Leigh Bardugo a svět grišů

b9dba5f7a7d1b0e22de7f91406c3f5dc
Krédo ketterdamských kriminálníků. Autor obrázku: neznámý. Zdroj: Pinterest

(Protože tenhle článek píšu po velmi dlouhé době, kdy jsem nic zveřejnitelného nenapsala, připadám si u toho trochu jako když má člověk jednu nohu delší než druhou, a ještě k tomu patou otočenou dopředu místo dozadu – klátí se, potácí a sice se posunuje, ale dost groteskním způsobem. Proto prosím omluvte, když na vás znenadání zaútočí nějaký nestvůrný obrat, který vyrostl ve tmě mého nicnedělání. Jsou vyděšené, když se objeví cizí lidé, protože byly zvyklé žít v absolutní temnotě a tichu, takže doteď ani neviděly denní světlo. Chudáci.)

Během té doby, kdy jsem kašlala na blog a pobíhala po venku, se stala jedna věc – a to, že jsem našla fiktivní svět, který odkud se mi nechtělo odejít. Lépe řečeno svět a postavy, které v něm žijí. Oboje tak dobře napsané, že stačí zavřít oči, vykročit – a ocitli byste se v jeho ulicích, cítili jeho zápach, slyšeli zvuky, kterými žije, a za rohem byste vrazili do jedné z postav, jíž stačí málo, aby se stala člověkem z masa a kostí, a vystoupila by ze stránek. Fantasy literatura tvoří většinu toho, co běžně čtu, ale už hodně dlouho jsem neviděla, že by autor zvládl vybudovat svět a osídlit ho tak, aby byl uvěřitelný a vícerozměrný a neomezoval se na vágní popisy a vykrádání klasických děl žánru. U fantasy, určeného pro dospívající čtenáře, to platí dvojnásob. Nicméně Leigh Bardugo se to podařilo. Poznáte sice, čím se nechala inspirovat, ale vdechla tomu jiskru, že oheň už hoří sám. A vzhledem k tomu, jaké popularitě se ve světě těší a jak napjatě jsou její knížky očekávány, je jasné, že jsem svodům tzv. Grišaverza (grišovského univerza, grišovského světa; EN: Grishaverse) nepodlehla sama.

Continue reading “Leigh Bardugo a svět grišů”

Most Mirabeau

Guillaume Apollinaire

Pod mostem Mirabeau se valí Seina
A lásky mé
Mám-li už vzpomínat ta jména
Po zlém vždy přišla radost vytoužená

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

Zůstanem v objetí stát jak jsme stáli
A pod sebou
Jak pod mostem zřít neustálý
Proud věčných pohledů jak znaveně se valí

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

I láska prchá jak ta voda čilá
Ach prchá nám
A život pomaloučku zmírá
A naděje v něm dávno zdivočila

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

Dny týdny hasnou ztrácejí se jména
Jsou navždy pryč
Čas přešlý láska utracená
Pod mostem Mirabeau se valí Seina

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

(Alkoholy, 1913; překlad Karel Čapek)

le-pont-mirabeau-paris
Most Mirabeau dnes. Zdroj: en214b.com

Už dlouho mě nezasáhla poezie tak, jako během prohlížení výstavy Josefa Šímy v Moravské galerii minulý víkend. Podobně jako jiné druhy umění pocítíte její sílu nejvíc, když vám autor díla mluví z duše. Guillaume Apollinaire to se mnou umí i po mnoha letech. Stará láska prostě nerezaví.

– Z.G.