Výpisky: Literární věda

Včera jsem s kamarády poprvé za celou dobu viděla didaktický test vyšší úrovně češtiny na státní maturitě and we nearly shit ourselves. Ke konci svaťáku se tedy začínám konečně učit na maturitu, protože jsem si uvědomila, že skoro nic neumím a maturita nebude zas tak v pohodě. To je ale mimochodem typický model mého učení – celou dobu nic, až pak přijde nějaký šok a na poslední chvíli se snažím nahonit něco, co už jsem měla umět dávno. 🙂 Kupodivu ale zatím tenhle systém fungoval – nejvíc jsem se naučila právě ve stresu za strašně krátkou dobu, například během přestávek ve škole. Doufejme, že to i tentokrát klapne – mezitím vám přináším moje výpisky k literární vědě, vycházející jak ze školního výkladu našeho češtinářského guru, tak z nějakých info dohledaných na netu. Nečekejte žádné kompletní znalosti, spíš jen rychlý průřez. Za chvilku bude následovat i něco málo z lingvistiky.

Užívejte hezkého počasí!
____________________________________________________________________________

LITERÁRNÍ VĚDA

Disciplíny:

  • Literární teorie

– zabývá se analýzou děl, literárními druhy a žánry, prozodií (nauka o systému verše), uměleckými prostředky v literatuře,…

  • Literární historie

– zkoumá vývoj literatury v čase, spisovatele, vývoj směrů

  • Literární kritika

– je to moderní disciplína z 19. st., nejznámějším českým kritikem je F. X. Šalda, který stanovil její pravidla
____________________________________________________________________________

LITERÁRNÍ TEORIE

Literární druhy a žánry

Literatura se dělí na:

  1. uměleckou – estetická fce
  2. odbornou – předávání informací, vzdělání (didaktická fce)
  3. administrativní – má praktické použití (formuláře, protokoly, složenky…)

Funkční styly:

  1. prostě sdělovací – rozhovory mezi lidmi, SMS, telefonáty, korespondence, e-maily
  2. odborný – v odborných, vědeckých publikacích; obsahuje fakta, data, termíny, spis. jazyk
  3. publicistický – ovlivňuje čtenáře, informuje (reklama, novin. sloupek, fejeton, interview…)
  4. umělecký – próza, básně, to, co má estetickou fci
  5. administrativní – zákony, normy, školní řády, směrnice EU, …
Literární druhy (umělecké literatury):

lyrika

  • milostná (např. ve středověku dvorská lyrika)
  • elegie (žalozpěv)
  • óda (oslavná lyrika, např. Óda na radost)
  • hymnus (má celospolečenský význam, tématem jsou nadosobní a vznešené hodnoty a jevy, jako je víra, život, vlast, lidstvo, příroda či technika)
  •  …

epika

  • epos (básnické dílo, kde silně převažuje epika nad lyrikou, obvykle o hrdinských činech nějaké výjimečné osobnosti)
  • legenda (většinou náboženská, o životě svatých)
  • bylina (ruská bohatýrská píseň)
  • próza:
  1. horror, thriller, romantika, detektivka… žánry
  2. povídka, novela, román… dle délky útvaru (román je nejdelší)
  3. poezie+próza: pohádka, pověst, mýtus (o vzniku světa)
  • fejeton

lyrika-epika

  • balada (lyricko-epická báseň s ponurým dějem nebo tragický koncem)
  • romance (lyricko-epická báseň, většinou o lásce, nemá ponurý děj)

drama

  • dramatické žánry: tragédie, komedie, hudební formy (muzikál, opereta, opera…)
  • jevištní formy her:
  1. činohra („normální“ divadelní hra, o různých společenských tématech, atd.)
  2. hudební: opera (spojení divadla s hudbou, herci zpívají), opereta (zábavnější a humornější opera, střídání mluveného slova se zpěvem), muzikál (spojuje tanec, hudbu i literaturu dohromady), melodram (recitace za doprovodu hudby)
  3. pohybové: balet, pantomima, …
  4. loutkové divadlo
  • nejevištní, audiovizuální formy:
  1. rozhlasová a televizní hra
  2. film
  3. video

Próza, jinak řečeno „nevázaná řeč“, není určená rytmem, rýmy, melodií a má pouze stylistická (slohová) pravidla.

Poezie je jejím opakem. Použijeme-li v ní ovšem volný verš, který má libovolnou délku a vůbec se rytmem nezabývá, rozdíly mezi prózou a poezií se setřou.

Prozodie

– nauka o verších

Stopy jsou základní jednotky verše, jejich opakováním dosáhnete určitého rytmu.

Druh stop:
Trochej – značí se:

  • první slabika přízvučná (těžká), druhá slabika nepřízvučná (lehká)
  • typická pro jednoduchou literaturu
  • příklad: Velké/ širé/ rodné/ ny – to, co je oddělené lomítkem, je jedna stopa

Jamb – značí se:

  • opak trocheje, první slabika nepřízvučná, druhá přízvučná
  • v české literatuře vzácný, nepřirozený, je to ovšem zároveň nejvznešenější stopa, použitá např. v Máchově Máji
  • příklad: A muž/ tam stál/ jak tem/ný stín.

Daktyl – značí se:

  • má 3 doby, u nás používaný
  • příklad: Koho bych/ miloval/ širém tom/ na světě.
Ojediněle se mohou ještě vyskytnout spondej a anapest .
spondej
anapest
Rým je zvuková shoda na konci verše.

Druhy rýmů:

  • střídavý: a b a b
  • sdružený: a a b b
  • obkročný: a b b a
  • přerývaný: a b c a

Umělecké prostředky

Figury
– pojmenování ke zdůraznění myšlenky pomocí opakování

  • anafora – opakování na začátku verše
  • epifora – na konci verše
  • epanastrofa – 1. verš končí stejně jako druhý začíná

Tropy
– nepřímá pojmenování

  • metafora – přirovnání na základě vnější podobnosti
  • metonymie – na základě souvislosti; př. poslouchám Beethovena (místo Beethovenovu hudbu), město klečí na kolenou
  • personifikace
  • synekdocha – celek nahradíme částí; př. dálce zářily kukuřičné klasy (místo polí)
  • eufemismus – zjemnění; př. náš drahý soused zesnul (místo zemřel)
  • hyperbola – nadsázka
  • oxymóron – spojení protikladů; cit mrtvé milenky (milenka už nic cítit nemůže, když je mrtvá)

Další umělecké prostředky:

  • deminutiva – zdrobněliny (pejsánek)
  • pejorativa – hanlivá, ale ne sprostá slova (barabizna)
  • augmentativa – zveličelá slova (velikánský)
  • expresivní slova – citově výrazná, ale nemusí spadat ani do jedné z předchozích tří skupin (rozervat)
  • elipsa – výpustka, vynechání slova, které si lze domyslet; př. V kolik přijdeš? (místo V kolik hodin přijdeš?)
  • parenteze – vsuvka, doplnění informace; př. Ač plakala a rty se chvěly (zpozdilá), připravila se k noci… (A. Sova)
  • elize – vynechání hlásky na konci slova; př. Mluví, jak mu zobák narost! (místo narostl)
  • pleonasmus – užívání nadbytečných slov; Hornické děti jdou si hrát a já jsem slepý a já je nevidím… (V. Závada)
  • řečnická otázka: nečekáme na ni odpověď
  • apostrofa: oslovení věcí, osob, smyšlených postav nebo abstraktních pojmů; Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova… (J. Wolker)
  • makaronismus: smíšení dvou jazyků v básni
  • anakolut: vyšinutí z větné vazby, špatná návaznost vět – používal to Marcel Proust
  • epiteton: básnické přirovnání
  1. epiteton constans – neměnný, trvalé spojení podstatného a přídavného jm.
  2. epiteton ornans – básnický přívlastek, ozdoba
  • · …
Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy, http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/radek_igs.htm

Prokletí básníci v literárním semináři

Pohlednice k Absinthe Bourgeouis, neznámý rok a autor

Skupinka milovníků literatury z posledního ročníku Gyohavlu se nechtěla smířit s koncem maturantského školního roku a rozhodla se v literárních seminářích pokračovat i neoficiálně. Ve stejný čas, jako bychom se sešli každou středu v učebnách 7 nebo 17, jsme zasedli ke stolu i tuto středu, nikoliv ke školním lavicím, ale k dřevěným stolům v Baru Čarodějek.

Odpoledne a večer se měl nést ve znamení prokletých básníků, k jejichž cti jsme si poručili i absinth a přinesli oblíbené básně na přečtení. Absinth jsme pili tak, jak se má; na lžičku položíte kostku cukru, kterou jemně namočíte v absinthu, lžičku podpálíte a vesele flambujete, dokud se cukr nerozpustí a vy ho nezamícháte do nápoje. Pak všichni vstanete, pozvednete skleničky a připijete si na něco tak krásného, jako je třeba maturita. Po obrácení La Fée Verte do našich chřtánů, šklebení se a zapíjení něčím méně alkoholickým jsme si přečetli nějaké básně, v drtivé většině zvítězil Rimbaud; já jsem četla Mé bohémství, které bylo stejně příznačné jako například V zelené hospodě (v pět hodin večer), již si přinesla kamarádka a četla ji opravdu v pět hodin večer. 🙂 
Náš guru p. Bárta se ale vytasil i s ancient slohovkami z primy, které náhodou našel někde v kabinetu a ještě k tomu s nejspíše nejhorší básnickou sbírkou, kterou kdy někdo vydal v češtině. O zábavu bylo tedy rozhodně postaráno. Člověk by nevěřil, jak moc se pobaví u výplodů dvanáctiletých špuntů, kteří mají napsat charakteristiku osoby. I ty “nejhvězdnější” výkony z naší třídy ale nesahaly ani po paty zmíněné básnické sbírce, vydané mimochodem na autorčiny vlastní náklady. Tady máte krátkou ukázku (mimochodem to je ještě to lepší, co se tam dalo najít):
Letos byla zvláštní zima
začalo to adventem
Viděla jsem sebe sama
s velmi hořkým akcentem

… mírně jsme ji pozměnili a hned získala jiný nádech:

Letos byla zvláštní zima
začalo to adventem
Viděla jsem sebe sama
s velmi hořkým akcentem absinthem

Kromě toho všeho si kamarádka dokonce připravila referát na Ivana Klímu, který nestihla odprezentovat ve škole; na neustávající prosby nás všech ho byla nucena odreferovat, takže si někteří udělali i zápis do sešitu. 🙂 
Strávili jsme tam spolu nějakých sedm, osm hodin, intelektuálně jsme konverzovali, vtipkovali, pokřikovali na sebe a přeřvávali se a museli jsme se smát tak strašně, že až tam přijdeme znovu, určitě se na nás zřítí střecha. Celá hospoda chvílemi mlčela a konsternovaně zírala, zvláště když jsme se rozhodli společně zapět/zakvílet Gaudeamus igitur, studentskou hymnu. Nechali jsme tam tolik, že obrázek k Absinthe Bourgeouis je trefný a ani sami prokletí básníci by se nemuseli stydět. Ale hlavně si troufám říci, že to za všechen ten čas a peníze stálo.
Tvůrčí duch některých nezůstal neprojeven a můj zápisník to pocítil.
vlevo Věčnost a Mé bohémství od Rimbauda k absinthovému čtení; vpravo Hančiny “výpisky z liteárrního semináře” pro mě 🙂

vlevo moje zápisky z referátu o Ivanu Klímovi, vpravo obrázek od Páji, která byla nedávno přijata na JAMU (znovu gratuluji!)
P. S. Byla i kočička. Pečená z čokoládového těsta a nebesky dobrá.

Andy Warhol ve Factory Girl

Guy Pearce jako Andy Warhol. Foto: allmoviephoto.com

Znáte to, máte asi Himálaje učení a jediné, co skutečně děláte, je to, že to neustále odsouváte a zabíjíte čas něčím úplně jiným, nejlépe neužitečným. Moje situace už je tak zoufalá, že jsem se dokonce dneska dívala i na film, jen abych se nemusela učit (jsme totiž naprostý filmový barbar a nebaví mě dívat se na filmy doma sama). Rozhodla jsme se proklepnout si Factory Girl z r. 2006, internet hlásal, že má jít o drama/dokumentární film, byla jsem tedy zvědavá, jestli mi rozšíří o ikonické dvojici Edie Sedgwick – Andy Warhol (můj oblíbenec) obzory.

No, ani ne. Dívat se na ten film bylo jako pít nějaký čaj v naší školní jídelně – je docela dobrý, docela vám chutná, cítíte tam ten potenciál, aby se stal vaším oblíbeným čajem na školních obědech… kdyby nebyl tak příšerně zředěný. Sáček Liptonu na hektolitr vody, jak ho s oblibou nazýváme. Tím samozřejmě nechci naši jídelnu hanit, protože čaj mívá povětšinou dobrý, jen jsem čapla první alegorii, která šla kolem. Mí Ostravané/ Pražané/ Brňáci/ doplňte mi snad rozumí. 🙂

Čemu Factory Girl nedostála po filmové stránce, snažila se dohnat po výtvarné stránce, která mému oku docela zalahodila. Také hudba byla příjemná na poslech. Nejvíc na mě ovšem zapůsobili právě představitelé dvou stěžejních rolí filmů, Sienna Miller jako Edie a Guy Pearce jako Andy. Siennu bych od Edie nepoznala, byla přesně tak energická a usměvavá, jak si každý představuje, myslím, že jí ta role padla jako ulitá i se všemi světlými a temnějšími stránky Ediiny osobnosti. Guy byl zase pro mě ztělesněním Andyho. Hrozně bych ho chtěla poznat, ačkoliv to nejspíš nebyl žádný med se s ním bavit. A když se po uherském roce držení svého kamenného výrazu usmál, jako by zasvítilo slunce a všechno kolem roztálo a vykvetlo, ptáčci začali konečně zpívat, řeky téct… :))) Jen jedna věc mě zarazila – to, že by si nepamatoval jméno skupiny, jejímž manažerem je (The Velvet Underground) a že by ho musela Nico v rozhovorech doplňovat, jako kdyby byl opožděný.

Zato Hayden Christensen mi v roli Boba Dylana lezl na nervy pokaždé, když se tam objevil, zejména díky tomu strašnému přízvuku, který měl pravděpodobně ve scénáři (za což sám nemůže, ale stejně jsem mu to, co hrál, nevěřila). Také by mě zajímalo, jestli byla Nico i ve skutečnosti taková retardovaná blonďatá bárbína, jak ji prezentovali ve filmu. Cosi mi ale říká, že ne.

Andy natáčí interview ve své Factory. Foto: digitalspy.com

 

Odpočinek během práce. Foto: neznámý zdroj, prosím doplňte
Natáčení filmu. Foto: killerstencil.com

 

QUARTIER DU MONTPARNASSE

Surrealistická svatba z Půlnoci v Paříži. Zdroj: un-blog-evable.blogspot.com

ČTVRŤ UMĚNÍ ZASLÍBENÁ

Přes sto hektarů v Paříži, pojmenovaných podle hory Parnas ve středním Řecku, kde se podle řeckých bájí zdržovaly múzy, bylo mezi světovými válkami Mekkou avantgardních umělců. 

Název Montparnasse vznikl už v 18. století, kdy studenti z Latinské čtvrti takto ironicky pojmenovali hroudu trosek, které tam byly nakupeny před r. 1725 jako umělé návrší. Tahle ironie byla později použita při založení Rue du Montparnasse, a nakonec se stala označením pro celou čtvrť.

Café Le Dome. Foto: neznámý zdroj
Zatímco jeho protějšek Montmartre získal slávu už na konci 19. století, Montparnasse zažil své zlaté časy až během prvních dekád 20. století, označovaných také jako Les Années Folles – Bláznivá léta. Montparnasse, který pulzoval mladou energií a divokostí, byl úplným protipólem Montmartru, intelektuální živné půdy pro předchozí generaci umělců. (Émile Zola, Édouard Manet, Edgar Degas…)
Po první světové válce se stal Montparnasse místem euforických setkání tehdejšího uměleckého světa. Fernand Léger o té době napsal: “člověk… odpočívá a znovu získává chuť žít, propadá záchvatům tance, utrácení… výbuch životní síly naplňuje svět.” Sjížděli se do Paříže ze všech koutů světa – z celé Evropy včetně Ruska a Ukrajiny, ze Spojených států, z Kanady, Mexika, ze střední a jižní Ameriky nebo z Japonska. Manuel Ortiz de Zárate, Camilo Mori a další přicestovali z Chile, kde později hluboké změny v tvorbě daly vznik Grupo Montparnasse v Santiagu de Chile. Dalšími umělci, kteří v Montparnasse pobývali a tvořili, byli:
Pablo Picasso, který poprvé přicestoval do Paříže v r. 1900 a byl občas tak chudý, že pálil některé své obrazy, aby se zahřál;
Guillaume Apollinaire, otec avantgardy; jeho nejznámějším dílem je Pásmo, básnická skladba, která dala vzniknout stejnojmennému žánru a objevují se v ní znaky pozdějších avantgardních směrů;
Ossip Zadkine, ruský sochař, člen kubistického hnutí;
Ossip Zadkine: Strom života (Menorah), 1957. Zdroj: wikiart.org

Moise Kisling, krakowský rodák, malíř surrealistických portrétů a aktů;

Moise Kisling: Sedící akt. Zdroj: femmefemmefemme.blogspot.com
Jean Cocteau, francouzský spisovatel, autor mj. novely Les Enfants Terribles;
Marc Chagall, malíř běloruského původu, který ve svých dílech spojoval znaky hned několika modernistických směrů, a o kterém Picasso prohlásil, že “až Matisse zemře, Chagall zůstane jediným, kdo skutečně rozumí barvě”;
Marc Chagall: Narozeniny. Zdroj: hciampa.wordpress.com

Nina Hamnett, velšská malířka, proslulá také pod přezdívkou Královna bohémy díky svému nevázanému životnímu stylu, kdy například tančila úplně nahá na stole jedné montparnasské kavárny “prostě proto”;
Fernand Léger, francouzský sochař, malíř a tvůrce filmů, který vytvořil svůj vlastní kubistický styl a je některými považován za předchůdce pop-artu;

Fernand Léger: Zátiší s pivním půllitrem. Zdroj: artchive.com

Chaim Soutine, běloruský expresionista židovského původu;

James Joyce, všem školou povinným známý experimentátor v literatuře, který zbořil pravidla románu ve svém Odysseovi nebo Plačkách nad Finneganem;

Ernest Hemingway, slavný autor Starce a moře, Sbohem armádo, Fiesta a dalších, americký představitel ztracené generace;

Amedeo Modigliani, velký bohém, který následkem svého životního stylu zemřel v 35 letech a proslavil se figurativní malbou, kde mají jeho postavy zjednodušený, masce podobný obličej a protáhlá těla;

Amedeo Modigliani: Ležící akt. Zdroj: repro-tableaux.com

Ezra Pound, další zástupce ztracené genarce, Američan židovského původu, básník;

Max Ernst, manžel Peggy Guggenheim, jeden z prvních průkopníků dada a surrealismu (o jeho nejznámějším obrazu Oblékání nevěsty čtěte zde);

Marcel Duchamp, slavný dadaista, surrealista a provokatér, “vynálezce” ready-made;

Henri Rousseau, postimpresionistický malíř, jehož díla jsou ovlivněna naivním a primitivním uměním a často maloval exotické motivy;

Constantin Brâncuşi, rumunský sochař, tvůrce abstraktních soch s čistými geometrickými liniemi, který se v Paříži chvíli učil u Auguste Rodina, než jeho workshop opustil se slovy “Nic nemůže růst pod velkými stromy”;

Constantin Brâncuşi: Pták v prostoru, 1924. Zdroj: andrewgrahamdixon.com

Juan Gris, španělský kubista, který prožil ve Francii většinu svého života;

Diego Rivera, el muralista – malíř velkých fresek z Mexika, učitel a později manžel Fridy Kahlo;

Tsuguharu Foujita, japonský malíř a tiskař, který spojil tradiční japonskou malbu se západní;

Tsuguharu Foujita: Kavárna. Zdroj:
giornivacanzieri.blogspot.com

Alberto Giacometti, švýcarský surrealistický umělec;

Alberto Giacometti: Pes. Zdroj: dailyartfixx.com

André Breton, papež surrealismu, autor Surrealistického manifestu, kde tento směr definoval jako “čistý psychický automatismus”;

Salvador Dalí, kterého netřeba představovat;

Salvador Dalí v r. 1939. Zdroj: wikipedia.org

Samuel Beckett, irský básník a dramatik, otec absurdního Čekání na Godota;

a dále třeba Joan Miró, katalánský malíř, v jehož surrealistickýh obrazech se objevuje dětská hravost.

Joan Miró: Karneval harlekýna. Zdroj: joanmiro.com
Montparnasse byl komunitou, kde byla tvořivost přijímána se všemi jejími výstřelky s otevřenou náručí a každý nový přistěhovalec se dočkal přátelského přivítání stávajícími obyvateli čtvrti. Když v roce 1913 přijel Tsuguharu Foujita z Japonska, neznaje v Paříži ani duši, seznámil se během jedné noci se Soutinem, Modiglianim, Pascinem a Légerem. Za týden už se přátelil i s Grisem, Matissem a Picassem. V roce 1914 šla první večer po svém příjezdu Nina Hamnett do La Rotonde, a tam se jí hned představil jakýsi usmívající se muž od vedlejšího stolu jako “Modigliani, malíř a Žid.” Stali s edobrými přáteli a Hamnett později líčila, jak si jednou například půjčila od Modiglianiho svetr a manšestráky a tančila v nich pak celou noc na ulici.
Kavárna La Rotonde. Zdroj: neznámý
Do Paříže se přistěhovávali hlavně Američané, mezi lety 1921 a 1924 jejich počet vzrostl z 6 tisíc na 30 tisíc. Sochaři, malíři, básníci, spisovatelé a skladatelé prakticky bez vindry přicházeli, aby nasáli zdejší tvůrčí atmosféru a bydleli v levných rezidencích, jako byla La Ruche, kde neměli tekoucí vodu, bylo tam vlhko a v pokojích se proháněly krysy, zato ale platili nízký nájem. Za pár franků prodávali svá díla, aby měli alespoň na jídlo. Dnes se přitom jejich práce draží za miliony. Jean Cocteau jendou prohlásil, že “v Montparnasse byla chudoba přepychem”. Dobře zajištění členové zejména americké smetánky žili v elegantnějších částech Paříže, do Montparnasse docházeli kvůli práci, a tak jim nic nechybělo.

Amedeo Modigliani, Pablo Picasso, André Salmon před La Rotonde; fotil Jean Cocteau, 1916. Zdroj: pictify.com

A kde to nejvíce žilo? Samozřejmě v barech, kavárnách a hospodách, kde každý večer vznikaly, střetávaly se a mísily nápady a názory. Mezi nejoblíbenější patřily Le Dôme, La Closerie des Lilas, La Rotonde, Le Select a La Coupole, z nichž všechny dosud fungují. Majitelé podniků vycházeli bohémským umělcům vstříc a ti mohli zabírat stůl celý večer za pár centimů. Když usnuli, číšníci měli nařízeno, aby je nebudili. 
Moise Kisling, Picassova milenka La Paquerette a Picasso v La Rotonde, 1916. Zdroj: missatlaplaya.com
Hádky byly na denním pořádku, některé podnícené intelektuálními spory, jiné alkoholem, a pokud přerostly v bitky, což se dělo často, obsluha byla zvyklá nevolat policii. Pokud jste nemohli zaplatit svou útratu, někteří jako Victor Libion, majitel La Rotonde, byli ochotní vzít nějaké vaše dílo do zástavy, než seženete dost peněz. Díky tomu existovaly doby, kdy stěny kavárny pokrývaly obrazy od různých umělců, vytvářeje improvizovanou galerii, při pohledu na kterou by dnes nejeden kurátor světových muzeí slintal blahem.
Pablo Picasso: Café de La Rotonde. Zdroj: kreegermusem.org
Velcí umělci se soustředili také například nedaleko Le Dome na Rue Delambre 10 v Dingo Baru. Tady se kanadský spisovatel Morley Callaghan se svám přítelem Ernestem Hemingwayem, oba dosud nepublikovaní autoři, setkali už se zavedeným spisovatelem Francisem Scott Fitzgeraldem (autor Velkého Gatsbyho) a jeho ženou Zeldou.
Zelda a Scott Fitzgeraldovi s dcerou Scottie. Zdroj: telegraph.co.uk
Když kamarád Man Raye, Marcel Duchamp, odcestoval do New Yorku, založil si Man Ray své první studio v l’Hotel des Ecoles na Rue Delambre 15. Zde započala jeho kariéra fotografa a přicházeli mu sem pózovat například James Joyce, Gertrude Stein, Jean Cocteau, atd.
Rue de la Gaité byla sídlem mnoha famózních kabaretů, například “Bobino”. Před mnohačetným obecenstvem předváděli své umění Damia (Marie-Lousie Damien), Kiki (Alice Prin, zvaná také Královna Montparnassu), Mayol (Félix Mayol) nebo Georgius (Georges Guibourg).
Montparnasse dosáhl vrcholu během 20. let, během let třicátých se zdejší společnost proměnila. Druhá světová válka utnula umělecký vývoj čtvrti a razantně změnila její ráz. Po válce už Montparnasse nikdy nezískal svou tehdejší slávu a význam.
Alice Prin na fotce Mana Raye; pózovala jako modelka mnoha umělcům, vystupovala v
kabaretech a sama malovala. Zdroj: effyeaharthistory.tumblr.com
Básník Max Jacob se nechal slyšet, že přišel do Montparnasse, aby “bezuzdně hřešil”, zato Marc Chagall to pojmenoval trochu odlišněji: “Toužil jsem vidět na vlastní oči to, o čem se mluvilo až tak daleko v cizině; tu revoluci oka, rotaci barev, které spontánně a chytře splývají v proud vymyšlených veršů. To v mém městě nebylo k vidění. Slunce umění zářilo jen nad Paříží.”

Seznam mé maturitní četby

V posledních týdnech jsem v jednom kole a nemám ani chvilku čas na minutový výdech, ten přijde nejdřív až příští neděli. Zatím vám tady aspoň nechám svůj seznam maturitní četby, ať se podíváte, nad čím se budu v následujícím měsíci a půl mimo jiné potit. Ano, Na vlnách TSF a Edison jsou na 11. a 22. místě schválně. 🙂 Knížky, vyznačené kurzivou, mám přečtené, zbytek se nějak “udělá”, pokud to nestihnu :)) :

  1. Bible: Starý zákon – kniha Genesis 
  2. Bible: Nový zákon – evangelium podle Lukáše
  3. Homér: Odysseia
  4. Giovanni Boccaccio: Dekameron
  5. Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye
  6. E. A. Poe: Havran
  7. E. A. Poe: Černý kocour a jiné povídky
  8. Arthur Rimbaud: Opilý koráb
  9. Paul Verlaine: Romance beze slov
  10. Charles Baudelaire: Květy zla
  11. Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF
  12. K. H. Mácha: Máj
  13. K. J. Erben: Kytice
  14. E. M. Remarque: Na západní frontě klid
  15. Vladimir Nabokov: Lolita
  16. A. de Saint-Exupéry: Malý princ
  17. George Orwell: Farma zvířat
  18. George Orwell: 1984
  19. J. R. R. Tolkien: Společenstvo prstenu
  20. Daniil Charms: Čtyřnohá vrána
  21. Jiří Wolker: Těžká hodina
  22. Vítězslav Nezval: Edison
  23. Karel Čapek: Povětroň
  24. Karel Čapek: Válka s mloky
  25. Ivan Wernisch: Zimohrádek
  26. Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol
  27. Milan Kundera: Žert
  28. N. V. Gogol: Revizor
  29. Samuel Beckett: Čekání na Godota
  30. Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

7. 3. – pocta Jiřímu Kolářovi na Gyohavlu

Není to tak dávno, co jsme v češtině probírali Skupinu 42 a Jiřího Koláře, který se postupně od básní obrátil úplně na výtvarné umění, mezitím ale za sebou stihl zanechat různé kaligramy, typogramy a další spojení textu s obrazem. Napsal také Návod k upotřebení, experiment, sbírku “návodových básní”, kde nabádá čtenáře k bláznivým kouskům a snaží se, “aby čtenáři nabídl možnost stát se tvůrcem poetična tím, že podle návodu uskuteční báseň jako čin (anebo čin jako báseň?), který mu pomůže pochopit sama sebe.” Ve škole jsme se rozhodli několik básní uvést do praxe a minulý týden ve středu jsme tomuto převádění básně k činům věnovali část jednoho odpoledne. Každý z nás si měl do školy donést několik pomůcek, klíčových ke splnění čtyř vybraných básní:


… a pak jsme stříhali, pečetili, mávali černým šátkem, vařili si mozky přemýšlením nad druhou půlkou našich devatenácti přání, děsili jsme malé děti, zdravili koš a smáli jsme se u toho, rozdávali jsme losy starým lidem a měli jsme z toho radost, vyhubili veškerou faunu a flóru jednoho kanálu, když jsme do něj nalili voňavky těch nejhorších vůní, rukama od křídy jsme si špinili všechny věci a během celého procesu jsme u toho byli natáčení jedním kamarádem, protože šlo o jedinečnou událost v historii naší školy. :))) Snad ani nemusím říkat, jak jsme se u toho nasmáli a jak to bylo fajn. Pro ilustraci přináším pár fotek, které fotila spolužačka, Iva Kubánková z oktávy A, doufám, že mě za to neukřižuje. 🙂

Pilně se stříhá a pečetí v první fázi happeningu 🙂
Slušně zdravíme koš
Hubíme škůdce
Kdo bude šťastným obdarovaným?
Můj chemický vzorec na chodníku před školou 🙂
Mainstream psal chemické vzorce na chodník, ale hipsteři si našli lepší místo :))

Foto: Iva Kubánková

Půlnoc v Paříži

Ještě zatepla, těsně po zhlédnutí, podávám zprávu o svých dojmech z tohoto filmu, který mě zlákal hned svými reklamními plakáty v kině – van Goghovy Hvězdné noci, Paříže a Woodyho Allena jsem si nemohla nevšimnout. Cosi mi říkalo, že se Půlnoc v Paříži nejspíš ponese v podobném duchu jako Vicky Cristina Barcelona, kterou mám od Allena hrozně ráda, a těšila jsem se na příjemnou atmosféru a zajímavé téma. A jak to dopadlo? Povedl se mladší bratříček Vicky Cristiny Barcelony nebo byste měli radši strávit tu hodinu a půl života užitečněji?

Film začíná několikaminutou (doslova) reklamou na Paříž. V idylických obrazech sledujeme Paříž zepředu, zezadu, zevnitř, zvenku, seshora i zezdola, zkrátka ze všech úhlů, kamera mapuje všechna zajímavá zákoutí francouzské metropole, podezřele prosté všech davů turistů, žlutý filtr navozuje dojem teplého slunečního světla a my se procházíme spolu s hlavními hrdiny – spisovatelem Gilem (Owen Wilson) a jeho snoubenkou Inez (Rachel McAdams) na dovolené. Inezin otec, který je v Paříži za obchodními účely, není člověk, který by měl hluboko do kapsy, a tak naši hrdinové rozhodně nestrádají – pohybují se v lepší společnosti a díky spoustě kontaktů mají stále co na práci. Inez je typickou představitelkou mladých, krásných a cílevědomých žen, které stojí nohama pevně na zemi a cokoliv mimo “praktické” pro ně neexistuje, Gil je naopak idealista, snílek a zamilovaný do Paříže a hlavně do jejích 20. let minulého století. Píše sice scénáře pro filmy, ale sní o vydávání románů. Se svým prvním románem stále bojuje a je snoubence a jejím rodičům pro smích. Ke své smůle navíc musí trpět Ineziny sofistikované přátele, se kterými ona chce neustále trávit čas, ale Gila svou nabubřelostí iritují. Jednoho večera, poté, co Inez zanechá v jejich intelektuálních spárech, se zatoulá a díky opilecké rozjařenosti nastoupí do starého auta, do něhož jej lákají neznámí lidé, kteří vypadají, jakoby zrovna vypadli z dob avantgardy. A tak se příběh roztáčí a Gilova fantasmagorie – nebo alternativní realita – začíná…
Nejsem stoupenec “romantiky Paříže” a nehltám mýty o Eiffelovce, Champs Elysees a Louvru, ačkoliv bych ji moc chtěla navštívit, Allenovu poetickou francouzskou idylku jsem tedy vnímala dost skepticky. Místy byl film totiž až příliš kýčovitý a věřím, že někoho skutečně zaujaly filosofické monology a nádherné město, ale já osobně jsem získala dojem, že Allenovi ujíždí práce s kýčem pod rukama. Nevěřila jsem mu. Po estetické stránce ovšem nebylo co vytknout, vidět okem kameramana laskalo po duši. Nejvíce jsem se bavila během Gilova pobytu v alternativní Paříži, která jakoby se přenesla o pár desítek let zpátky a jejími ulicemi zněl charleston, Cole Porter a procházeli jimi Hemingway, Picasso a Fizgerald. Zachycení tehdejší společnosti se Allenovi moc povedlo, takže jsem jen tiše Gilovi záviděla, protože sdílím jeho názor, že doba avantgardy byla zlatou érou, a navíc jsem se nasmála při několika opravdu vtipných scénách s dotyčnýmu umělci zvučných jmen. Pokud by v Paříži existovalo místo, kde by vás každou půlnoc vyzvedlo nádherné auto z 20. let na nějakou stylovou sešlost s uměleckými bohy, ihned bych se postavila do čekací fronty. 🙂 Takhle musíme vzít zavděk “jen” sněním a Půlnocí v Paříži, která je sice milým a moc příjemným zpestřením sobotního večera, nicméně se mi zdá, že dostatečně nevyužívá potenciál svého režiséra. Na “jednou a dost” to ovšem také není, a tak po ní určitě sáhnu i jindy.

Ivan Wernisch: Hlava mi z rukou vyběhla

Ivan Wernisch je díky svému Zimohrádku, ale i díky své tvorbě obecně považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců v Česku druhé poloviny dvacátého století. Zatímco Zimohrádek (na který je sám autor už díky jeho popularitě alergický) okouzluje čtenáře svou chvějivou atmosférou špatně dosažitelné zahrady plné tajemství, Wernischův básnický debut Kam letí nebe (1961) si zase veřejnost získal svým téměř dětským pohledem na svět, naivitou a optimismem. Wernisch byl po jeho vydání vnímán jako velká naděje českého básnictví, pokračovatel odkazu Jiřího Wolkera a Jiřího Ortena. Ve svých dalších sbírkách se ale vydal úplně jiným směrem, směrem do oné zahrady, v níž vládne zima a člověk v ní může narazit i na své noční můry. Tenhle budoucí kurs předznamenává báseň Hlava mi z rukou vyběhla, která do celkového ladění Kam letí nebe nezapadá, ačkoliv jí něha neschází. Když jsme si ji v hodině češtiny četli, udeřila mě po Ranní pampeliščí nebo Dopisu, které jsou obě milé, až roztomilé, do očí, zasáhla mě kdesi dovnitř hrudi a já si nemohla pomoct, abych se s vámi o ni nepodělila.

Hlava mi z rukou vyběhla
Dave McKean

Hlava mi z rukou vyběhla

V lázeňské čtvrti Na zámeckém vrchu žaluzie vržou
Jsem nemocná portrétovaná loužemi
Jsem z tebe nemocná ztřeštěnečku ztřeštěný
Hodinky mi nejdou
Jsem drsná v tom svetru co je jak z provazu pletený
V tom co mi nesluší
Vyběhla jsme ti z hlavy a rovnou do krásných louží
To jsem já tamhleta s kamínky v očích
S dřevěnými prsty a hloupou úzkostí
Hodinky mi nejdou
V lázeňské čtvrti Na zámeckém vrchu žaluzie vržou
Vržou dřevění ptáci
Všecko si převrátím
Všecko si zvrhnu na hlavu
Auto mě zajede