Deník | Konce, 28. 11. 2017

Cy Twombly: Bez názvu II, 1967 – 74. Lept na papíře. Zdroj: tate.org.uk, © Cy Twombly Foundation.

Je toho hodně, o čem jsem chtěla psát, třeba:

O tom, že se práce nafoukla do takových rozměrů, že spolkla všechno ostatní,

ale že mi dává takové možnosti a příležitosti, o kterých bych ani nesnila,

o tom, že se mi stýská po škole a čase, který si můžu strukturovat sama a kterého jsem si předtím vůbec nevážila,

po jistotě, že se každý den potkám s někým známým buďto ve škole nebo okolo ní,

ale že jsem taky měla to štěstí narazit na asi nejlepší umělecky zaměřený předmět, který u nás existuje. Který je všechno, co jsem v umění a estetice kdy chtěla a našla jsem to až teď, v předposledním semestru, u Ph.D., od které by se mohli učit profesoři.

Chci napsat o dvou skvělých exkurzích, na které jsme si v rámci toho vyjeli, o tom, že díky tomuhle a i jiným předmětům tento semestr, jakkoliv ne tak ohromujícím, jsem si potvrdila, že mě svět příběhů a umění nepřestane fascinovat a bavit, a že je to moje světlo na konci tunelu.

Ale zítra se jedeme navždy rozloučit s kamarádem, spolužákem, a nic z tohohle teď nemá místo. Nic z toho se pořádně nedá přes tu obrovskou, těžkou věc vidět.

Nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tohle přijde, když nám bude pětadvacet; a připadá mi zároveň absurdní si něco takového myslet, protože ve skutečnosti nezáleží na tom, kolik komu je, konec prostě přijde. Vždycky, určitě.

Mezi tím málem, co ovšem můžeme dělat, je nezapomenout.

Nezapomeneme.

 

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s