Další výpisky? Ale to snad ne! 🙂 Poslední z rychlosérie k maturitě, vypracovávali jsme je s kamarádem chvatně během dnešního dopoledne. Jsou opravdu stručné a zdaleka nezahrnují všechno, je tedy třeba se opřít i o další zdroje! Nicméně k “odpíchnutí” a hrubému přehledu snad postačí. Začínají středověkem.
Umělecké směry
Středověk
(5. st. po Kr. – 14. st.)
– největší pozornost se soustřeďuje na sakrální (posvátná, náboženská) témata, Bibli
– žánry: legenda (o životě a většinou mučednické smrti nějakého světce), spor (rozhovor dvou osob nebo věcí – i např. bohatství s bídou, kde se přou o to, kdo má pravdu), traktáty (něco jako eseje, většinou s náboženskou tematikou), žákovská poezie (prostší, vulgární jazyk, mluví o studentském životě), …
– př. Legenda o sv. Kateřině, Spor vody s vínem
Renesance
(14. – 16. st.)
– přechod od sakrální tematiky k sekulární (světské); v centru pozornosti člověk, rozvíjení jak těla, tak ducha, posmrtný život už není prioritou, musíme si užít všechno (to ale neznamená, že náboženská tematika mizí!)
– doba zámořských objevů, převratných vědeckých poznatků (heliocentrismus, objevení knihtisku, atd.), rozvoj umění (Michelangelo, Leonardo da Vinci)
– př. Giovanni Boccaccio – Dekameron, Dante Alighieri – Božská komedie, rozvoj jazyků obecně, doba tvorby Shakespearea
Baroko
(17. – pol. 18. st.)
– popírá renesanci, je neklidné a ohromující; církev se snaží ve věřících znovu vzbudit velký respekt k Bohu a k ní samotné, chce oslnit lidi svou mocí a bohatstvím; člověk je nicotný oproti velikosti Boha
– doba úpadku češtiny, poněmčování, rekatolizace, pobělohorské období
– oblíbené téma – pekelné hrůzy (církev zastrašuje), Poslední soud je za dveřmi, tak se chovej slušně
– květnatý, zdobný jazyk
– př. J. A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, Orbis pictus, Didactica magna; Bedřich Briedel: Co Bůh? Co člověk? – báseň o pohrdání člověkem, kontrast lidské trapnosti a bídy oproti dokonalosti Boha
Klasicismus
(18. st. – 19. st.)
– inspiruje se hlavně starověkými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád; vyloučit city a kontrolovat je, je nutno podřídit s evyššímu zájmu, zavrhuje individualitu; střídmý, strohý, jednoduchý
– dělení kultury na vysokou (vznešená, prestižní,s ložitá – tragédie, dramata, eposy, ódy) a nízkou (humorná, realistick. literatura, prostě to ostatní – komedie, bajky – ty byly tehdy hodně významné, satiry)
– př. vysoká kultura: Jean Racine: Faidra ( o tom, jak je nutno kontrolovat své city, jinak člověk přivodí tragédii sobě i ostatním), nízká: Moliére: Tartuffe, Lakomec
Osvícenství
(18.st.)
– je to spíš historické období než umělecký směr
– žádá harmonii citů a rozumu, pohrdá fanatismem, vzdělání je nejdůležitější
– př. Denis Diderot: Jeptiška (kritika církve), Jonathan Swift: Gulliverovy cesty, Voltaire: Candide
Romantismus
(19. st. – pol. 19. st.)
– cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše)
– odcizení člověka od společnosti, utíkání z reality (do minulosti, která údajně byla “čistší” a “lepší”, do přírody, do vlastní fantazie)
– autor se často identifikuje s hl. hrdinou
– romantická láska je absolutní, až za hrob, často nešťastná nebo neopětovaná, vždy nějak spojená se smrtí
– př. Lord Byron: Childe Haroldova pouť, Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Pařži, Stendhal: Červený a černý, A. S. Puškin: Evžen Oněgin, E. A. Poe, K. H. Mácha: Máj
Realismus
(od 2. pol. 19. st. dodnes)
– dívá se na skutečnost objektivně, bez iluzí a fantazie
– zachycuje skutečnost tak, jak je, někdy až naturalisticky přesně
– umělec musí být objektivní a vytvářet komplexní práce
– soustředění na přítomnost, autor ustupuje do pozadí, všechno jenom pozoruje
– zkoumání sociálních témat
– př. Honoré de Balzac: Otec Goriot; Émile Zola: Zabiják, Thérese Raquin, Nana; Charles Dickens: Oliver Twist
Symbolismus
(přelom 19. a 20. st., tzv. fin de siècle)
– zobrazovat věci, které nelze racionálně popsat (nálady, emoce,myšlenky,city atp.), tj. zobrazit nezobrazitelné, snažili se proniknout k podstatě skutečnosti – usilovali o vnímání umění všemi pěti smysly. K tomu jim měl pomáhat symbol, který se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a „světem duše“ a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí. Symbol nebyl přímým pojmenováním věci (problému, stavu atp.), ale pouhým náznakem, sugescí podstaty věci.
Dekadence
(konec 19. st.)
– pozná se jen na základě obsahu, ne formy
– dekadent je zhnusený, pohrdavý a odmítá moderní svět a jeho hodnoty
– nesnáší akademické vzdělance a intelektuály
– zajímají ho tehdy zakázané oblasti: sex, anarchie, satanismus, choroby, …
– témata: největší nepřítel jedinečnosti je dav; osamělost – mnišství, poustevnictví; “záporáci dějin” – Jidáš, Ahasver (věčný Žid); Kristus a obecně trpící lidé; psychické choroby; tragičnost lásky; žena jako upír, vykořisťovatelka, démon; puberta, dospívání, ztráta panenství; mateřství jako prokletí
– př. Jiří Karásek ze Lvovic: Gotická duše, Oscar Wilde, Charles Baudelaire: Květy zla, prokletí básníci obecně
Anarchismus (anarchističtí buřiči u nás)
(začátek 20. st.)
-často zpočátku tvořili dekadentní věci
– zažili kriminál, protože rádi provokovali režim (tehdy ještě monarchie)
– párty v Olšanské vile, která patřila S. K. Neumannovi, vůdci buřičů – orgie, divoké mejdany, atd.
– vrací se lyrická témata
– př. Viktor Dyk: Krysař, Stanislav Kostka Neumann: Satanova sláva mezi námi, František Gellner: Po nás ať přijde potopa, Fráňa Šrámek: Života bído, přec tě mám rád
Civilismus
(začátek 20. st.)
– souvisí s buřiči, S. K. Neumann chvíli takto tvořil
– soustřeďuje se na zobrazení technických vymožeností, moderního života a civilizace. Oslavuje všední věci a lidskou práci
– opak vitalismu (oslava holé existence, harmonie s přírodou)
– Neumannovy Nové zpěvy
Impresionismus
(přelom 19. a 20. st.)
– posílení lyričnosti a hudebností verše
– přírodní motivy
– př. Antonín Sova
(první polovina 20. st.)
Futurismus
– ukázat moderní uspěchanou a rušnou dobu, kterou nekritizovali, ale která se jim líbila
– častým námětem byla technika. Z toho vyplynula jejich snaha o rychlost
– obdiv rychlosti, břitkosti moderní doby, techniky
– destrukce starého, nastolení nového pořádku
– experimenty: zrušení gramatiky, zaumnyj jazyk (Velemir Chlebnikov; za hranice rozumu, nemá význam), během autorských čtení třeba pouštěli motorovou pilu a do toho četli
– pozor! futurismus vs. civilismus – civilismus je euforický, chválí předměty, člověk je nový Bůh; futurismus si je vědom toho, že nová doba je i dravá a nebezpečná
– př. F. T. Marinetti: Manifest futurismu, Osvobozená slova
Expresionismus
– temný, ponurý, využívá ostrých kontrastů
– zaujetí psychopatologií – blázny, zločinci, devianty
– vychází z realismu, deformuje ho – zvýraznění toho, co chci sdělit, deformace perspektivy
– inspirace: východ: Dostojevskij a jeho psyhcolog. próza, západ: E. A. Poe, sever: Edvard Munch, jih: primitivní kmeny a jejich kultura; dětská malba, pesimističtí filosofové (F. Nietzsche, A. Schopenhauer, S. Kierkegaard)
– expresionisté měli krušné životy, drsné zkušenosti, trpěli depresí, chorobami
– př. Jacob van Hodis, Alfred Kubin: V zemi snivců, Gottfried Benn
Dada
– proti zmatku a nesmyslnosti války, která způsobila tolik utrpení
– tvořit si můžu sám pro sebe, nemusím mít diváky -> místy nesrozumitelná tvorba
– maximální svoboda v umění, dělej si, co chceš
– záměrný nonsens, absurdita
– není třeba plánovat, náhoda a spontánnost je nejlepší
– př. Tristan Tzara, Christian Morgenstern (akustické básně), Marcel Duchamp (výtv.) a jeho readymades
Surrealismus
– zrodil se z dada, které se rychle vyčerpalo
– usiluje o osvobození mysli, zdůrazňuje podvědomí. Snaží se o zachycení snů, představ, pocitů a myšlenek
– chce překonat hranice realismu, snaha propojit psycoanalýzu s uměním, velká inspirace Sigmundem Freudem
– psychický automatismus: tvořím to, co mi zrovna přijde na mysl
– př. André Breton, Paul Eluard
Poetismus
– hlavními tématy se staly pocity štěstí a radosti, emotivní stránka byla pro poetismus velmi důležitá; popisování všedních věcí, cílem poetismu bylo úplné oproštění se od politiky a optimistický pohled na svět
– exotika, cestování, přírodní motivy, silná lyrika
– má kořeny v proletářské tvorbě; existoval pouze u nás
– důležité jsou asociace, nekontrolovaná posloupnost volných myšlenek
– experimentuje, nevnímá tolik interpunkci
– př. Vítězslav Nezval: Edison, Karel Teige: Manifest poetismu, Ladislav Vančura: Rozmarné léto, Konstantin Biebl
Proletářská tvorba
(20. st.)
– zobrazuje především dělnickou třídu, její útlak a vykořisťování
– touží po beztřídní společnosti, je aktivní
– snaží se čtenáře vyburcovat, navnadit, je optimistická až euforická
– silný motiv dělnictva, práce, lepších zítřků, revoluce, kolektivu; hrdinové definováni na základě politické příslušnosti a vztahu k práci
– př. Jiří Wolker: Těžká hodina, Josef Hora: Pracující den
Postmoderna
( od 60. let 20. st.)
– základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění
– spíše filosofický proud, pohled an svět
– kritizovali, že se avantgardní umění dostalo do bodu, kdy všichni jenom experimentují a je jim jedno, co si myslí publikum; umění má přitom “komunikovat” s příjemci, má mu něco předávat; spojili tedy tradiční pojetí umění s pozitivy avantgardy
– znaky: stírání rozdílů mezi fakty a fikcí (nutí čtenáře dohledávat si info), vychází z pokleslých žánrů (horor, porno, detektivka -> zábavné), vychází i z věd, nevěří na objektivitu, inspirace mtylogoií, textualita – dokaz v textu na jiný text, jazykové hříčky, rozsáhlé předmluvy a doslovy, aby čtenář všechno pochopil
– př. Umberto Eco: Jméno růže, Foucaltovo kyvadlo; Vladimir Nabokov: Lolita
Zdroje: vlastní znalosti a poznámky ze školy, wikipedia.cz
H s n m 