Tak je to oficiální – vítejte u Malíře na půli cesty!
Nový rok trvá sice už téměř dva týdny a první příspěvek s datem 2017 už padl, ale stejně jsem cítila potřebu vás tady ještě jednou, tentokrát doopravdy, přivítat. A vysvětlit veškeré matoucí okolnosti okolo adres, jazyků a všeho, co se náhodně objevovalo mezi 6. dubnem 2015 a 12. lednem 2017, dnešním dnem.
Pokud sledujete blog na Facebooku, nejspíš jste si všimli, že jsem se po téměř dvou letech rozhodla veškeré své články, zaměřené na umění, sjednotit na jedné adrese a dát jí (staro)nový název. Od roku 2011 do onoho dubna 2015 jsem psala na blog jménem Avante Guardia; poté jsem se kvůli haldě práce, spojené s dokončováním bakaláře, rozhodla odejít, neboť jsem zároveň cítila, že jsem se během těch několika let kamsi posunula a blog tak, jak byl veden, neodpovídal oné osobní změně. Přestěhovala jsem se na WordPress, na adresu totožnou s touto, a psala v podobném stylu dál, jen s tím, že jsem chtěla častěji mluvit o svém původu a věcech s ním spojenými. A pak následoval zmatek – další přejmenování blogu, zakládání jiných, psaní pouze v angličtině, snaha zmizet z blogové scény úplně… Abych se nakonec vrátila tam, kde jsem začala.
No jo.
Pro hodně lidí byl rok 2016 zásadní a formující, ať už v negativním nebo pozitivním slova smyslu, a já se taky díky němu leccos přiučila. Během minulého roku jsem úplně vyhořela v souvislosti se svým studiem, opatrně nabrala kousek víry zpátky, poznala jsem, jak důležité je zabývat se vzděláváním na mnohem nižších stupních nebo nechat prasknout svou sociální bublinu. “Sbírka” mých nemocí se minulý rok o něco rozšířila a já si musela uvědomit, že první krok ke zlepšení všeho je přiznat si, že holt funguju jinak než ostatní, stejně jako že není možné účinně pomáhat, dokud člověk nepomůže nejdřív sám sobě. A taky jsem si konečně přiznala, že umění a psaní v mém životě mají své nezpochybnitelné místo. Roky výčitek, že bych měla ve svém volném časeraději třeba zachraňovat svět – sbohem. Jsme, kdo jsme, a můžeme být lepší leda v rámci toho, co nám bylo dáno do vínku.
Protože se mi studium chýlí ke konci, tak byl zároveň víc než kdy jindy čas se pořádně zamyslet nad otázkou, co potom. Tušila jsem to ještě předtím, než jsem se vydala na poloslepou cestu zkoušení a střídání víry v to a ono. Ale stejně jsem na ni musela vykročit, jinak bych si neuvědomila, že už dávno mám čeho si vážit, jen jsem to nechtěla vidět. Tak je to asi se vším – často nevíme, jak je něco důležité, dokud o to nepřijdeme.
O tu šestiletou (fakt! 6 let!) práci na blogu o umění přijít určitě nechci. Moje fascinace uměním není o nic menší nebo jinačí než před těmi šesti lety. A potřeba psát o něm, sdílet všechno, co je zajímavé a co provokuje myšlenky, se po té době (co se týče blogování obecně, mám nastřádáno už nějakých deset let (uf!!)) už stala zvykem. A zvyk je, jak známo, železná košile. V tomto případě jde o prakticky nesundatelnou železnou košili.
Takže se nic už měnit nebude.
Vítejte tedy opět na velmi neprofesionálním a neodborném blogu o věcech, které má jeho autorka strašně ráda, ačkoliv jim tak úplně nerozumí. Pokud vám tyhle skutečnosti nepřekáží a budete chtít sdílet radost z těchto věcí s ní, bude to to nejlepší, co si může přát.
(O samotném názvu blogu čtěte tady.)
H s n m 