Ještě zatepla, těsně po zhlédnutí, podávám zprávu o svých dojmech z tohoto filmu, který mě zlákal hned svými reklamními plakáty v kině – van Goghovy Hvězdné noci, Paříže a Woodyho Allena jsem si nemohla nevšimnout. Cosi mi říkalo, že se Půlnoc v Paříži nejspíš ponese v podobném duchu jako Vicky Cristina Barcelona, kterou mám od Allena hrozně ráda, a těšila jsem se na příjemnou atmosféru a zajímavé téma. A jak to dopadlo? Povedl se mladší bratříček Vicky Cristiny Barcelony nebo byste měli radši strávit tu hodinu a půl života užitečněji?
Film začíná několikaminutou (doslova) reklamou na Paříž. V idylických obrazech sledujeme Paříž zepředu, zezadu, zevnitř, zvenku, seshora i zezdola, zkrátka ze všech úhlů, kamera mapuje všechna zajímavá zákoutí francouzské metropole, podezřele prosté všech davů turistů, žlutý filtr navozuje dojem teplého slunečního světla a my se procházíme spolu s hlavními hrdiny – spisovatelem Gilem (Owen Wilson) a jeho snoubenkou Inez (Rachel McAdams) na dovolené. Inezin otec, který je v Paříži za obchodními účely, není člověk, který by měl hluboko do kapsy, a tak naši hrdinové rozhodně nestrádají – pohybují se v lepší společnosti a díky spoustě kontaktů mají stále co na práci. Inez je typickou představitelkou mladých, krásných a cílevědomých žen, které stojí nohama pevně na zemi a cokoliv mimo “praktické” pro ně neexistuje, Gil je naopak idealista, snílek a zamilovaný do Paříže a hlavně do jejích 20. let minulého století. Píše sice scénáře pro filmy, ale sní o vydávání románů. Se svým prvním románem stále bojuje a je snoubence a jejím rodičům pro smích. Ke své smůle navíc musí trpět Ineziny sofistikované přátele, se kterými ona chce neustále trávit čas, ale Gila svou nabubřelostí iritují. Jednoho večera, poté, co Inez zanechá v jejich intelektuálních spárech, se zatoulá a díky opilecké rozjařenosti nastoupí do starého auta, do něhož jej lákají neznámí lidé, kteří vypadají, jakoby zrovna vypadli z dob avantgardy. A tak se příběh roztáčí a Gilova fantasmagorie – nebo alternativní realita – začíná…
Nejsem stoupenec “romantiky Paříže” a nehltám mýty o Eiffelovce, Champs Elysees a Louvru, ačkoliv bych ji moc chtěla navštívit, Allenovu poetickou francouzskou idylku jsem tedy vnímala dost skepticky. Místy byl film totiž až příliš kýčovitý a věřím, že někoho skutečně zaujaly filosofické monology a nádherné město, ale já osobně jsem získala dojem, že Allenovi ujíždí práce s kýčem pod rukama. Nevěřila jsem mu. Po estetické stránce ovšem nebylo co vytknout, vidět okem kameramana laskalo po duši. Nejvíce jsem se bavila během Gilova pobytu v alternativní Paříži, která jakoby se přenesla o pár desítek let zpátky a jejími ulicemi zněl charleston, Cole Porter a procházeli jimi Hemingway, Picasso a Fizgerald. Zachycení tehdejší společnosti se Allenovi moc povedlo, takže jsem jen tiše Gilovi záviděla, protože sdílím jeho názor, že doba avantgardy byla zlatou érou, a navíc jsem se nasmála při několika opravdu vtipných scénách s dotyčnýmu umělci zvučných jmen. Pokud by v Paříži existovalo místo, kde by vás každou půlnoc vyzvedlo nádherné auto z 20. let na nějakou stylovou sešlost s uměleckými bohy, ihned bych se postavila do čekací fronty. 🙂 Takhle musíme vzít zavděk “jen” sněním a Půlnocí v Paříži, která je sice milým a moc příjemným zpestřením sobotního večera, nicméně se mi zdá, že dostatečně nevyužívá potenciál svého režiséra. Na “jednou a dost” to ovšem také není, a tak po ní určitě sáhnu i jindy.
H s n m 
Jelikož já patřím k obdivovatelům všech “kýčů”, které Paříž nabízí, je nasnadě, že jsem z filmu byla naopak úplně nadšená :-). Viděla jsem ho poprvé před pár dny, takže jsem tvůj článek samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí :-). Pochopitelně se mi taky nejvíc zamlouvaly Gilovy výlety do zlaté éry, třeba taková Zelda byla absolutně perfektní… v kombinaci s bohémským Hemingwayem, Gertrude Steinovou (vždycky jsem si jí představovala jako zamračenou a chladnou osůbku – docela se mi zamlouvalo, že v Allenově podání byla milá a vstřícná a sympatická) a excentrickým Dalím, který ve všem viděl nosorožce, ten film podle mě nemá chybu :-). Akorát jsem nechápala, proč vůbec ten Gil zůstával s někým, jako byla protivná a přízemní Inez :-).
LikeLike
Hemingwaye chci za muže! Případně toho krásného toreadora :)) Fitzgeraldovi byli přesně takoví, jaké jsem si je představovala – zosobněný duch jazzové éry. 🙂 Na to se dá odpovědět jediné: chlapi ;D
LikeLike
Wilson je Woodym z let sedmdesátých. Nebýt cestování v čase, máme tu další Annie Hallovou či Manhattan. Úvodní sekvence odkazuje na film Manhattan. Woody to myslel dobře. Záběry mrakodrapů jsem mu však věřil více. A zde narážím na jádro problému. Jeho útěky z USA (Vicky Christina Barcelona, Půlnoc v Paříži) postrádají autenticitu, nám tak známého rukopisu. Vicky Christina Barcelona však nestojí na prostředí jako Půlnoc v Paříži. Paříž Woodyho Allena je kýč a je jedno v jaké době se hrdina nachází. Kamera, ta za to může :). Kýč je však i zápletka samotná. Co může být horší než příběh o člověku, který se nemůže smířit s dobou ve které žije a tak uniká do jiné, kde se najde a vrací se zpět do již pochopené přítomnosti :). Je tu ale jedno velké ALE! Proč by to všechno takový režisér dělal? Zřejmě proto, že žánr komedie vnímá zcela jinak, než většina současných režisérů. Pro něj je komedie hrát si s komedií a já mu tu hru baštím. Celý film to nemyslí vážně, nevzpomínám si na jedinou scénu kde by se přehnaně moralizovalo. Vše byl jen vtip. A tak otáčím a říkám, kamera byla dobrá, scénář i herci. Natočit to ale nikdo jiný tak mu úvodní sekvenci nezbaštím a pak už se to poveze. 🙂
LikeLike