Je fakt hodně zvláštní vrátit se sem po půl roce – možná nejdelší době, kdy jsem nepsala blog a kdy jsem si myslela, že se na něj už nikdy nevrátím. Už jen to, že sedím a píšu tohle je divné; jako kdybych trpěla samomluvou a žila ve svém vlastním světě. 🙂
Je to jako vrátit se do starého domu, který důvěrně znáte, vyrůstali jste v něm, měli jste ho rádi a nedokázali byste si představit život bez něj. A pak se odstěhujete – jen na chvíli, jen aby se něco vyřídilo/dořešilo/zkusilo, ta chvíle se protáhne, občas si na svůj starý dům ani nevzpomenete a nakonec se tam vrátit vlastně nechcete. Jenže vám to po nějaké době nedá a přece jen se zajedete podívat; všude se válí prach, pavučiny a smrdí to tam zatuchlinou, ale stejně k tomu pořád máte svůj vztah a ono si to taky žije svým vlastním životem.
Jako mladší jsem nikdy nechápala, jak se může stát, že nějaký bloger s pravidelnými čtenáři zmizí a v blogosféře po něm není ani vidu, ani slechu. Jak se stane, že člověk ztratí zájem nebo motivaci tak náhle, ze dne na den? A ono se to ze dne na den nestane, jen skrz sociální média a tady ty sebeprezentační platformy jako jsou blogy lidem ukazujete jen to, co chcete, aby viděli.
V období mezi příspěvkem o pauze a tady tím se stalo tolik věcí, že i když jsem měla plány, že se sem vrátím a všechno naváže tam, kde to skončilo, asi se to nestane. Je pořád co sdílet, ale asi jinde a jinak.
Takže dům zase zamykám, to, co v něm zůstalo, si nechám a schovám – a jinak uvolní místo jiným, kde někdo bude opravdu bydlet a to místo využívat.
Tak arrivederci!
