and the year after that Jean Arp, who became his lifelong friend.

Panna Marie trestá Ježíška před třemi svědky /
Virgin Mary Spanking the Christ Child before Three Witnesses:
André Bretonem, Paulem Éluardem a autorem, 1926. Zdroj:  i12bent.tumblr.com
Max Ernst v uniformě.
Zdroj: artistandstudio.
tumblr.com

Pak přišla první světová válka. Max Ernst musel narukovat a sloužil na západní i východní frontě. Navzdory prožitému byl schopen pokračovat v započatém díle a v roce 1916 vystavoval na expozici, pořádané expresionistickým časopisem Der Sturm v Berlíně (časopis spoluvytvářeli němečtí a francouzští umělci i navzdory vzájemné nevraživosti čelních představitelů jejich zemí kvůli válce). Rok po skončení války založil s J. T. Baargeldem kolínské hnutí dada a začal vytvářet své první koláže. Hrůzy války, které na vlastní kůži zažil, měly samozřejmě na jeho tvorbu hluboký a dlouhotrvající vliv, ať už jde o objekty či vizuální techniku jeho děl.

Roku 1922 odletěl do Paříže, kde se zapojil do rodícího se surrealistického hnutí v čele s Paulem Éluardem (rovněž jeho blízkým přítelem) a André Bretonem. V Paříži zůstal až do roku 1941 a získal status předního avantgardního umělce, zakládajícího a významného člena surrealistického hnutí, ačkoliv jej a mnoho dalších Breton vyloučil či odešli sami. Vynalezl techniku frotáže a spolu s Joanem Miró také gratáž, při níž je zpravidla suchá barva seškrabávána z plátna, aby odhalila jinou vrstvu pod ní. 

Then came the First World War. Max Ernst was conscripted into the German army and served on both the Western and Eastern fronts. Despite his experiences, he was able to continue in the work he embarked on and in 1916 he took part in an exhibition organized by the expressionist magazine Der Sturm in Berlin (both German and French artists contributed to the magazine despite their countries leaders’ war-induced hatreds for each other). A year after the war, he introduced – together with J. T. Baargeld – Dada in Cologne and began creating his first collages. The horrors of war, which he experienced first hand, naturally had a profound, long-lasting impact on his work, be it the objects or the visual techniques of his works.
Les a slunce / Forest and Sun, 1931. (Frotáž) Zdroj: moma.org

In 1922 he flew to Paris where he joined the emerging surrealist movement led by Paul Éluard (also one of his close friends) and André Breton. He stayed in Paris until 1941 and achieved the status of one of the foremost artists of the Avant-garde and an important founding member of the surrealist movement, although he and many others had been excluded by Breton or they left on their own. He pioneered the artistic technique of frottage and, together with Joan Miró, grattage, which involves scraping dry paint off the canvas to uncover the layers beneath.

Les / Forest, 1927. Zdroj: studyblue.com
Díky bezprostřednímu kontaktu s mnoha významnými umělci neměl Ernst nouzi o inspiraci ani o spolupráci, podílel se  například s Dalím a Buňuelem na snímku Zlatý věk (L’Âge d’Or). Nicméně život začínajícího umělce v Paříži mohl sice být bohatý po tvůrčí a intelektuální stránce, o té materiální se to však říci nedalo, a tak Ernst kromě toho, že mnohdy třel bídu s nouzí, ze začátku dokonce žil ve Francii ilegálně a v milostném trojúhelníku v domácnosti Galy a Paula Éluardových.

Thanks to his immediate contact with a number of prominent artists, Ernst experienced no lack of inspiration or opportunities for co-operation – for instance, he collaborated with Salvador Dalí and Luis Buñuel on producing the film The Golden Age (L’Âge d’or). Although Ernst’s life as a fledgling artist in Paris may have been rich in creative and intellectual respects, he found himself struggling financially. In the beginning he lived in abject poverty, staying illegally in France in a ménage à trois with Gala and Paul Éluard.

Mistrova ložnice (Stojí za to v ní strávit noc) / The master’s bedroom, it’s worth spending a night there.
Zdroj: wikipaintings.org
Roku 1934 se Ernst začal věnovat sochařské tvorbě, s čímž mu pomáhal Alberto Giacometti. Byl třikrát poslán do internačního tábora, než roku 1941 emigroval s Peggy Guggenheimovou do Ameriky, kde se stala v pořadí již jeho třetí manželkou.

In 1934, Ernst took up sculpting in which he received help from Alberto Giacometti. He was interned three times until he in 1941 emigrated with Peggy Guggenheim to America, where he married her as his third wife.

Skupinová fotka “umělců v exilu”. První řada / Group photo of the “artists in exile”. First row:
Stanley William Hayder, Leonora Carrington, Frederick Kiesler, Kurt Seligmann. Druhá řada:
Max Ernst,  Amadee Ozenfant, Andre Breton,Fernand Leger, Berenice Abbott.
Třetí řada: Jimmy Ernst, Peggy Guggenheim, John Ferren, Marcel Duchamp a Piet Mondrian.
Zdroj: lagraphicdesign.wordpress.com
Právě tato podporovatelka a sběratelka umění, která už v roce 1938 koupila mnoho Ernstových obrazů, měla velký podíl na tom, že se on a několik dalších nacismem a fašismem vyhoštěných evropských umělců (např. Marcel Duchamp, Marc Chagall) stali miláčky Ameriky. Tam dali  inspirační podnět ke zrození nového směru, později známého jako abstraktní expresionismus. 
It was her as a patron and collector of art who already in 1938 bought a number of Ernst’s paintings and who contributed greatly to Ernst and other artists (e.g. Marcel Duchamp and Marc Chagall) driven out of Europe by fascism becoming the darlings of the American public. In America they inspired the birth of a new movement, later known as abstract expressionism.
Oblékání nevěsty / Robing of the Bride, 1939. Zdroj: bpsmoodboard.wordpress.com
Ernst tím, že odmítal používat pouze klasické způsoby malby a vymýšlel si vlastní nové postupy, uchvátil mladé umělce, kteří rovněž hledali svěží a neokoukané přístupy k tvorbě. Velký vliv měl jmenovitě na Jacksona Pollocka, jenž oceňoval zejména Ernstovy koláže, stejně jako používání umění k vyjádření svých intimních, niterných stavů. Ernstův syn z prvního manželství Jimmy, nar. r. 1920, se po válce stal známým abstraktním malířem, a pomohl posílit otcův vliv na vytváření hnutí, když mu zprostředkoval přístup ke klíčovým umělcům abstraktního expresionismu, jako například k již zmiňovanému Pollockovi nebo Willemovi De Kooning.
¨

Ernst’s refusal to use solely the traditional methods of painting and his drive to invent his own, new techniques captured the imagination of young artists who were looking for fresh and original approaches to artistic work. Ernst’s great influence is noticeable namely in Jackson Pollock, who appreciated Ernst’s collages as well as his use of art as a channel for expressing one’s intimate, inner states. After the war, Jimmy, Ernst’s son from his first marriage who was born in 1920, became a well-known abstract painter who helped to strengthen his father’s influence on the formation of the movement by providing contacts to key abstract expressionists, including the aforementioned Pollock or Willem De Kooning.

Napoleon v poušti / Napoleon in the Wilderness, 1941. Zdroj: curieuxdetrucs.com
V roce 1946 se Ernst oženil s americkou umělkyní Dorotheou Tanning v dvojitém obřadu, kde se brali i Man Ray a Juliet Browner. V padesátých létech se vrátili do Francie. Tam v roce 1976 Max Ernst zemřel jako významný a společností uznávaný umělec.
Další práce Maxe Ernsta, které stojí za to vidět:

In 1946, Ernst married an American artist Dorothea Tanning in a double ceremony together with Man Ray and Juliet Browner. In the 1950s they returned to France. Max Ernst died there in 1976 as a influential and widely recognized artist.
Further works by Max Ernst you should definitely see:

Kymácející se žena / Swaying Woman, 1923. Zdroj: wikipaintings.org
Klobouk dělá muže / The Hat Makes the Man, 1920. Zdroj: joshuaabelow.blogspot.com

Celebes, 1921. Zdroj: tate.org.uk

Evropa po dešti / Europe After the Rain, 1942. Zdroj: shafe.co.uk

Pokušení svatého Antonína / Temptation of St. Anthony, 1945. Zdroj: paintings.soup.io

Antipapež / The Antipope, 1942. Zdroj: byricardomarcenaro.blogspot.cz

Literatura / References:
  • Glenn, Martina: Artmuseum. Max Ernst. (2008) (Dostupné z Artmuseum)
  • Fiedorek, Kara: Max Ernst. (Dostupné z The Art Story)
  • Wikipedia.org: Max Ernst. (Dostupné z Wikipedia)
  • The Solomon R. Guggenheim Foundation (SRGF): Collection Online. Max Ernst (Dostupné z Guggenheim.org)

Huge thanks to Viktor Dvořák for translating!

Oko mlčení / The Eye of Silence, 1942. Zdroj: byricardomarcenaro.blogspot.cz

Avantgarda VIII: SURREALISMUS. Historie

Surrealismus vznikl ve dvacátých letech minulého století, přičemž je za jakýsi první ‘oficiální’ milník považován rok 1924, kdy André Breton publikoval první Manifest surrealismu. Náznaky směřování k tomuto bodu však lze vystopovat už dříve, kdy Breton sepsal svůj první surrealistický text zvaný Magnetická pole, kde experimentoval s rytmem vět, a minimálně k roku 1919, v němž skupina umělců s Bretonem v čele začala vydávat periodikum Littérature.

Surrealisté v Paříži. Zleva postupně: Tristan Tzara (zakl. dada), Paul Eluard, Andre Breton, Hans Arp, Salvador Dalí, Yves Tanguy, Max Ernst, René Crevel a Man Ray. Fotila Anna Riwkin, 1933. Zdroj: waxinandmilkin.com

Continue reading “Avantgarda VIII: SURREALISMUS. Historie” →