Leigh Bardugo a svět grišů

b9dba5f7a7d1b0e22de7f91406c3f5dc
Krédo ketterdamských kriminálníků. Autor obrázku: neznámý. Zdroj: Pinterest

(Protože tenhle článek píšu po velmi dlouhé době, kdy jsem nic zveřejnitelného nenapsala, připadám si u toho trochu jako když má člověk jednu nohu delší než druhou, a ještě k tomu patou otočenou dopředu místo dozadu – klátí se, potácí a sice se posunuje, ale dost groteskním způsobem. Proto prosím omluvte, když na vás znenadání zaútočí nějaký nestvůrný obrat, který vyrostl ve tmě mého nicnedělání. Jsou vyděšené, když se objeví cizí lidé, protože byly zvyklé žít v absolutní temnotě a tichu, takže doteď ani neviděly denní světlo. Chudáci.)

Během té doby, kdy jsem kašlala na blog a pobíhala po venku, se stala jedna věc – a to, že jsem našla fiktivní svět, který odkud se mi nechtělo odejít. Lépe řečeno svět a postavy, které v něm žijí. Oboje tak dobře napsané, že stačí zavřít oči, vykročit – a ocitli byste se v jeho ulicích, cítili jeho zápach, slyšeli zvuky, kterými žije, a za rohem byste vrazili do jedné z postav, jíž stačí málo, aby se stala člověkem z masa a kostí, a vystoupila by ze stránek. Fantasy literatura tvoří většinu toho, co běžně čtu, ale už hodně dlouho jsem neviděla, že by autor zvládl vybudovat svět a osídlit ho tak, aby byl uvěřitelný a vícerozměrný a neomezoval se na vágní popisy a vykrádání klasických děl žánru. U fantasy, určeného pro dospívající čtenáře, to platí dvojnásob. Nicméně Leigh Bardugo se to podařilo. Poznáte sice, čím se nechala inspirovat, ale vdechla tomu jiskru, že oheň už hoří sám. A vzhledem k tomu, jaké popularitě se ve světě těší a jak napjatě jsou její knížky očekávány, je jasné, že jsem svodům tzv. Grišaverza (grišovského univerza, grišovského světa; EN: Grishaverse) nepodlehla sama.

Continue reading “Leigh Bardugo a svět grišů”

Most Mirabeau

Guillaume Apollinaire

Pod mostem Mirabeau se valí Seina
A lásky mé
Mám-li už vzpomínat ta jména
Po zlém vždy přišla radost vytoužená

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

Zůstanem v objetí stát jak jsme stáli
A pod sebou
Jak pod mostem zřít neustálý
Proud věčných pohledů jak znaveně se valí

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

I láska prchá jak ta voda čilá
Ach prchá nám
A život pomaloučku zmírá
A naděje v něm dávno zdivočila

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

Dny týdny hasnou ztrácejí se jména
Jsou navždy pryč
Čas přešlý láska utracená
Pod mostem Mirabeau se valí Seina

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

(Alkoholy, 1913; překlad Karel Čapek)

le-pont-mirabeau-paris
Most Mirabeau dnes. Zdroj: en214b.com

Už dlouho mě nezasáhla poezie tak, jako během prohlížení výstavy Josefa Šímy v Moravské galerii minulý víkend. Podobně jako jiné druhy umění pocítíte její sílu nejvíc, když vám autor díla mluví z duše. Guillaume Apollinaire to se mnou umí i po mnoha letech. Stará láska prostě nerezaví.

– Z.G.

První půlrok 2018 v knihách: bleskové recenze

Kdo by řekl, že jsou knihy tou nejproduktivnější prokrastinací?

Před čtyřmi lety jsem tady měla kázání o tom, jak je důležité číst knihy, jak na to ve skutečnosti máme víc času, než se zdá, bla bla bla. Co víc, cílem bylo přečíst jednu knihu za týden, stejně jako si dal za úkol Julien Smith, autor onoho článku, který mě inspiroval k nakopnutí vlastní gramotnosti.

Při pohledu na minulé ročníky Goodreads Reading Challenge se nepodařilo tuhle šibeniční laťku úplně udržet, protože život, že jo; a taky když nad vámi neustále visí povinnost přečíst jednu knihu za týden, docela rychle se z příjemného trávení času stane další řehole. Ale přesto se mi podařilo každý z uplynulých čtyř let přečíst několik desítek knih, a buď těsně dosáhnout stanovené challenge nebo ji i překonat. Vypadá to, že letošek se bude řadit k těm ročníkům, kdy se povede to druhé, a paradoxně na tom měl největší podíl závěr mého studia a stres s ním spojený.

Continue reading “První půlrok 2018 v knihách: bleskové recenze”

Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017

(Srpen 2018: Pokračujeme po delší pauze v krasojízdě!)

Vietnam, o 13 let později

Phố cổ = staré město, stará čtvrť

Lều = stan

612-5
Mlha nad HUST

Následující dva dny budou taky ryze pracovní, a tak drtivou většinu dne strávíme na HUST u promítacího plátna, počítačů a diskuzí. Na město si sedá oblačnost a mlha, smíšená se smogem, která rozptyluje světlo tak, že můj už tak smutný foťák v mobilu je ještě smutnější. Continue reading “Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017”

Pohledy z Kréty

img_20180801_114532_481-01-797488854.jpeg
Barvy Řecka. Foto: Zia Gouel

Řecko už je skoro jako doma. Když vystoupím na letišti, nadechnu se horkého, vlhkého vzduchu a v dálce na mě zamrká moře, vím sice, že jsem oficiálně “na dovolené” (zažádala jsem si o ni v zaměstnaneckém systému, pracovní počítač jsem nechala v práci, atd.), ale zároveň mě zalije uklidňující pocit známého. První návštěva záchoda, kde se toaletní papír hází do koše místo do mísy, první luštění nápisů v alfabetě a natahování uší, když se někde ozve melodický místní jazyk, a první pohled na prudké kopce s olivovníky ten pocit pak dokonale stvrdí. A je jedno, že jsem tam byla teprve potřetí.

Může za to ta pověstná řecká pohostinnost? Nebo snad to, že když jsem hltala řeckou mytologii, bylo pro mě Řecko vysněná destinace, o které jsem si přečetla první poslední, jak moc jsem si přála ji navštívit? Těžko říct. Stejně je to jedno. Když vstoupím do země, nad níž vlaje vlajka složená ze dvou nejhezčích barev – modré a bílé – chce se mi vrátit se do imaginárního domova, od kterého mám v kapse imaginární klíče a v hlavě imaginární adresu.

Letos se imaginární adresa, klíče a domov zhmotnily na Krétě. A tohle jsou imaginární pohlednice, které jsem odtamtud poslala. Continue reading “Pohledy z Kréty”

Hudba, na které se létá. Kensington na Flédě, 13.4.2018

Je to +-24 hodin od chvíle, kdy jsem stála v davu na Flédě naprosto ohromená a gratulovala jsem si k sporadickému záchvatu odvahy zkoušet nové, neznámé věci, který mě přepadl zrovna ten den. Od první chvíle, kdy čtyři týpci z Utrechtu na pódiu hrábli do strun a do bubnů a zaplnili prostor čistou, vzájemně skvěle vyladěnou masou zvuku, jsem měla co dělat, abych udržela pivo v puse a plechovce. Continue reading “Hudba, na které se létá. Kensington na Flédě, 13.4.2018”

Pauza

Slibovala jsem sice, že budu každý den uveřejňovat nový deníkový zápis do Vietnamu, ale jak jste si asi všimli – a jak to možná sami znáte – then life happened. Konkrétně diplomka a konec studia a práce a operace a praxe… Vzhledem k tomu, že to poslední, co si přeju, je studium dál prodlužovat (což by už tentokrát nebylo zadarmo), budu se muset stáhnout z internetového světa a plně se věnovat životu mimo něj, abych další semestr nepřišla o skoro 20k. Deník i blog tedy budou za pár měsíců pokračovat… tedy až se vyhrabu ze všech (doufám) oslav státnic a srovnám se se skutečností, že ačkoliv mě poslední rok škola spíš štvala a těšila jsem se, až bude konec, tohle bude to opravdový konec… Ony ty sofistikované jedy můžou spáchat leccos, třeba udělat z vás umělecké dílo jako tady z pana Rokytky.

Takže se uvidíme v červnu a do té doby se mějte famfárově!

27072951_1007163872775158_1696343097200276295_n
Zdroj: Bell Bellisová na FB (doporučuju projít i další díly série)