Cestovat díky práci je jedna z nejlepších věcí, které se mi kdy staly, a pořád se občas musím štípnout, abych věřila tomu, že jsem na všech těch zvláštních a exotických místech na fotkách doopravdy byla. Jedním z takových míst jsou Spojené státy, které díky vysokým cenám všeho byly dlouho můj nedostupný sen. Ačkoliv mě práce zavála už minulý rok v prosinci do Nevady, byla to teprve teď Atlanta, hlavní město státu Georgia, kde jsem mohla trochu více přičichnout k tomu, co může Amerika nabízet.
Přezdívá se jí všemožně – ATL (díky zkratce letiště), Hotlanta, Black Mecca, King Peach (?) nebo City in the Woods, tedy Město v lese. Dokud jsem nestála uprostřed Downtown, centra města, obklopená výškovými budovami, kolem mě neproudila auta a nezapřádali se mnou řeč přátelští místní, neměla jsem o žádné z těchto přezdívek ani šajna. V Americe je mnoho jiných měst se zvučnějšími jmény, mezi nimi třeba San Francisco, kde jsme v prosinci se šéfovou přestupovaly na cestě do Nevady a jen skutečnost, že jsme na přestup měly pouhou (stresující) hodinu nás uchránila od toho, abychom propadly lítosti, že tam nemáme více času. Díky tomu jsem od Atlanty tolik neočekávala, ale o to milejší bylo zjistit, že je to město mnoha tváří, jež se v nespočtu jeho přezdívek promítají.
Tak prvně, proč Město v lese? Na rozdíl od jiných amerických měst se totiž Atlanta chlubí vysokým počtem stromů, jejichž porosty zabírají cca 40% plochy města. Jakmile vyjdete mimo hustou zástavbu v centru, kde sídlí slavné korporace jako Coca Cola, AT&T, CNN a banky, začne přibývat zeleně, která postupně ovládne panorama města. Magnólie, dříny, duby nebo borovice – Atlanta na druhy chudá není, ačkoliv vzhledem ke klimatické změně a horším podmínkám pro růst stromů musí všemožnými způsoby podporovat výsadbu a péči, aby o tento svůj výjimečný a velmi příjemný rys nepřišla.
Procházka v Piedmont Park, odkud se u jezera můžete pokochat nejznámějším výhledem na město, vám poskytne ochutnávku toho, co lze čekat, čím více se od centra vzdálíte. Pokud si procházku protáhnete po Midtown, společnost vám budou dělat krásné jižanské domky v těsné blízkosti parku, vznešené georgiánské budovy nebo elegantní cihlové stavby, jimiž se vyznačuje kampus Georgia Institute of Technology. Vzhledem k tomu, že jsem si zapomněla zarezervovat hotel v nějaké rozumné lokalitě včas, jsem o zeleň taky neměla nouzi – tam, kde jsem bydlela, jsem usínala v objetí lesa.
Atlanta je momentálně jednou z nejrychleji se rozvíjejících metropolitních oblastí v USA. Díky tomu (a taky díky teplému podnebí) se jí přezdívalo Hotlanta, což už je podle místních ovšem dost out. Kromě leteckého průmyslu, financí, médií a obchodu se v Atlantě daří také filmovému průmyslu (odtud Jižní Hollywood; v Atlantě mají pojmenování na všechno). A fanoušci hip hopu můžou jásat, protože je město proslulé i svou hip hopovou scénou. Jeden řidič Uberu se nechal slyšet, že by místní kulturní scéna určitě snesla ještě trochu péče a snahy, aby dokázala nabídnout pestřejší vyžití – s tím, jak rychle se město rozvíjí a kolik do něj přibývá obyvatel, holt není možné mít všechno hned. Nicméně mnoho jiných místních by s ním určitě nesouhlasilo. Kulturní obohacení nejvíce hledejte v Midtown, kde mimo jiné sídlí slavné Fox Theatre. Opera, divadla, koncerty, muzea, galerie – nic tu nechybí.
A pokud jste spíše doma na ulici než v kvádru na filharmonii, vězte, že oko potěšíte i po cestě do obchodu. Street artu se v Atlantě daří, jak vypovídá mapa, která zachycuje ty nejlepší kousky pouličních umělců. Škoda, že jsem se o ní dozvěděla až doma. Neudělejte tu samou chybu a vyzkoušejte některé z walking tours, které na stránkách mapy nabízí – pokud můžu soudit podle jiných destinací, walking tours jsou věc, které nikdy nebudete litovat, a často bývají úplně zdarma.
Co jsem si ovšem jako nadšenec do vodního života a bývalý urputný akvarista nenechala ujít, bylo Georgia Aquarium – třetí největší akvárium a oceanárium na světě. V sedmi expozicích si můžete prohlédnout až několik set (!) druhů vodních organismů, mezi kterými mi vyrazili dech třeba tučňáci, běluhy, tuleni, mořské vydry (!), manty (!!) nebo dokonce žraloci obrovští (!!!). Nechybí vodní tunel pod největší nádrží, kde se vám nad hlavami prohání hejna ryb, doprovázející některé z vyjmenovaných gigantů, úzké pasáže, kudyma se můžete proplazit mezi tučňáky (samozřejmě oddělené sklem) anebo otevřená akvária, kde si holou rukou si můžete pohladit hvězdice.
Akvárium bylo pouhých 10 – 15 minut chůze od místa, kde jsem pracovala, nicméně pro vzdálenější cíle – např. Národní historický park Martina Luthera Kinga – je tu MARTA, atlantské MHD zahrnující metro a autobusy. Linky metra se křižují ve stanici Five Points, která je hlavním uzlem pro MHD. Počítejte s tím, že na rozdíl od našeho MHD je to atlantské ne vždy dochvilné.
Jedním z důvodů je to, že Američané i v hustě osídlených městech pořád upřednostňují automobilovou dopravu, což bolestivě pocítíte v ranní a odpolední špičce – cesta z mého hotelu, která by dle Googlu měla trvat pouhých 20 minut, se díky zácpám ráno a odpoledne měnila v třičtvrtěhodinovou vyhlídkovou trasu, kde jediné, na co se dalo kromě dlouhých silnic dívat, byly nekonečné porosty stromů. Na druhou stranu díky tomu se vám snad nikdy nestane, že byste se někdy v metru nebo buse mačkali. Škoda jen, že MARTA obsluhuje jen užší městskou oblast; s radostí bych si ušetřila ty nervy, peníze a uhlíkovou stopu každý den.
Po pádu Konfederace a vypálení města do základů během občanské války se Atlanta, kdysi prosperující spojnice železničních tratí, musela nějakým způsobem postavit na nohy, a tentokrát už nemohla spoléhat na krev a slzy otroků. Postupem času se jí to podařilo a rostoucí množství pracovních příležitostí přilákalo a pořád láká mnoho lidí z okolních, často chudších jižanských států. Polovina obyvatel Atlanty je tím pádem tmavé pleti. Tmavé pleti byl také jeden atlantský rodák, který se nesmazatelně zapsal do americké a světové historie bojem za rovná práva všech lidí bez ohledu na to, jaké národnosti nebo původu jsou – Martin Luther King Jr., jehož památce vzdává hold národní historický park na východ od Downtown.
V muzeu, vystavující různé předměty, které patřily jemu nebo jeho ženě, se můžete dočíst o životě manželů Kingových a historii celého hnutí za občanská práva; hned přes ulici je Ebenezerův baptistický kostel, kde King během své církevní kariéry kázal, a o pár bloků dál jeho rodný dům. V pondělí si celé USA připomínaly jeho zásluhy díky státnímu svátku, se kterým se pojí různé oslavy a speciální události. Asi nejpůsobivější v parku je výstava, mapující život Kingových a jejich mírumilovný boj proti rasové segregaci, a fontána s několika nádržemi a přepadávající vodou, na jejímž konci se nachází hrobka manželů Kingových. Vstup do historického parku je zdarma, jakož i prohlídky Kingova rodného domu.
A úplně nakonec, i když to žádná z přezdívek kupodivu nepojmenovává, jeden z důvodů, proč se mi v Atlantě tak líbilo, jsou lidé. Jih USA je svou pohostinností a přívětivostí pověstný, a co jsem měla šanci poznat, stereotyp pro jednou nelhal. Asi jsem nezažila jinou cestu, kde bych se pobavila s tolika cizími lidmi – během práce, na ulici, v autobuse, v autě, v obchodu… Jeden den už toho bylo tolik, že jsem na hotel dorazila vyčerpaná a byla jsem ráda, že můžu zbytek večera mlčet. 🙂
Atlanťané, zdá se, rádi navazují kontakt kdekoliv a kdykoliv, i když se samozřejmě jedná jen o záležitost tady a teď. Podle kolegyně, která pochází z Vermontu, může být jižanská pohostinnost zrádná, protože ačkoliv se místní obvykle chovají jako med, neznamená to, že o vás i takhle smýšlí. Já jsem ovšem za ten týden poznala jen tu usměvavou tvář místních obyvatel; a díky tomu, jakož i skutečnosti, že etnické minority tam vlastně tvořily majoritu – že každý byl něčím jiný, a tím se zároveň všichni navzájem podobali – jsem se cítila v Atlantě moc dobře.
H s n m 