Dílo Édouarda Maneta je celé provázané skandály, které vyvolávaly jeho obrazy na výstavách. V době, kdy obecný vkus určovala rigidní Akademie, podle níž na vrcholu vznešenosti stála historická malba, a kdy společnost zavírala oči před svými vlastním problémy, než aby je řešila, bylo vystavení Olympie na pařížském Salonu v roce 1863 bráno, jako kdyby všem Manet vyťal pořádný políček. Obraz, který je dnes považován za jeden z nejkrásnějších a nejpřevratnějších v historii umění, byl tehdy dobovou kritikou strhán nejen za námět, nýbrž i za způsob zpracování.
 |
| Édouard Manet: Olympia, 1863. Zdroj: commons.wikimedia.org |
Olympia je očividnou parafrází Venuše urbinské (1538) od Tiziana, někdy se uvádí také Giorgioneho Spící venuše. Publikum na Salonu šokovalo hned několik věcí, na které nebylo zvyklé a mezi něž Olympiina nahota nepatří. Pojďme se na ně všechny podívat blíže.
 |
| Tizian: Venuše urbinská, 1538. Zdroj: oocities.org |
Nejvýraznějším rysem Manetova díla je přesun tématu do současného a aktuálního života. Tehdejší tradice, zavedená Akademií, velela zobrazovat ženské akty pouze v rámci historické, alegorické či mytické malby. Ženy byly malované jako ideály krásy a něžnosti, obrazy, v nichž se objevovaly, byly kýčovité a přestylizované. Ukázkovým příkladem budiž soudobé Zrození Venuše od Alexandra Cabanela.
 |
| Alexandre Cabanel: Zrození Venuše, 1863. Zdroj: allartclassic.org |
Manet však namaloval ženu ze své doby a ponechal jí všechny její vlastnosti, které ji dělají realistickou a podle hodnotitelů díla také “ošklivou”. Není to mytická bohyně, ale prostitutka, která vědomě nabízí své tělo jako prodejní artikl. Je to bohyně v poněkud jiném slova smyslu, ironičtějším; jak se říká, kněžka lásky. Prostituce, součást stinné stránky společnosti, tak dostala konkrétní podobu a tvář, což Pařížané neviděli zrovna rádi, ačkoliv mnoho z nich rádo těchto služeb využívalo.
 |
| Nejvýraznější prvky obrazu. Zdroj: adrienehughes.com |
Olympia leží pohodlně na posteli a jediné, co má na sobě, je magnolie ve vlasech, stužka kolem krku, náramek, perlové náušnice a střevíčky na podpatku, z nichž jeden má napůl vyzutý. Orientální hedvábná šála a exotická květina v jejím účesu jsou symboly smyslnosti a bohatství, což spolu se šperky poukazuje na její povolání. Běloba její pleti a povlečení postele ostře kontrastuje s temným pozadím, v němž téměř splývá služka černé pleti, která jí zrovna přináší pugét nádherných květin. V nohách postele se ježí malé černé kotě.
 |
| Detail: Ruka. Zdroj: s141447802.websitehome.co.uk |
Olympia se za to, že ji někdo pozoruje, nestydí. Levou rukou (1) si dobře zakrývá obnažený klín, jakoby jej chtěla ochránit a jakoby tak chtěla dát najevo, že ona rozhoduje o všem. Fakt, že otevřeně a dokonce až znuděně (2) hledí ven z obrazu přímo na diváka, ovšem pobouřil Pařížany nejvíc. Tehdy se neslušelo, aby žena zírala na ostatní takto odvážným způsobem.
 |
| Detail: Pohled. Zdroj: ufansius.tumblr.com |
Olympia je sebevědomá, nedívá se zespod jako laškovná Venuše od Tiziana, ale zpříma. Vyhlíží zákazníka, nejspíš toho, který se rozhodl si ji předejít velkou kyticí (3). Kurtizánu to ovšem nijak zvlášť nezajímá, služku, která jí květiny podává, přehlíží bez povšimnutí. Někteří pánové si na výstavě prý stěžovali, protože obraz byl umístěn tak, že si mysleli, že to oni jsou těmi zákazníky, na které Olympia čeká.
 |
| Detail: Kytice. Zdroj: flickriver.com |
Světlost její kůže a povlečení září z obrazu a potlačuje ostatní detaily, zejména služebnou a černé kotě (4). Podíváte-li se na Tizianovu Venuši, uvidíte v nohách jejího lůžka odpočívat bílého psíka, symbol věrnosti. Kotě úplně opačné barvy a ještě k tomu v napjaté póze svědčí tomu, že s Olympií nejspíš není radno si zahrávat. Někdy je vykládáno jako symbol prostituce.
 |
| Detail: Kotě. Zdroj: echostains.wordpress.com |
Manetovi byl kritizován ještě pro jednu věc – akademikové jej obviňovali, že neumí malovat. Obraz namaloval širokými, rychlými tahy, které spousta lidí považovala za dětinské a nezkušené. Modelka je nasvícená zepředu ostrým světlem, jež potlačuje plasticitu a zvýrazňuje kontury. Není tam ani stopy po měkkých valérách, které měla většina společnosti v oblibě od tradičních mistrů. Manet se nechal pravděpodobně inspirovat orientálními grafikami, které tehdy přišly do módy a vyznačovaly se plošností barev. Výrazné světlo přispívá k celkově tvrdému vyznění obrazu a zdůrazňuje už tak nestydatou nahotu ležící kurtizány.
 |
| Ukázka tradičního japonského umění. Zdroj: ryo-ohki.com |
Již Manetova Snídaně v trávě (1863) způsobila poprask a vystavení Olympie se podobalo malému výbuchu v umělecké obci. Ačkoliv však s ní byli konzervativci rychle hotovi, obraz si našel i mnohé příznivce. Tehdy se rozvíjející realismus a naturalismus ji uvítal jako zpestření soudobých děl, držících se striktně nařízení Akademie. Émile Zola, autor slavného Zabijáka nebo Thérese Raquin, ji například ihned prohlásil Manetovým vrcholným dílem a dodal k tomu: “Ostatní malíři upravují přírodu tím, že malují Venuše, a tak lžou, zatímco Manet se sám sebe zeptal, proč by měl lhát. Proč by neměl říkat pravdu?”
H s n m 