Deník | Konce, 28. 11. 2017

Cy Twombly: Bez názvu II, 1967 – 74. Lept na papíře. Zdroj: tate.org.uk, © Cy Twombly Foundation.

Je toho hodně, o čem jsem chtěla psát, třeba:

O tom, že se práce nafoukla do takových rozměrů, že spolkla všechno ostatní,

ale že mi dává takové možnosti a příležitosti, o kterých bych ani nesnila,

o tom, že se mi stýská po škole a čase, který si můžu strukturovat sama a kterého jsem si předtím vůbec nevážila,

po jistotě, že se každý den potkám s někým známým buďto ve škole nebo okolo ní,

ale že jsem taky měla to štěstí narazit na asi nejlepší umělecky zaměřený předmět, který u nás existuje. Který je všechno, co jsem v umění a estetice kdy chtěla a našla jsem to až teď, v předposledním semestru, u Ph.D., od které by se mohli učit profesoři.

Chci napsat o dvou skvělých exkurzích, na které jsme si v rámci toho vyjeli, o tom, že díky tomuhle a i jiným předmětům tento semestr, jakkoliv ne tak ohromujícím, jsem si potvrdila, že mě svět příběhů a umění nepřestane fascinovat a bavit, a že je to moje světlo na konci tunelu.

Ale zítra se jedeme navždy rozloučit s kamarádem, spolužákem, a nic z tohohle teď nemá místo. Nic z toho se pořádně nedá přes tu obrovskou, těžkou věc vidět.

Nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tohle přijde, když nám bude pětadvacet; a připadá mi zároveň absurdní si něco takového myslet, protože ve skutečnosti nezáleží na tom, kolik komu je, konec prostě přijde. Vždycky, určitě.

Mezi tím málem, co ovšem můžeme dělat, je nezapomenout.

Nezapomeneme.

 

 

Tápání

tumblr_ow89tuzozb1qgiw5to1_1280
Autorkou je Marianne Hallseth.

Hledala jsem obrázek, který by vyjadřoval to, co teď cítím. Tohle vypadá jako otisky, vedené něčím jiným než záměr, bezcílné doteky. Ale je to to, co jsem hledala. Něco se tlačí na povrch, dává tušit svůj tvar a povahu, ale pořád se nedá dobře uchopit a nahmatat zrakem, a tak zůstávám tápat v kruhu a frustruje mě, jak se nedokážu pohnout z místa, už tak dlouho.

Čas plyne, svět se otáčí, já tuším, jenže to je všechno. Možná kdybych se nechala vést něčím jiným než záměrem…

3x o umění: Jak o něm mluvit a další články

Ačkoliv jsme si teď užívali výtečného babího léta a po týdnech s deštníkem konečně došlo na to brouzdání ve spadaném listí, lov hub a poslední posezení na zahrádkách, bez svetru a něčeho teplého na pití už to nejde. Kdybyste k tomu hledali něco na čtení, měla bych pár nápadů…

wp-image-2121492960
Nejlepší exponát z Kmenů 90 v Moravské galerii: Frustrovaná taška Kryštofa Kintery (I’m so sick of this all, 2003, v soukromé sbírce).

Continue reading “3x o umění: Jak o něm mluvit a další články”

Takaši Hiraide: Kočičí host

wp-image--611865144
Takaši Hiraide: Kočičí host. Host, 2016.

“Někdy se bestsellerem stane knížka, do které by to nikdo neřekl” – nebo tak nějak stojí v jednom z ohlasů na obalu, u něhož nejedna něžná duše zaplesá. Jasně, že bychom knihy dle obalu neměli soudit, ale pokud nejdete “na jistotu”, je to právě obal, který zaujme. V případě této knížky je design české edice bez přehánění nejkrásnější, a to i navzdory tomu, že kočka na přebalu vypadá úplně jinak než ta, o kterou tam jde. Ostatně, tenhle blog byl dlouhou dobu zaměřený jen na umění, tak proč vizuální stránce chvilku nevěnovat, že ano.

„Sometimes a book to which no one would say it becomes a bestseller“ – or something like that says one of the reviews on this book’s cover that can please many gentle souls and lovers of traditional Japanese art. Of course we shouldn’t judge a book by its cover but if you’re not looking for something certain, a cover is what catches your attention first. In this case, I dare to say the Czech edition is the most beautiful even despite the fact that the cat on the cover looks totally different than the one in the story. After all, this blog has been art-focused for a long time so why not dedicate a while to the visual aspect of it, am I right?

Continue reading “Takaši Hiraide: Kočičí host”

Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017

Upřímně řečeno, když jsem konečně u Richtera a Skály stiskla čudlík Publikovat, ta úleva byla až překvapivá. Byl to poslední rest, který seděl na hromadě neuskutečněných a nedodělaných plánů kolem téhle stránky a já se dlouho nemohla donutit s ní nějak pohnout. Takhle to vlastně fungovalo od doby, co jsem z Avante guardia odešla, abych ukončila bakaláře. Z koníčku se stal opruz a takový koníček je na hovno.

Nebaví mě pořád psát o minulosti, o věcech, které se staly před x týdny/měsíci, zatímco tady a teď uniká.

Chtěla bych se zase naučit přemýšlet svobodně, psát s lehkostí, nebýt tak zablokovaná různými možnostmi, jak by tohle a tamto mohlo působit, co by na to řekl ten nebo ten a jak by to mělo být perfektní. Vysoustružit větu mi trvá věčnost. Chci zase najít to, díky čemu to bylo stejně přirozené jako se proběhnout.

Continue reading “Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017”