Václav Hrabě měl rád hudbu, zejména blues a jazz. Zemřel dřív, než vůbec začal stárnout, ale stihl se naučit hrát na několik hudebních nástrojů jako je saxofon nebo klarinet, odehrát několik koncertů s pár mladými kapelami, prostřídat několik povolání a psát pro prestižní Tvář, založit rodinu a osobně se setkat s Allenem Ginsbergem, který roku 1965 zavítal do Prahy. Pro Hraběte bylo toto setkání (a následné interview a psaní reportáže o Ginsbergově vystoupení ve Viole) velkou poctou, protože mu americká kultura byla blízká a beatníci také. Stihl napsat mnoho básní a méně próz, ale nestihl žádné ze svých děl vydat. Jeho básně jsou melodické, pěkně plynou a tykají si s hudebností, mluví o konkrétních, dobře představitelných věcech, používají kýčovitá slovní spojení, ale vkusně, a to chce notnou dávku umění. Nejspíš proto jsou lidem blízké a mezi čtenáři oblíbené. Kromě toho svým bluesovým rytmem vyzývají ke zhudebnění. Jeden z těch, kteří na tuto výzvu kývli, byl Vladimír Mišík & ETC. Stop-Time je poetické pásmo a zároveň první sbírka Hrabětových básní, vydaná čtyři roky po jeho smrti. Recituje Miroslav Kovářík.
“Jo, je to trochu sentimentální, to, co tady říkám, ale co třeba slunce – to není pozér? Každý večer se jde utopit s ohromnou parádou a bengálem a ráno zase vstává jakoby nic!”
H s n m 