Nevím, kdy se ze mě stal takový ten trapný turista, který si odškrtává položky ze seznamu pokaždé, když někam přijede a pak fotí hlavně ta nejznámější místa, co ukazuje znuděným příbuzným nebo na Instagramu, kde je podobných fotek miliarda (a skoro všechny jsou lepší). Ale když jsem před dvěma týdny v Paříži zdolávala jeden bod za druhým, na konci dne jsem se celá vyčerpaná přistihla, jak se nutím, abych vyrazila ještě někam, jinak to všechno nestihnu a ten čas po práci nevyužiju naplno. Pak jsem se sama na sebe naštvala. Od kdy je cestování závod?
Cestovat díky práci je jedna z nejlepších věcí, které se mi kdy staly, a pořád se občas musím štípnout, abych věřila tomu, že jsem na všech těch zvláštních a exotických místech na fotkách doopravdy byla. Jedním z takových míst jsou Spojené státy, které díky vysokým cenám všeho byly dlouho můj nedostupný sen. Ačkoliv mě práce zavála už minulý rok v prosinci do Nevady, byla to teprve teď Atlanta, hlavní město státu Georgia, kde jsem mohla trochu více přičichnout k tomu, co může Amerika nabízet.
Centennial Olympic Park
Přezdívá se jí všemožně – ATL (díky zkratce letiště), Hotlanta, Black Mecca, King Peach (?) nebo City in the Woods, tedy Město v lese. Dokud jsem nestála uprostřed Downtown, centra města, obklopená výškovými budovami, kolem mě neproudila auta a nezapřádali se mnou řeč přátelští místní, neměla jsem o žádné z těchto přezdívek ani šajna. V Americe je mnoho jiných měst se zvučnějšími jmény, mezi nimi třeba San Francisco, kde jsme v prosinci se šéfovou přestupovaly na cestě do Nevady a jen skutečnost, že jsme na přestup měly pouhou (stresující) hodinu nás uchránila od toho, abychom propadly lítosti, že tam nemáme více času. Díky tomu jsem od Atlanty tolik neočekávala, ale o to milejší bylo zjistit, že je to město mnoha tváří, jež se v nespočtu jeho přezdívek promítají.
Jeden ze způsobů, jak shrnout uplynulý rok, je tento:
(Kliknutím na hranatou ikonku v šedé liště vedle názvu mapy rozvinete legendu)
Cestování totiž v minulých 365 dnech neplánovaně zaujalo v mém životě takové místo, že málem neuplynul měsíc, abych si nebalila kufry a odlétala – ať už na sever, jih, východ nebo západ. Můžu teď s klidným srdcem potvrdit, že metoda roličkování vážně šetří prostor, a že batohy Cabin Zero si svou pověst zaslouží. 🙂
To samozřejmě v roce 2019 nebylo všechno. Stala se spousta věcí, jak v práci, tak v legraci, a i když to tak nejdřív nevypadalo, nakonec všechno tohle bylo pozitivní. Continue reading “Dva tisíce devatenáct, na cestě”→
Nikdy bych neřekla, že se to může stát, ale přiznám se hned na začátek: letos jsem topřehnalačtením.
Vážně. Mám chuť spíše jít ven a hrát si v neexistujícím sněhu, obvolat všechny kámoše, jestli by někdo nešel ven nebo klidně i uklízet, péct a vařit, jen když to nebude mít nic společného s písmeny a slovy, které mě vyčerpávají už jen když se na ně podívám. Není to nic vážného, stačí pár dnů až týdnů abstinence a budu zpátky v sedle; nicméně i když ještě rok neskončil, přináším vám žebříček mých knižních nej už teď, protože vzhledem k této paralýze už se žádné další velké objevy v literatuře na zdejší frontě dít nebudou.
Letos mě nejvíc lákalo young adult fantasy, a tak jsem sahala po těch nejprofláklejších jménech současnosti v tomto žánru. Četlo se to všechno jedna báseň, což je nejspíš důvod, proč jsem to tak přehnala; taky cítím, že na nějakou dobu si potřebuju od mladistvých hrdinů a hrdinek, prohánějících se ve fantastických světech, dát pauzu a vrátit se mezi ostřílenější publikum, které více stojí nohama na zemi. Přestože young adult fantasy tvořilo většinu mého knižního jídelníčku, na top žebřík se zvládlo vyšplhat jen málo z nich. Tady máte proč. Continue reading “Nejlepší knihy roku 2019”→
můj srdečný vztah k vám se nezačal pořádně datovat, dokud jsem neměla dost peněz, abych si něco koupila. Mlsně jsem po vás pokukovala, jakmile jsem objevila svět knih a toho, co nabízejí, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybychom si spolu začali, jaké všechny možnosti by se mi otevřely, a záviděla jsem všem, kteří do vás vcházeli a vycházeli s taškou, v níž se rýsovaly kvádrovité předměty. Pro mě to tehdy byl nedosažitelný sen, crush, která je několik lig nade mnou, a byla jsem konsternovaná z toho, jak ti lidé, kteří z vás vycházeli s naditými taškami, mohou mít tak nezaujatý, nezúčastněný výraz. Já bych byla u vytržení. Ještě štěstí, že tehdy byl internet v plenkách a marketingové strategie taky, jinak by se moje dospívání z tohoto hlediska změnilo v utrpení.
“Fantasy is escapist, and that is its glory. If a soldier is imprisioned by the enemy, don’t we consider it his duty to escape?… If we value the freedom of mind and soul, if we’re partisans of liberty, then it’s our plain duty to escape, and to take as many people with us as we can!”
― J.R.R. Tolkien
Jsem tak ráda, že po této zemi kráčeli a kráčí lidé, kterým se nádherně jednoduše a výstižně podařilo shrnout, jak důležitá je fantazie a jak skrz ni dokážeme pomoct nejen sami sobě, ale i jiným. A jsem ráda, že tito lidé po sobě zanechali světy, kam se mohou uchylovat generace všech, kteří na ně narazí.
Spousta lidí vám potvrdí, že nejlíp se jim tvořilo a psalo, když byli v pubertě, smutní anebo nejlíp oboje dohromady. Veškeré veřejné psací platformy jsou plné výplodů teenagerů, kteří se nípou ve svých ranách nebo si je kompenzují nereálnými dobrodružstvími v jiných světech. V té době slova na papír plynou téměř sama. Pak přijde život – vztahy, závazky, další studium nebo práce, a člověk najednou zjistí, že na psaní nemá čas a když ano, tak není chuť/energie/ta správná chvilka. Continue reading “50 000 slov za 30 dní aneb moje první NaNoWriMo”→
Alex Katz: Sharon and Vivien, 2009. Umělcova sbírka. Zdroj: newengland.com
Angličtina má výraz “underwhelming” pro něco, co vůbec nebylo tak ohromující, jak jste původně očekávali. Českým ekvivalentem by mohlo být “zklamání”, ale nevím, zda máme speciální slovo pro to, když jste podlehli všudypřítomnému hype a pozitivním recenzím, a výsledek byl tak nudný, bez kouzla, a na pokrčení ramen, že jste z toho vlastně perplex.
Přesně to je tahle kniha. Navzdory tomu, jak z ní jsou všichni urvaní a i čeští recenzenti se mohou přetrhnout, aby ji vychválili, nenašla jsem v ní nic tak speciálního nebo ohromujícího, co by tady už nebylo v mnoha jiných knihách, které zároveň nabízely i další kvality. Avizovanou břitkost, svěžest nebo výborný náhled do duše některých lidí má, a to je její nejsilnější stránka. Ale zneutralizoval to obsah, který, ač je zaměřený na lidi (místo na děj), nenabízí větší záběr poznání než že to jsou do sebe zahledění idioti, kteří jsou pak navíc vykreslení dost jednostranně.
