Pauza

Slibovala jsem sice, že budu každý den uveřejňovat nový deníkový zápis do Vietnamu, ale jak jste si asi všimli – a jak to možná sami znáte – then life happened. Konkrétně diplomka a konec studia a práce a operace a praxe… Vzhledem k tomu, že to poslední, co si přeju, je studium dál prodlužovat (což by už tentokrát nebylo zadarmo), budu se muset stáhnout z internetového světa a plně se věnovat životu mimo něj, abych další semestr nepřišla o skoro 20k. Deník i blog tedy budou za pár měsíců pokračovat… tedy až se vyhrabu ze všech (doufám) oslav státnic a srovnám se se skutečností, že ačkoliv mě poslední rok škola spíš štvala a těšila jsem se, až bude konec, tohle bude to opravdový konec… Ony ty sofistikované jedy můžou spáchat leccos, třeba udělat z vás umělecké dílo jako tady z pana Rokytky.

Takže se uvidíme v červnu a do té doby se mějte famfárově!

27072951_1007163872775158_1696343097200276295_n
Zdroj: Bell Bellisová na FB (doporučuju projít i další díly série)

Den třetí, 5. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Đổi mới = inovovat, inovace

Quản lý = management, řízení

Giáo dục = vzdělávání

IMG_20171205_083038
Cestou do práce

Dnes nás čeká asi nejnabitější den – konference o inovacích v managementu na vysokých školách. Pozvaní jsou mezinárodní speakeři a k tomu ministerstvo školství a evropská delegace ve Vietnamu. Přijít mají taky novináři. Nikdy jsem v zákulisí žádné takové konference nebyla, takže mě ráno lehce polije panika. Pomoc! Continue reading “Den třetí, 5. 12. 2017”

Den druhý, 4. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Chùa = pagoda

IMG_20171204_145224
Pagoda Trấn Quốc

Den začíná pracovně – na snídani se postupně scházíme se všemi kolegy, já si konečně spojuju všechny ty maily s konkrétními lidmi a věnujeme se administrativě.

Oběd představuje snahu o západní kuchyni – mísa salátových listů, zvláštní bílá, mléčná polévka, omeleta s kuřecím masem a opečenými baby brambory pro masožravce a něco jiného pro vegetariány, kteří sedí zvlášť u vyčleněného stolu. Všichni si pak ovšem přejeme, aby radši bývali uvařili nějaké pořádné vietnamské jídlo.

Continue reading “Den druhý, 4. 12. 2017”

Den první, 3. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Chị = starší sestra nebo jiná příbuzná, starší či významnější žena ze stejné generace jako mluvčí
Anh = starší bratr nebo jiný příbuzný, starší či významnější muž ze stejné generace
Em = mladší sourozenec či příbuzný, mladší nebo méně významný člověk z té samé generace

Kavárna, které ještě musím najít jméno

Přilétáme s kolegyní brzy odpoledne do Hanoje. Jsem tak unavená, že bych si prostřelila hlavu. Poslední měsíce byly v práci šílené a nestíhala jsem skoro vůbec chodit do školy. To by nevadilo, kdybych se mohla v letadle aspoň trochu prospat, což se nestalo. Emirates létají z Dubaje do Hanoje docela šuntskými Boeingy 777.

Continue reading “Den první, 3. 12. 2017”

Vietnam, o třináct let později: Předmluva

Jak už bylo řečeno v rekapitulačním článku roku 2017, v prosinci jsem vyrazila místo do světa domů – do Vietnamu. I za tenhle výlet částečně vděčím práci, protože na začátku měsíce se v Hanoji konalo projektové setkání. Později ale měly přijít i nějaké důležité rodinné události, tak jsme se rozhodli s našima všechny tyto záležitosti spojit dohromady a nakonec jsem v zemi svých předků strávila měsíc.

Než jsem si ale naposledy sedla do letadla v roce 2017, mezi mou minulou – a zároveň první – návštěvou Vietnamu a touto prosincovou uplynulo třináct let. To je neobvykle dlouhá doba vzhledem ke skutečnosti, že naši během ní cestovali za rodinou častěji. A ačkoliv je cesta do Vietnamu finančně docela náročná záležitost, není to nic tak extra hrozného, aby se to nedalo překonat vytrvalým škemráním a citovým vydíráním, pokud by jeden opravdu chtěl. Continue reading “Vietnam, o třináct let později: Předmluva”

Dva tisíce sedmnáct, rekapitulace

Dva tisíce sedmnáct ve čtverci: Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček – Portugalsko, Kambodža, Colours of Ostrava, Karpathos, vínečko na vernisáži a nakonec Vietnam.

Konec roku, co s načatým večerem? S tímhle příspěvkem, který stejně jako všechny ostatní měl přijít už dřív, nebýt mých rozvinutých prokrastinačních schopností, se přidávám do vleku blogerů, kteří se ohlížejí zpět a hodnotí uplynulých 364 dní. Říct to je největší klišé, ale žádnou alternativní formulaci neznám: tenhle rok předčil všechna má očekávání.

Continue reading “Dva tisíce sedmnáct, rekapitulace”