Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017

Upřímně řečeno, když jsem konečně u Richtera a Skály stiskla čudlík Publikovat, ta úleva byla až překvapivá. Byl to poslední rest, který seděl na hromadě neuskutečněných a nedodělaných plánů kolem téhle stránky a já se dlouho nemohla donutit s ní nějak pohnout. Takhle to vlastně fungovalo od doby, co jsem z Avante guardia odešla, abych ukončila bakaláře. Z koníčku se stal opruz a takový koníček je na hovno.

Nebaví mě pořád psát o minulosti, o věcech, které se staly před x týdny/měsíci, zatímco tady a teď uniká.

Chtěla bych se zase naučit přemýšlet svobodně, psát s lehkostí, nebýt tak zablokovaná různými možnostmi, jak by tohle a tamto mohlo působit, co by na to řekl ten nebo ten a jak by to mělo být perfektní. Vysoustružit větu mi trvá věčnost. Chci zase najít to, díky čemu to bylo stejně přirozené jako se proběhnout.

Continue reading “Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017”

Slunce, vítr, kopce

IMG_20170731_173554_729-02
Karpathos. Foto: Zia Gouel

Není toho moc, co bych chtěla napsat o ostrově, o kterém málokdo asi slyšel a co by už nebylo dávno řečeno v průvodcích a afektovaných nabídkách cestovek. A upřímně, to, co se v takových nabídkách cení – jako moře, pláže, hory, řecká kultura a řecké jídlo – to všechno se dá najít jinde a lepší.

Tak proč o Karpathu mluvit?

No, právě proto. Protože stojí za to hledat krásné a jedinečné zvláště tam, kde to na první pohled nejde tolik vidět. Kam většinu lidí ani nenapadne zajet a když náhodou ano, pokrčí rameny a jde dál. Continue reading “Slunce, vítr, kopce”

Na cestě

IMG_20170818_152140_249-01[1]

Toto vkusné zátiší pochází z RJ 79 ve směru Graz Hauptbahnhof, včera odpoledne. Dalo by se říct, že jsem na cestě s pravidelnými přerušováními od začátku roku anebo naopak že si z domu často odskakuju – je to jako s tou poloplnou a poloprázdnou sklenicí, hodnocení je na vás. Nezažila jsem totiž zatím rok, kdy bych si balila batoh nebo kufr častěji než tento. Soudě podle pomyslných čekajících příspěvků se tady z toho pomalu stává cestovatelský blog.

(Naštěstí ten poslední trip byl zároveň napěchovaný i kulturními zážitky, tak to snad nebude tak marné.)

Když se vracím, myslím na to, že bych se nejradši otočila doma na pár dní, přehodila si věci a zase odjela pryč. A čím častěji jezdím, tím víc jezdit chci. Na druhou stranu být pořád v pohybu znamená, že se váš běžný život zastaví a zmrzne ve vakuu, kde zůstane, dokud se nevrátíte domů a nevezmete si ho zpátky. Dá se takhle řešit spousta nepříjemných situací, rozhodnutí a deadlinů, ale ne navždycky.

A když mizíte na delší dobu opakovaně, zjistíte, že se svět mezitím o dost pohnul a vy jste toho nebyli součástí, protože jste přeci viseli v tom vakuu. Musíte začít od toho bodu, kde jste tehdy skončili, což oproti ostatním někdy znamená od začátku.

Ale to ještě není můj případ. Zatím ještě můžu prokrastinovat. Brace yourselves, more travel posts are coming! Takže ať je toho cestování pořád dost a životy ve vakuu moc netrpí.

Colours of Ostrava 2017: Objevy

IMG_20170722_174508_742
Nebeská tělesa, část druhá. (Instagram: ziagouel)

Když jsem ještě byla pískle a Colours se rozkládaly na Černé louce, nijak mě nelákalo tam jít i přes naléhání a přesvědčování, že to bude super. World music mi tehdy nic neříkala a ačkoliv už jsem vypadala dost stará na to, aby mi nalili, nechtělo se mi dávat litr (!) (dovolte, aby se současné já zasmálo) za párty nejistého typu – pravděpodobně se zhulenými dredáči někde u afrických šamanů s bubny. Nakonec mě bývalý utáhl na tomhle: “Ale na Colours se nechodí jenom kvůli známým kapelám. Tam chodíš hlavně objevovat. Každý rok, co jsem tam byl, jsem vždycky odcházel domů s něčím novým na poslech.”

To byl tak dobrý argument, že jsem šla a rozhodně jsem toho nelitovala. Continue reading “Colours of Ostrava 2017: Objevy”

Příběhy léta

Léto! napadlo mě, když jsem viděla tyhle obrázky. A pak jsem si vzpomněla, že se jejich autor proslavil téměř geometricky abstraktními výjevy bazénů a bylo jasné, odkud vítr vane.

david-hockney-2-3
Zahrada s modrou terasou, 2015, akryl na plátně. Soukromá sbírka. Zdroj: artslife.com

David Hockney tady není žádný nováček. Jeho práce přetékají barvami a energií, která dokáže skoro omráčit. Jsou zdánlivě jednoduché, protože to, co kreslí, je jednoduché. Ale opravdu je? Některé z těchto výjevů kreslil na iPadu; u téměř osmdesátiletého pána, který v pop-artové horečce druhé poloviny minulého století patřil (a stále patří) k nejuctívanějším ikonám uměleckého světa, by člověk nečekal, že adoptuje technologii nového milénia vyrazí s ní všem dech, zatímco zůstane věrný svému stylu.

Continue reading “Příběhy léta”