Den druhý, 4. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Chùa = pagoda

IMG_20171204_145224
Pagoda Trấn Quốc

Den začíná pracovně – na snídani se postupně scházíme se všemi kolegy, já si konečně spojuju všechny ty maily s konkrétními lidmi a věnujeme se administrativě.

Oběd představuje snahu o západní kuchyni – mísa salátových listů, zvláštní bílá, mléčná polévka, omeleta s kuřecím masem a opečenými baby brambory pro masožravce a něco jiného pro vegetariány, kteří sedí zvlášť u vyčleněného stolu. Všichni si pak ovšem přejeme, aby radši bývali uvařili nějaké pořádné vietnamské jídlo.

Continue reading “Den druhý, 4. 12. 2017”

Den první, 3. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Chị = starší sestra nebo jiná příbuzná, starší či významnější žena ze stejné generace jako mluvčí
Anh = starší bratr nebo jiný příbuzný, starší či významnější muž ze stejné generace
Em = mladší sourozenec či příbuzný, mladší nebo méně významný člověk z té samé generace

Kavárna, které ještě musím najít jméno

Přilétáme s kolegyní brzy odpoledne do Hanoje. Jsem tak unavená, že bych si prostřelila hlavu. Poslední měsíce byly v práci šílené a nestíhala jsem skoro vůbec chodit do školy. To by nevadilo, kdybych se mohla v letadle aspoň trochu prospat, což se nestalo. Emirates létají z Dubaje do Hanoje docela šuntskými Boeingy 777.

Continue reading “Den první, 3. 12. 2017”

Vietnam, o třináct let později: Předmluva

Jak už bylo řečeno v rekapitulačním článku roku 2017, v prosinci jsem vyrazila místo do světa domů – do Vietnamu. I za tenhle výlet částečně vděčím práci, protože na začátku měsíce se v Hanoji konalo projektové setkání. Později ale měly přijít i nějaké důležité rodinné události, tak jsme se rozhodli s našima všechny tyto záležitosti spojit dohromady a nakonec jsem v zemi svých předků strávila měsíc.

Než jsem si ale naposledy sedla do letadla v roce 2017, mezi mou minulou – a zároveň první – návštěvou Vietnamu a touto prosincovou uplynulo třináct let. To je neobvykle dlouhá doba vzhledem ke skutečnosti, že naši během ní cestovali za rodinou častěji. A ačkoliv je cesta do Vietnamu finančně docela náročná záležitost, není to nic tak extra hrozného, aby se to nedalo překonat vytrvalým škemráním a citovým vydíráním, pokud by jeden opravdu chtěl. Continue reading “Vietnam, o třináct let později: Předmluva”

Dva tisíce sedmnáct, rekapitulace

Dva tisíce sedmnáct ve čtverci: Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček – Portugalsko, Kambodža, Colours of Ostrava, Karpathos, vínečko na vernisáži a nakonec Vietnam.

Konec roku, co s načatým večerem? S tímhle příspěvkem, který stejně jako všechny ostatní měl přijít už dřív, nebýt mých rozvinutých prokrastinačních schopností, se přidávám do vleku blogerů, kteří se ohlížejí zpět a hodnotí uplynulých 364 dní. Říct to je největší klišé, ale žádnou alternativní formulaci neznám: tenhle rok předčil všechna má očekávání.

Continue reading “Dva tisíce sedmnáct, rekapitulace”

Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017

Upřímně řečeno, když jsem konečně u Richtera a Skály stiskla čudlík Publikovat, ta úleva byla až překvapivá. Byl to poslední rest, který seděl na hromadě neuskutečněných a nedodělaných plánů kolem téhle stránky a já se dlouho nemohla donutit s ní nějak pohnout. Takhle to vlastně fungovalo od doby, co jsem z Avante guardia odešla, abych ukončila bakaláře. Z koníčku se stal opruz a takový koníček je na hovno.

Nebaví mě pořád psát o minulosti, o věcech, které se staly před x týdny/měsíci, zatímco tady a teď uniká.

Chtěla bych se zase naučit přemýšlet svobodně, psát s lehkostí, nebýt tak zablokovaná různými možnostmi, jak by tohle a tamto mohlo působit, co by na to řekl ten nebo ten a jak by to mělo být perfektní. Vysoustružit větu mi trvá věčnost. Chci zase najít to, díky čemu to bylo stejně přirozené jako se proběhnout.

Continue reading “Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017”