(Srpen 2018: Pokračujeme po delší pauze v krasojízdě!)
Phố cổ = staré město, stará čtvrť
Lều = stan
Následující dva dny budou taky ryze pracovní, a tak drtivou většinu dne strávíme na HUST u promítacího plátna, počítačů a diskuzí. Na město si sedá oblačnost a mlha, smíšená se smogem, která rozptyluje světlo tak, že můj už tak smutný foťák v mobilu je ještě smutnější. Continue reading “Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017”
Řecko už je skoro jako doma. Když vystoupím na letišti, nadechnu se horkého, vlhkého vzduchu a v dálce na mě zamrká moře, vím sice, že jsem oficiálně “na dovolené” (zažádala jsem si o ni v zaměstnaneckém systému, pracovní počítač jsem nechala v práci, atd.), ale zároveň mě zalije uklidňující pocit známého. První návštěva záchoda, kde se toaletní papír hází do koše místo do mísy, první luštění nápisů v alfabetě a natahování uší, když se někde ozve melodický místní jazyk, a první pohled na prudké kopce s olivovníky ten pocit pak dokonale stvrdí. A je jedno, že jsem tam byla teprve potřetí.
Může za to ta pověstná řecká pohostinnost? Nebo snad to, že když jsem hltala řeckou mytologii, bylo pro mě Řecko vysněná destinace, o které jsem si přečetla první poslední, jak moc jsem si přála ji navštívit? Těžko říct. Stejně je to jedno. Když vstoupím do země, nad níž vlaje vlajka složená ze dvou nejhezčích barev – modré a bílé – chce se mi vrátit se do imaginárního domova, od kterého mám v kapse imaginární klíče a v hlavě imaginární adresu.
Letos se imaginární adresa, klíče a domov zhmotnily na Krétě. A tohle jsou imaginární pohlednice, které jsem odtamtud poslala. Continue reading “Pohledy z Kréty”
Tak, a je to. Šest let na vysoké je pryč. Mám titul v kapse, v hlavě vymeteno a pláň nejistoty před sebou.
Samozřejmě, že je to kec, jako obvykle. Tedy, titul mám, ale nejistotu zas tolik ne, protože jsem naštěstí zaměstnaná na nějakou dobu. Ale i když je otázka Co teď? zodpovězená na té praktické rovině, jako správný rozežraný mileniál se sójovým latté v jedné ruce a s avokádovým toustem v druhé si už ohledně té druhé, obecnější, celoživotní roviny, zas tak jistá nejsem.
Říkala jsem sice, že se uvidíme až v červnu, ale hádejte co – lidi na internetu lžou. I sami sobě. Ne že by mé nasazení pro ukončení studií bylo menší, ale řekněme, že absence všeobjímajícího strachu z neznáma jako na bakaláři udělala své, a to v tom smyslu, že netrávím většinu času přemyslováním různých možností a situací a raději místo toho žiju i život mimo školu.
Třeba na koncertech.
Je to +-24 hodin od chvíle, kdy jsem stála v davu na Flédě naprosto ohromená a gratulovala jsem si k sporadickému záchvatu odvahy zkoušet nové, neznámé věci, který mě přepadl zrovna ten den. Od první chvíle, kdy čtyři týpci z Utrechtu na pódiu hrábli do strun a do bubnů a zaplnili prostor čistou, vzájemně skvěle vyladěnou masou zvuku, jsem měla co dělat, abych udržela pivo v puse a plechovce. Continue reading “Hudba, na které se létá. Kensington @ Fléda, 13.4.2018”
Slibovala jsem sice, že budu každý den uveřejňovat nový deníkový zápis do Vietnamu, ale jak jste si asi všimli – a jak to možná sami znáte – then life happened. Konkrétně diplomka a konec studia a práce a operace a praxe… Vzhledem k tomu, že to poslední, co si přeju, je studium dál prodlužovat (což by už tentokrát nebylo zadarmo), budu se muset stáhnout z internetového světa a plně se věnovat životu mimo něj, abych další semestr nepřišla o skoro 20k. Deník i blog tedy budou za pár měsíců pokračovat… tedy až se vyhrabu ze všech (doufám) oslav státnic a srovnám se se skutečností, že ačkoliv mě poslední rok škola spíš štvala a těšila jsem se, až bude konec, tohle bude to opravdový konec… Ony ty sofistikované jedy můžou spáchat leccos, třeba udělat z vás umělecké dílo jako tady z pana Rokytky.
Takže se uvidíme v červnu a do té doby se mějte famfárově!
Đổi mới = inovovat, inovace
Quản lý = management, řízení
Giáo dục = vzdělávání
Dnes nás čeká asi nejnabitější den – konference o inovacích v managementu na vysokých školách. Pozvaní jsou mezinárodní speakeři a k tomu ministerstvo školství a evropská delegace ve Vietnamu. Přijít mají taky novináři. Nikdy jsem v zákulisí žádné takové konference nebyla, takže mě ráno lehce polije panika. Pomoc! Continue reading “Den třetí, 5. 12. 2017”
Chùa = pagoda
Den začíná pracovně – na snídani se postupně scházíme se všemi kolegy, já si konečně spojuju všechny ty maily s konkrétními lidmi a věnujeme se administrativě.
Oběd představuje snahu o západní kuchyni – mísa salátových listů, zvláštní bílá, mléčná polévka, omeleta s kuřecím masem a opečenými baby brambory pro masožravce a něco jiného pro vegetariány, kteří sedí zvlášť u vyčleněného stolu. Všichni si pak ovšem přejeme, aby radši bývali uvařili nějaké pořádné vietnamské jídlo.
Chị = starší sestra nebo jiná příbuzná, starší či významnější žena ze stejné generace jako mluvčí
Anh = starší bratr nebo jiný příbuzný, starší či významnější muž ze stejné generace
Em = mladší sourozenec či příbuzný, mladší nebo méně významný člověk z té samé generace
Přilétáme s kolegyní brzy odpoledne do Hanoje. Jsem tak unavená, že bych si prostřelila hlavu. Poslední měsíce byly v práci šílené a nestíhala jsem skoro vůbec chodit do školy. To by nevadilo, kdybych se mohla v letadle aspoň trochu prospat, což se nestalo. Emirates létají z Dubaje do Hanoje docela šuntskými Boeingy 777.
