Sto slavných pohledů na Edo a poslední mistr ukiyo-e

Skip to the English version

Utagawa Hiroshige: Inside the Akiba Shrine, Ukeji, froms series One Hundred Famous Views of Edo, 1857. Courtesy of Brooklyn Museum, brooklynmuseum.tumblr.com

Ti z vás, kteří v minulém článku studovali přírodu možná podlehli dojmu, že podzim je pro mě veskrze depresivní období, kdy všechno hnije a umírá. Ale kdeže! Pryč s konotacemi, které slova jako “hniloba” a “zánik” vyvolávají, změny v přírodě, které se každé roční období dějí, mě nepřestávají fascinovat a velkolepější a patetičtější rozloučení než jaké příroda každoročně v tuto dobu má, neumí nikdo jiný.

Nejen my, kteří se krčíme v moderní městské zástavbě, pro opravdovou podívanou musíme z asfaltové džungle pryč. Poveselit se všemi dary podzimu chodívali už obyvatelé starého Tokia, tehdy Eda, kteří měli ve zvyku užívat si tuto část roku stejně jako my na různých dožínkách a slavnostech sklizně, na výletech po okolí a kocháním se všudypřítomnými pestrými barvami. Continue reading “Sto slavných pohledů na Edo a poslední mistr ukiyo-e”

Abstrakce versus figurace v poválečném výtvarném umění

Bezejmenný modrý monochrom (IKB) versus Žena III

 
Jedny ze světlejších chvilek pro mě v poslední době jsou ty, když narazím v tom milionu písemných prací, které odevzdáváme, na téma, které se více či méně strefují i do mých mimoškolních zájmů. Takovým zadáním bylo například srovnání a interpretace dvou děl z navzájem polárních subkultur v jedné epoše euroamerické kultury. Práci už jsem odevzdala a vzhledem k tomu, že jsem v ní interpretovala dva významné obrazy, o nichž si myslím, že by vás mohly zaujmout, podělím se o její mírně osekanou podobu i tady s vámi.
(O Yvesovi Kleinovi navíc chystám článek už od chvíle, kdy jsme jej v Umění od 1945 do současnosti brali.)

Pro svou interpretační práci jsem si zvolila díla dvou významných představitelů umění po druhé světové válce – Yvese Kleina a Willema de Kooninga. Zatímco první jmenovaný reprezentuje polohu tvorby v poválečné Evropě, druhý žil a pracoval většinu života v USA.
Srovnání abstrakce a figurace jakožto dvou ostře kontrastních pólů výtvarné produkce skýtá množství poměrně jasně viditelných rozdílů, vnímatelných i laikem. Modrá monochromní plátna Yvese Kleina na mě velmi hluboce působí a řadím je ke svým nejoblíbenějším uměleckým dílům. Jako ‚protivníka‘ jsem vybrala de Kooningovu sérii Ženy, konkrétně Ženu III, která je již na první pohled zcela odlišná, ačkoliv byla vytvořena v té samé epoše.

Euroamerická moderní tvorba po roce 1945

 

Principy a způsoby poválečné tvorby mají kořeny v avantgardě, která vnesla do umění hojné experimentování a vymezovala se proti všem tradicím. Umělci se „tázali po vlastní povaze umění a lidskosti.“ (Graham – Dixon, 2010) Móda experimentů a osvobození uměleckého díla jako takového, které není závislé ani na svých příjemcích, ale nemusí být dokonce spojováno ani se svým tvůrcem, měla za následek vznik mnoha ‚ismů‘, dílčích směrů s vlastními manifesty. Tvorba se ještě v žádné etapě dějin nevyvíjela tak rychle. Dvě světové války a tragédie, jež přinesly, však na tento slibný vývoj zaútočily a znovu donutily nejen umělce tázat se tázat, jaké jsou hodnoty a postoje, které by opakování podobných událostí zabránily či je zcela vyloučily. Snažili se nyní nalézt obecné pravdy, které by umožnily znovu scelit zhroucenou společnost. (tamtéž, str. 500)
Slavná fotka Alfred Eisenstaedta – voják, líbající sestřičku po skončení druhé světové války.
Time-Life/Getty Images. Zdroj: cityroom.blogs.nytimes.com
Ač se tedy etapa poválečného moderního umění do jisté míry vůči avantgardě vymezovala, sdílela s ní několik rysů: dynamický vývoj nových způsobů a smýšlení v tvorbě, experimentování nebo existenci uměleckého díla samo o sobě, bez potřeby něco zachycovat či reprezentovat. Lze však zaznamenat silnější touhu hledat transcendentální pravdy a hodnoty a dosahovat skrz jazyk tvorby duchovního poznání. To bylo umožněno také díky skutečnosti, že v padesátých letech se ekonomická a společenská situace na Západě zlepšila, mnoho evropských zemí a USA se tedy těšilo hospodářskému růstu. USA, které v první polovině dvacátého století spíše stály v pozadí, se nyní změnily v příslovečnou Mekku moderního umění, neboť se v nich usadily – či nějakou dobu přebývaly – vůdčí osobnosti avantgardy, které prchly před diktaturou v Evropě. Svými přístupy a způsoby tvorby inspirovaly několik následujících generací mladých amerických umělců, kteří se následně vůči evropské tradici ostře vymezili ve vlastních jedinečných směrech.

 

Yves Klein: Bezejmenný modrý monochrom, 1957

 

Yves Klein byl čelním představitelem evropského neodada. (Glenn, 2008) Jak už název napovídá, neodada navazovalo na tradici nesmyslnosti, absurdity, spontánnosti a nalezených všedních objektů, které umělci ‚pasovali‘ na umění. Klein experimentoval s nejrůznějšími technikami, neboť odmítal tradiční malbu olejem: místo štětce využíval těla modelek, plamenomet (Alley, 1981), vystavil prázdnou galerii anebo prodával certifikáty na neexistující umělecká díla.
Yves Klein. Zdroj: flickr.com/photos/hirshhorn/
Jeho malby a sochy však byly jen prostředkem k dosažení něčeho většího. (Karmel, 1969) „Moje práce jsou pouhým popelem mého umění,“ prohlásil v roce 1960. (Klein, cit. podle Karmel, 1969) Klein nepřestal celý život hledat transcendentální hodnoty a duchovno. Toho dosahoval ve svých slavných monochromech, zpočátku různých barev, od roku 1957 většinou modrých. (Alley, 1981)
Modrá barva – a zejména jeden její specifický odstín, jímž se monochromy vyznačují, a který si nechal patentovat jako International Klein Blue, ačkoliv se nikdy průmyslově nevyráběl (Graham – Dixon, 2010) – pro něj byla nejdůležitější ze všech barev a zprostředkovávala mu pocit duchovna a svobody. „Klein tuto barvu objevil, když si pro meditaci upravil sklep obchodu jednoho z rodičů jeho přátel – aby opticky zvětšil tuto stísněnou komůrku, namaloval strop modře. Tato modrá pak pro něj znamenala nekonečný prostor a duchovní čistotu.“ (Glenn, 2008)
Yves Klein: Bezejmenný modrý monochrom, 1957. Zdroj: wikipaintings.org
Bezejmenný modrý monochrom lze využít nejen jako zástupce série Kleinových tematických maleb, ale také jako prototyp určitého přístupu k tvorbě, jenž se od desátých let minulého století prosadil – abstraktní umění. V abstraktních uměleckých dílech nejsou objekty reprezentovány ikonicky, nýbrž symbolicky. Dalo by se tedy říct, že k divákovi promlouvají zcela odlišným jazykem, než byl dosud zvyklý. Umělci se snažili eliminovat jakékoliv detaily či vodítka, která by obsah díla nějak spojovala s naším hmotným světem. Vyjadřováno je jakési spirituálno, podstata, charakter světa, duchovní témata a otázky.
Také rukopis autora je odstraněn, přetrhávají se tím tedy vazby i s tvůrci těchto objektů, kteří záměrně ustupují do pozadí. Tento princip inspiroval pozdější minimalistickou tvorbu. V centru zájmu není autorova jedinečnost a stopa, nýbrž koncept, který zanechává. Dílo nyní může zastupovat samo sebe.
Absence gesta a figur neumožňuje s objekty nějak zacházet, měnit je či deformovat. Exprese skrz gesto je tedy také znemožněna. Jediné působení na diváka se nachází v barvě samotné. Monochromy by mohly připomenout Rothkovy color field paintings, avšak na rozdíl od Rothka, jenž je řazen k hnutí abstraktního expresionismu, nešlo Kleinovi o expresi jako takovou, expresi vlastních emocí. Ultramarínově modrá, již si nechal Klein patentovat, je téměř elektrizující a z pláten pulsuje; velikost obrazů (často přes metr) její vliv jen umocňuje. Malba je statická, nikam se nepohybuje, pouze existuje a prostupuje materiální bytí – je transcendentální.

 

Willem de Kooning: Žena III, 1953

 

Willem de Kooning naopak patřil k vůdčím figurám amerického abstraktního expresionismu, vůči němuž se neodada a následně pop art, minimalismus a pozdější směry vymezovaly. Konkrétněji jeho tvorba spadá pod tzv. akční malbu, jak ji nazval v r. 1952 kritik Harold Rosenberg. Malíři nanášeli barvu emotivním, dramatickým způsobem – rozlévali ji, rozstříkávali, nechávali ji stékat – a samotný akt malby se stává jejím obsahem. Obraz tak odrážel pocity, jaké umělec během tvorby prožíval. (Graham – Dixon, 2010)
Willem de Kooning ve svém ateliéru, 1961. Smithsonian Institution Archives. Zdroj: commons.wikimedia.org
„Styl abstraktního expresionismu se vyznačuje použitím jakési podvědomé spontánní energie, která pomáhá utvářet dynamické a působivé dílo. Abstraktní expresionismus v sobě popíral tradice předchozího umění, prosazoval hluboké a formující emoce umělce, které vycházely z jeho osobnosti a nitra. […]Umělci používali rozměrná plátna, která na rozdíl od dřívějších tradic v umění pokrývali celá, bez zaměření na hlavní plochy obrazu. Abstraktní expresionismus není definován jednotným stylem, jako spíše celkovým pocitem a přístupem k tvůrčímu procesu.“ (Glenn, 2008)
Plátna Willema de Kooninga totiž zobrazují konkrétní figury, a ačkoliv to někteří jiní abstraktní expresionisté považovali za zpátečnické, byl i přesto považován za jednu z nejdůležitějších osobností tohoto směru. De Kooning reagoval na výtky takto: „I abstraktní tvary musejí mít nějakou podobu.“ (De Kooning, cit. podle Graham – Dixon, 2010)
Willem de Kooning: Žena III, 1951. Zdroj: webneel.com
Žena III je součástí de Kooningovy série Ženy, kterou začal malovat začátkem padesátých let. Tyto ženy naprosto vylučovaly po staletí přijímaný ideál ženství – „byly hrubé, divoké a komické, s vyceněnými zuby, povislými prsy a prázdnýma očima“. (Graham – Dixon, 2010) Od výše zmiňovaného modrého monochromu se liší v několika zásadních ohledech:
Jako figurativní malba je ikonická (ačkoliv zde pouze částečně), což divákovi usnadňuje pochopit, co znázorňuje. Díky tomu je možné zobrazované různým způsobem deformovat (viz díla německých expresionistů) a dosahovat tak jiného výraziva. Barvy mohou ustoupit do pozadí. Těžiště tohoto typu maleb však leží v jejich gestickém provedení – to nám zaprvé říká, kdo přesně je jejich autorem, zadruhé, jak se během tvorby cítil – jeho jedinečnost je tak zvýrazněna – a zatřetí, jak vnímá to, co zobrazil. Nesoustředí se na kantovské „věci o sobě“, nýbrž „věci pro mne“. Prudké tahy a agresivní linie také vytvářejí dojem dynamiky. Obraz je celkově znepokojující a vyvolává v divákovi úzkost z de Kooningovy mohutné ženy, která spíše připomíná stvoření z nočních můr.

 

Shrnutí základních zjištění

Ve své práci jsem srovnala dvě umělecká díla, která sice vznikla ve stejné době a kultuře, avšak navzájem se od sebe diametrálně liší nejen způsobem provedení, ale také konceptem. Jak abstraktní, tak figurativní malba jsou specifické způsoby tvorby, jejichž vlastnosti můžeme nejlépe ilustrovat na vzájemné juxtapozici děl, která se pod ně z kunsthistorického hlediska řadí. Směry neodada a abstraktní expresionismus, které svých vrcholů dosáhly v minulém století, ve svém srovnání rovněž skýtají mnoho rozdílů, které není obtížné rozlišit.

Nakonec uvádím v následující tabulce stručný výčet základních vlastností, kterými mnou analyzovaná díla disponují.

Tab. 1: Shrnutí rozdílů mezi Bezejmenným modrým monochromem a Ženou III

Modrý monochrom (abstrakce)
Žena III (figurace)
Nezobrazivé, nekonkrétní
Zobrazivé, konkrétní
Žádné spojení s námi vnímatelným světem
Viditelné spojení s běžnou realitou
Anonymita autora
Specifický rukopis, autorova jedinečnost
Nemožnost měnit, deformovat
Možnost deformovat realitu v ní
Absence gesta
Výrazná gestičnost
Exprese skrz barvu
Exprese skrz formu
Transcendentální, „objektivní“
Subjektivní

Literatura

Graham – Dixon, A. (2010) Umění. Velký obrazový průvodce. Praha: Euromedia Group.
Alley, R. (1981) Catalogue of the Tate Gallery’s Collection of Modern Art other than Works by British Artists. Dostupné z: http://www.tate.org.uk/art/artists/yves-klein-1418
Karmel, P. (1969) Yves Klein. Dostupné z: http://www.artinamericamagazine.com/features/yves-klein/
Glenn, M. (2008a) Yves Klein. Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=518
Glenn, M. (2008b) Willem de Kooning. Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=525

© Hoa Nguyenová / Zia Gouel. Veškeré kopírování a přejímání textu je bez souhlasu autora zakázáno.

Hyperrealismus má kořeny mnohem dále, než v druhém tisíciletí

Hyperrealismus je považován za dítko začátku našeho tisíciletí, úzce spojené s moderní technologií fotografie. Věděli jste však, že touto malířskou technikou, která se snaží co nejvěrněji zobrazit realitu, vynikali již barokní či dokonce antičtí malíři?

Luciano Ventrone maluje taková zátiší, že je pro ně název ‘realistický’ slabé slovo. Zdroj: nysun.com

Dali byste si třešně z obrázku, jen hrábnout do mísy? Kliknutím na obrázek jej zvětšíte a přesvědčíte se, že je technika jeho autora tak dokonalá, že naše zrakové vnímání za ní těžce pokulhává.

Fotorealismus – Glenn Ray Tutor. Zdroj: glennraytutor.com
Fotorealismus – Ralph Goings: Zátiší s paprikami, 1981. Zdroj: thickframes.tumblr.com

 

Hyperrealismus, jenž se do popředí pozornosti dostal právě kolem roku 2000, je považován za jakési rozšíření fotorealismu, který, jak už název napovídá, se pokouší napodobit vzezřením fotografie i s jejich technickými chybami. Ten vzešel z pop artového umění. Jak fotorealismus, tak hyperrealismus potěší příznivce figurální malby a milovníky náročné techniky. Zachycují poměrně obvyklé objekty a jejich doménou je tudíž zátiší, portrét či krajina, čili žánry, typické pro tradiční staré zobrazivé umění.

 

Hyperrealismus – Chuck Close: Autoportrét, 1967. Zdroj: publicconvoy.com

 

Hyperrealismus navíc vyžaduje ještě větší technickou zdatnost, neboť na rozdíl od fotorealismu nenapodobuje analogové, nýbrž digitální fotografie.
Hyperrealismus – Robert Bechtle. Zdroj: contemporaryartlinks.blogspot.com
Hyperrealismus – Steve Mills. Zdroj: curatedmag.com
Bystré oko a šikovnou ruku však měli již antičtí umělci, o čemž mohou svědčit různé fresky a nástěnné malby například z Pompejí. Traduje se historka, v níž soutěží dva proslulí malíři tehdejší doby. Zeuxis namaloval údajně zátiší tak přesvědčivé, že z nebe slétali ptáci a klovali do jeho hroznů. Parrhasius, jeho soupeř, mu navrhl, aby úroveň jeho díla posoudil poté, co z plátna odtáhne rozpadající se závěsy. Když se o to Zeuxis pokusil, neuspěl; závěsy totiž byly Parrhasiem namalované a udělaly ho také vítězem celé soutěže.
Adriaen van der Spelt a Frans van Mieris: Trompe l’eil zátiší s kyticí a závěsem, 1658. Zdroj: artic.edu
V renesanci umělci díky ‘vynálezu’ perspektivy vytvářeli ohromující stropní malby v kostelech, které jakoby stály těsně pod nebem, a připravovali věřícím šokující chvilky, když do falešných výklenků a koutů umisťovali svaté.
Samuel van Hoogstaten: Quodlibet, 1666 – 1678. Zdroj: last-tapes.blogspot.com

 

Nicméně až v baroku lidé pojmenovali tuto iluzivní techniku jako trompe l’oeil – francouzsky klamat oko. V té době vznikaly čím dál iluzivnější a bohatší výzdoby sakrálních, ale i sekulárních staveb; někteří malíři prosluli svými extrémně realistickými zátišími, která se dodnes setkávají s úžasem diváků. Tato zátiší se nazývala quodlibet a zobrazovala náhodně shromážděné předměty jako například nůžky, pohlednice, dopisy, stuhy a podobně na deskách či zdech.
Na rozdíl od hyperrealismu a fotorealismu se ovšem samozřejmě nemalovalo na základě fotografie.
Julian Beever při práci. Zdroj:  lem-03-artsplastiques2012-2013.blogspot.cz
Jako hyperrealistické či trompe l’oeil lze rovněž označit výjevy na chodníku, které se z určitého úhlu pohledu jeví jako jáma, rybník, a podobně, čili vytvářejí alternativní iluzivní realitu, nebo některé sochy. Ta následující například napodobuje efekt průhlednosti závoje, ačkoliv kámen samozřejmě průhledný není.
Linda Spashett: Socha v  Bankfield Museum v Anglii. Zdroj: en.wikipedia.org

 

Když už jsme u té průhlednosti…

Hyperrealismus: Robin Eley. Zdroj: robineley.com
Robin Eley

A je libo na závěr jeden krásně prostřený stůl, čekající na oběd?

Jason de Graaf: Dokonalý den, během něhož se vlastně nic nestalo, 2011. Zdroj: ja5on.deviantart.com

Avantgarda VIII: SURREALISMUS. Historie

Surrealismus vznikl ve dvacátých letech minulého století, přičemž je za jakýsi první ‘oficiální’ milník považován rok 1924, kdy André Breton publikoval první Manifest surrealismu. Náznaky směřování k tomuto bodu však lze vystopovat už dříve, kdy Breton sepsal svůj první surrealistický text zvaný Magnetická pole, kde experimentoval s rytmem vět, a minimálně k roku 1919, v němž skupina umělců s Bretonem v čele začala vydávat periodikum Littérature.

Surrealisté v Paříži. Zleva postupně: Tristan Tzara (zakl. dada), Paul Eluard, Andre Breton, Hans Arp, Salvador Dalí, Yves Tanguy, Max Ernst, René Crevel a Man Ray. Fotila Anna Riwkin, 1933. Zdroj: waxinandmilkin.com

Continue reading “Avantgarda VIII: SURREALISMUS. Historie”

Avantgarda VII: SURREALISMUS. Filosofie hnutí

Surrealismus je právem označován za hlavní avantgardní hnutí meziválečného období. Svým inovativním programem si získal oblibu mezi zástupy umělců i laické veřejnosti a zásadně poznamenal vývoj pozdějšího umění. Téměř v každé zemi vznikaly surrealistické skupiny a spolky, psaly se manifesty a pracovalo se na dílech, k jejichž zrození bylo třeba zcela osvobodit svou mysl od všeho, co ji do té doby svazovalo. Druhá čtvrtina dvacátého století byla fascinována, až posedlá snovou nadrealitou, a tato fascinace přežila až do dnešních dní.

 Protože surrealismus nemá ve dvacátém století svým rozsahem a vlivem obdoby, rozhodla jsem se vytvořit z tohoto dílu Avantgardy seriál, který se pokusí tento směr hlavně co se týče výtvarného umění pokrýt co nejkomplexněji. Objasníme si principy tvorby, nastíníme historii a působení surrealistů a zaměříme se také na konkrétní umělce, z nichž nebudou chybět ani čelní představitelé mezinárodní avantgardy, ani zástupci českého surrealismu. V tomto díle začínáme filosofií hnutí.
Giorgio de Chirico: Měnící se sen, 1913. Olej na plátně. Zdroj: wikipaintings.org
Mysl a její pohnutky – to je předmět, který stál v centru zájmu lidí, kteří si říkali surrealisté. Název surrealismus (doslova tedy nadskutečnost) má kořeny v tvorbě Guillaume Apollinairea, často přezdívaného Otec avantgardy, jenž poprvé tento termín použil ve své divadelní hře. Evokuje nám svět, do něhož se přemisťujeme během snění – svět, který není, ale zároveň je skutečný.

Continue reading “Avantgarda VII: SURREALISMUS. Filosofie hnutí”

Avantgarda VI: FAUVISMUS

Všechno to vlastně začalo, když v roce 1905 propukl (jak jinak, než) skandál na Podzimním salonu, výstavě, která se koná každoročně v Paříži. Tehdy už byl sice akademismus dost na ústupu a všude kraloval impresionismus, post-impresionismus, Cézannova a Gauguinova tvorba, která měla nemalý vliv na pozdější experimenty avantgardních hnutí; obrazy, které v roce 1905 ovšem vystavila na Salónu skupina neznámých malířů, byly i tak trošku silné kafe. Velice barevné a výrazné silné kafe. Nebýt jich, historie umění by však přišla o jednu ze svých důležitých etap, které vedly k pozdějšímu rozvoji abstraktního malířství.

 
Maurice de Vlaminck: Restaurant de la Machine à Bougival, 1905. Zdroj: julietta-rosetta.tumblr.com


Continue reading “Avantgarda VI: FAUVISMUS”

MINIMALISMUS. Sňatek rozumu a špíny II

V roce 1959 na sebe upozornil americký malíř Frank Stella, když vytvořil sérii neosobních černých maleb, které se nacházely na opačné straně spektra, než tehdy módní abstraktní expresionismus. Jednobarevnost a postupy při malování inspirovaly minimalismus, který v šedesátých letech spolu s pop-artem převzal umělecké žezlo. Stella se pak stal jeho klíčovou osobností.

Frank Stella: Sňatek rozumu a špíny II, 1959. Zdroj: drawpaintprint.tumblr.com


Sňatek rozumu a špíny II je patrně Stellova nejznámější malba, která se dnes nachází v Museum of Modern Art v New Yorku. Sestává ze dvou identických polovin, na nichž se do jediné vertikály soustředí hranaté křivky, připomínající svým tvarem převrácené písmeno U. Měří zhruba 2 x 3 metry, nejedná se tedy o žádného drobečka.

 

“Obraz je plochý povrch, na němž se nachází barva.” – Frank Stella

 

Ačkoliv na první pohled se linie tváří dokonale symetricky a pravidelně, při bližším ohledání najdeme drobné nerovnosti. To poukazuje na skutečnost, že Frank Stella maloval obraz ručně. S pomocí natěračské štětky trpělivě nanášel černou smaltovou barvu tak, aby mezi jednotlivými pruhy prosvítaly tenké linie plátna. Zdůraznil tím, že jde jen o barvu na plátně a dvourozměrné médium, což je v rozporu s obecným přesvědčením, že obraz může být oknem do trojrozměrného světa tak, jak to zavedlo umění renesance.
K použití pruhů ho inspiroval jeho krajan Jasper Johns. Stella o jeho Vlajce prohlásil: “Co mě nejvíce okouzlilo bylo to, jak [Johns] zpracoval ten motiv… idea pruhů – rytmu a intervalů – a idea opakování.”

 

Jasper Johns: Vlajka, 1954 – 1955. Zdroj: kultura.idnes.cz
Monotónnost malířského postupu připomíná tovární, řadovou výrobu, kterou následně převzal i pop-art. (Vzpomeňte si na Warholovo masivní množení jednoho motivu.) Frank Stella tak navrhuje roli umělce jako řemeslníka, manuálního pracovníka, čímž ho řadí mezi “obyčejné lidi” a sesazuje ho z pozice “něčeho víc”.

“To, co vidíte, je to, co vidíte.” – Frank Stella

Odosobnění malby jako takové stojí proti mnohdy divoké gestice abstraktního expresionismu, stejně jako použití neutrálních, základních barev. Se Stellovým pojetím pruhů minimalistické vizuální umění také spojuje jeho precizní zpracování. To ještě více podporuje odtažité, chladné, až průmyslové vzezření, umocněné používáním industriálních materiálů.
Sňatek rozumu a špíny II nenabízí žádné velké emoce, ani v sobě nenese zásadní poselství. O jeho autorovi se nedozvíte nic. Minimalistické obrazy totiž radikálně zredukovaly jak svou formu, tak svůj obsah, a jak jednou Frank Stella prohlásil, nejsou opravdu ničím víc než tím, co vidíte. Nadbytečné prvky nejsou důležité, proto je umělci do svých děl nezahrnují a umožňují tak divákovi či posluchači, aby vnímal jen ty klíčové a základní složky díla, obvykle vyjádřené geometricky. Po zahlcení všemožnými symboly, významy a složitým zpracováním předchozí malby je to však spíš úleva. Minimalismus se tak dá považovat za jakousi meditaci v umění, se kterou se v té době ztotožnila spousta mladých začínajících umělců.
Nejvíce se projevil ve výtvarném umění a designu, vliv měl však i na vývoj ostatních uměleckých oborů, například architektury a hudby. Kromě Franka Stelly minimalistickému umění výrazně přispěli:

 

Sol LeWitt

Sol LeWitt: Neúplná otevřená krychle 7/18, 1974. Zdroj: virginia.edu

 

Krychle bez krychle, 1996. Zdroj: dailyicon.net

 

Nástěnná kresba č. 273, 1975. Zdroj: saatchi-gallery.co.uk

Agnes Martinová

 

Agnes Martin: Bez názvu, 1960. Zdroj: artnet.com

 

Šťastné prázdniny, 1999. Zdroj: whitehotmagazine.com

 

Na jasný den, 1973. Zdroj: peterblumgallery.com

Ad Reinhardt

 

Ad Reinhardt: Abstraktní malba, 1963. Zdroj: cohenburg.blogspot.com

 

Abstraktní malba, 1960 – 66. Zdroj: blog.art-tistics.com

 

Barnett Newman

V případě tvorby Barnetta Newmana ji lze zařadit do abstraktního expresionismu, má však také minimalistické prvky.
Barnett Newman: Dohoda (Covenant), 1949. Zdroj: artexpertswebsite.com

 

Žlutý obraz, 1949. Zdroj: cavetocanvas.com

 

Divočina, 1959

 

Robert Ryman

Bez názvu, 1962
Bez názvu, 1965

 

Tony Smith

Tony Smith: Volná jízda, 1962. Zdroj: en.wikipedia.org

 

Tony Smith: Kouř, 1967. Zdroj: nytimes.com

 

Tony Smith. Zdroj: freewayeyewear.com

Frank Stella však nezůstal u střízlivého minimalistického tónu dlouho. Mezi jeho pozdější práce patří:

Frank Stella: Eskimo Curlew, 1976. Zdroj: poulwebb.blogspot.com

 

Firuzabad, 1970. Zdroj: sfmoma.org

 

Gran Cairo, 1962. Zdroj: arthistory.about.com

 

Minimalistický průlet historií umění. Plakáty od Outmane Amahou vám pomohou zapamatovat si některé směry

MNEMOTECHNICKÉ POMŮCKY. Pamatovat si všechny ty názvy a znaky uměleckých směrů, které se kdy objevily, dá laikovi, který není v dějinách umění kovaný, zabrat, a co teprve, když je má seřadit chronologicky! Sami umělci to však ví, a tak se někteří z nich snaží orientaci v historii umění různým způsobem usnadnit. 

Outmane Amahou: Surrealism II. Zdroj: 123inspiration.com

Už jednou jsem vám ukázala, jak na to šel Mari Lungo, který ve vtipných komiksových okýncích zmapoval avantgardní hnutí. To marocký designer Outmane Amahou, který žije a pracuje ve Francii, se rozhodl pro úspornější, avšak neméně hravé řešení. Jeho minimalistické plakáty uměleckých hnutí (Minimalist Art Movement Posters) potěší jak odborníky, tak prosté estetické nadšence. 

My si nyní můžeme udělat takový malý průlet dějinami umění. Datace jednotlivých směrů neberte doslova, neboť téměř žádný nemá přesný rok vzniku či zániku.

RENESANCE (14. – 17. století)
  • trojrozměrnost, perspektiva
  • inspirace antikou
  • kromě náboženských námětů se objevují i světské – např. portréty kupců
  • umělec je zároveň tak trochu vědcem – studie anatomie, přírodních jevů a zákonů, důraz na kresbu
  • Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarrotti, Sandro Boticelli, Jan van Eyck, Hieronymus Bosch, Albrecht Dürer, …

Outmane Amahou. Zdroj: art.oamahou.com
Předloha:
Leonardo da Vinci: Mona Lisa (La Gioconda), 1503 – 1506.
Zdroj: narmyslenka.cz
POST – IMPRESIONISMUS (Přelom 19. a 20. st.)
  • impresionismus klade důraz na “kouzlo okamžiku”, zachycuje prchavé momenty zejména v exteriéru, snaží se zapůsobit; post-impresionismus se spíše soustředí na metodu, opět spojuje umění s trochou vědy (pointilismus – poznatky z optiky)
  • nejednotný proud
  • Vincent van Gogh, Georges Seurat, Pierre Bonnard, Paul Cézanne, Paul Gauguin, …
Předloha:
Vincent van Gogh: Hvězdná noc, 1889. Zdroj: artmuseum.cz

EXPRESIONISMUS (Konec 19. – počátek 20. století)
  • vyjádření subjektivních pocitů bez ohledu na pravidla – reakce na impresionismus
  • deformace reality
  • úzkostné, strašidelné výjevy (rozvíjel se kolem 1. svět. války), deprese, choroby, odcizení, osamění, absence úkrytu v apokalyptickém světě
  • směr zejména germánsky mluvících zemí
  • Edvard Munch (“otec” expresionismu), Max Beckmann, Otto Dix, Oskar Kokoschka, Egon Schiele, Chaim Soutine, Emil Nolde, …; skupiny: Die Brücke, Der Blaue Reiter
Více si počtete: AVANTGARDA I: Edvard Munch

Předloha:
Edvard Munch: Výkřik, 1893
FAUVISMUS (zároveň s expresionismem) (Počátek 20. století)
  • podobně jako expresionismus autonomní ztvárnění objektů
  • barva a tvar mají vlastní jazyk
  • v obrazu není třeba svět reprodukovat, ale prezentovat výtvar. uspořádáním
  • barevná perspektiva – teplé barvy vystupují do popředí, studené do pozadí
  • spíše francouzský směr
  • Henri Matisse, Maurice de Vlaminck, André Derain, Kees van Dongen, …
Předloha:
Henri Matisse: Sněhové květy, 1951. Zdroj: metmuseum.org
FUTURISMUS (1909 – 20. léta 20. st.)
  • odmítání dosavadních konvencí a tradic
  • óda na moderní, rušnou, uspěchanou dobu
  • časté téma: krása a funkce techniky
  • opěvovali rychlost
  • válka je dobrým “očistným mechanismem” od všeho starého a vyčpělého
  • Filippo Tommaso Marinetti, Giacomo Balla, Umberto Boccioni, …, literatura: Velemir Chlebnikov, Vladimir Majakovskij, …
Předloha (asi):
Luigi Russolo: Dynamismus automobilu, 1912. Zdroj: oktachoron.com
KUBISMUS (Nejvíce spojován s prvními 2 desetiletími 20. st.)
  • rozklad reality
  • pohled na objekt se skládá hned z několika úhlů – vznikají fasety
  • zjednodušování (abstrakce) až k extrému
  • Pablo Picasso, Georges Braque, Juan Gris, Fernand Léger, Francis Picabia, Marcel Duchamp, …

Předloha:
Pablo Picasso: Sedící žena s hodinkami na zápěstí, 1932. Zdroj: studio-international.co.uk
ABSTRAKTNÍ UMĚNÍ (Celé 20. st. s přesahy až do současnosti)
  • nekonkrétní, nefigurativní, neobjektové
  • různorodé, spíš nadřazený pojem mnoha směrům 20. st.
  • snaha zjednodušit (abstrahovat) realitu na geometrické tvary
  • Paul Klee, Vasilij Kandinskij, František Kupka, Kazimír Malevič, Barnett Newman, Piet Mondrian, …
O některých dílech Františka Kupky čtěte: Tvar modré; Černá slunce / Odvrácená strana modernity
Více o Kazimíru Malevičovi a jeho suprematismu: AVANTGARDA IV: Suprematismus

Předloha:
Vasilij Kandinskij: Žlutá, červená, modrá, 1925. Zdroj: wikipaintings.org
KINETICKÉ UMĚNÍ (Vznik 1913, rozvoj zejména v 2. pol. 20. st.)
  • jak už název napovídá, využívá toto umění pohybu; ten může být vytvářen buď větrem, motorem nebo pozorovatelem
  • zejména v sochařství – instalace
  • Lyman Whitaker, Alexander Calder, László Moholy-Nagy, …
Předloha:
Alexander Calder: Enseign des Lunettes, 1976. Zdroj: gagosiangallery.org
NEOREALISMUS (Vznik 1914)

  • zájem o obyčejného člověka
  • snaha zachytit ducha své doby pomocí každodenních výjevů
  • prosadil se hlavně v Itálii
  • kinematografie – musí být pravdivá, přirozená, autentická; dokumentární styl, využití co nejméně profesionálních herců, sociální kontext, natáčení přímo v terénu (vs. studiové), …
  • Charles Ginner, Harold Gilman, … film: Federico Fellini, Roberto Rossellini, Cesare Zavattini, literatura: Alberto Moravia
Jestliže jste se ještě s tvorbou Alberta Moravii nesetkali, můžete tady: Nuda jako životní pocit. Alberto Moravia mistrně analyzuje jeden z problémů moderní doby
Předloha:
Nenašla se, pokud znáte, pomozte prosím 🙂
DADA (1916 – 20. léta 20. st.)

  • maximální svoboda ve tvorbě
  • ignorace estetiky
  • boření konvencí – nelogické, náhodné
  • tvořit se má pro radost z tvoření, autor nemá vůči publiku žádnou povinnost
  • postupně přechází do surrealismu – mnoho surrealistů bylo původně dada
  • Marcel Duchamp, Kurt Schwitters, Hans Arp, Man Ray, Max Ernst, Tristan Tzara (lit.), …
Více o dada si můžete přečíst tady: AVANTGARDA III: Dada
Marcel Duchamp: Fontána, 1917. Zdroj: tumblr.com
DE STIJL / NEOPLASTICISMUS (1917 – 30. léta 20. st.)

  • abstrakce světa do pravoúhlých tvarů a šesti základních barev: černé, modré, červené, žluté, bílé a šedé
  • harmonie, vyváženost, dokonalé zobrazení
  • řád světa
  • Theo van Doesburg, Piet Mondrian, Gerrit Rietveld, …
Jestliže jste z toho celí paf, více si to můžete ujasnit tady: AVANTGARDA II: Neoplasticismus. De Stijl
Předloha:
Nenašla se, ozvěte se, pokud víte víc!
SURREALISMUS (20. – 40., 50. léta 20. st.)
  • hl. roli hraje podvědomí a nevědomí
  • sny, představy, halucinace, náhodné myšlenky, asociace, vzpomínky… inspirace Freudem
  • psychický automatismus: tvořím to, co mě v tu chvíli napadá, rozum ustupuje do pozadí
  • figurativní, objekty jsou většinou zobrazovány realisticky, jejich uspořádání či uskupení je neobvyklé
  • Max Ernst, René Magritte, Salvador Dalí, Joan Miró, Yves Tanguy, Paul Delvaux, Toyen, Jindřich Štyrský, Man Ray, …, literatura: Guillaume Apollinaire, André Breton, Paul Eluard, Vítězslav Nezval, Karel Teige, … film: Jan Švankmajer, Luis Buňuel
Článků, kde se objevují surrealističtí autoři, je na Avante guardia celá kopa:
Outmane Amahou zvolil pro surrealismus hned dvě verze plakátu:
Předloha:
René Magritte: Zrada obrázků, 1928.
 Zdroj: thethoughtexperiment.wordpress.com
Zprofanovanější odnož surrealismu zastupuje Dalí:
Předloha:
Salvador Dalí: Persistence paměti, 1931. Zdroj: arthistoryguide.org
ABSTRAKTNÍ EXPRESIONISMUS (40. – 60. léta 20. st.)

  • emoce a spontánnost převažují nad technikou a rozumem
  • navazuje na surrealismus: dává průchod vnitřním myšlenkám a pocitům umělce bez kontroly rozumu
  • abstraktní, občas ale i figurativní
  • souhrnné označení pro abstraktní směry té doby (patřila sem akční malba i color fields)
  • Jackson Pollock, Mark Rothko, Willem de Kooning, Barnett Newman, Arshile Gorky, Clyfford Still, Milton Resnick, …

O tom, jak se může pár “cákanců” barvy prodražit, čtěte: 10 Nejdražších obrazů světa
Mark Rothko svými color fields vyzdobil i kapli:  Rothkova kaple v Texasu: Sídlo náboženských i uměleckých bohů

Předloha (tady to může být prakticky cokoliv od Pollocka):
Jackson Pollock: Číslo 5, 1948. Zdroj: wikipaintings.org
POP ART (50. léta – 70. léta 20. st., trvá ale v podstatě do současnosti)

  • populární – snaha zalíbit se masám lidí, konzumentů
  • velkoměstská kultura, předměty běžného užití – potraviny, atd.
  • inspirace reklamou, filmem, fotografií
  • reakce na elitářství abstraktního expresionismu – pop-art je pro všechny
  • velká reprodukce – opakování motivů, užívání tisku
  • Andy Warhol, Jasper Johns, Roy Lichtenstein, David Hockney, Alex Katz, Ed Ruscha, The Independent Group, Takashi Murakami a teorie Superflat – skupina Kaikai Kiki, …
Také tady Amahou rozdělil směr na dvě “odvětví”:

Předloha:
Andy Warhol: Campbell’s Tomato Soup Can, 1968. Zdroj: jssgallery.org

Předloha:
Roy Lichtenstein: Forget it! Forget me!, 1962. Zdroj: nytimes.com
MINIMALISMUS (Nejvíce spojován s 60., 70. léty 20. st., trvá dodnes)

  • radikální omezení barvy a struktury
  • reakce na abstraktní expresionismus – odmítnutí gestické malby, citový odstup
  • žádné skryté významy a symboly
  • odstranění všeho nepodstatného, důraz na základní složky díla
  • objevuje se ve všech oblastech umění
  • Sol LeWitt, Agnes Martin, Ad Reinhardt, Frank Stella, …
Předloha (asi):
Agnes Martin: Ráno, 1965. Zdroj:  tremblingleaves.blogspot.com
OP ART (Vznik v 60. letech 20. st.)

  • znovu spojení umění a vědy – autoři využívají poznatků z optiky a geometrie
  • snaha dosáhnout iluze pohybu či činnosti
  • vychází z Bauhausu a konstruktivismu
  • Victor Vasarely, Tony DeLap, Carlos Cruz-Diez, Heinz Mack, …
Předloha:
Victor Vasarely: Hexa 5, 1988. Zdroj: artnet.com