Ivan Wernisch: L’ch

L’ch, duch vodního zrcadla, je balvan, leží na mořském břehu a dřímá. 
Dřímá, prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí tuleně. Stane se tuleněm. L’ch je tuleň, leí na mořském břehu a dřímá. Prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí kus dřeva. L’ch je kus dřeva, vyplavený kmen, dřímá, dřímá, na mořském břehu prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí člun. L’ch je člun, leží na mořském břehu a dřímá. Dřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí kajčí vejce. L’ch je kajčí vejce, leží na mořském břehu a dřímá. Prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí plačící ženu. L’ch se změní v plačící ženu a pukne v něm srdce.

To je konec velkého kouzelníka.

Dave McKean: The Particle Tarot / Malá arkána, Královna pentaklů

Já to doufejme ňák zmáknu. Dětské slohovky k zasmání i zamyšlení

Zdroj: kosmas.cz

Kdo by řekl, že slohové práce, které píšeme jako děti, mohou aspirovat na to, aby se staly hodnotným čtivem? Když si čteme své staré slohovky, které jsme potili ve školních lavicích, smějeme se, nechápeme se a místy i stydíme, ale málokoho by napadlo je všechny sebrat a nechat vydat knižně. Neapolského učitele na základní škole Marcello D’Orta však naštěstí ano.

Po dětech na prvním stupni základní školy toho nemůžu moc chtít,  myslíme si, protože se teprve rozkoukávají ve světě. To je ovšem omyl. Sbírka 60 slohových prací, nazvaných Já to doufejme ňák zmáknu, je tomu živoucím důkazem.V útlé knížečce, která skvěle osvěží v té záplavě tradičních románů a povídek, se totiž skrývá poklad.

Neapolské děti mají na rozdíl od nás mnohem širší spektrum zadání (v podstatě se jedná také o eseje) a zabývají se v hodinách slohu ekologickými, sociálními i politickými otázkami. Nejen, že si můžete přečíst jejich reakce na zadaná témata, leckdy svébytně gramaticky pojaté; vy se u toho ještě opravdu vydatně zasmějete. Humor, který se ve sbírce skrývá, je ryze dětský, jednoduchý a přitom nevyčerpatelný; pokud jste si četli své slohovky z doby, kdy vám bylo deset, určitě ho znáte.

Kromě vtipnosti však sbírka skrývá v rukávu ještě jedno eso – ocitnete se v jižní Itálii na začátku tohoto století a uvidíte všechno očima, které na jednu stranu obnažují realitu na kost, na druhou ji berou s lehkostí dětem vlastní, jež my dospělí postrádáme. Dočtete se o rodinách, které spí v jedné posteli, o spolužákovi, který s sebou nikdy nenosí svačinu, protože jeho rodiče nemají peníze na jídlo, o všudypřítomné camorra (neapolská mafie), narkomanech, zločincích, o jejich vlastní škole, a tak dále a tak podobně. To vše, co dělá dospělým těžkou hlavu, děti prostě přijímají a vnímají jako součást vlastní reality.

Jsem si jistá, že sbírku ocení všichni čtenáři do puntíku, včetně těch, kteří moc často nečtou. Je totiž tak univerzální a zároveň tak svérázná, že jakmile si přečtete jednu jedinou slohovku, nebudete moci zbytku sbírky říct “ne”.

Výpisky: Básnické formy

Při projíždění didaktických testů jsem narazila i na otázku, týkající se básnických forem, a protože jsem v ní nevěděla, která bije, rozhodla jsem se vypracovat si raději i toto téma. Podělím se o něj také s vámi.


P. S. Mám za sebou jeden jediný den intenzivního učení se a hynu horkem i přehršelem vědomostí, naprosto obdivuji ty, kteří se takovýmhle způsobem učí už týden a půl, jako někteří mí přátelé. Asi mě s takovýmhle přístupem čekají krušné časy na vysoké škole. :)))

Básnické formy

Akrostich

– z řeckého akrostichon, složeniny z akros, „krajní“ a stichos, „verš“
– báseň uspořádaná tak, že počáteční písmeno, slabika nebo slovo každého verše či sloky tvoří další slovo, jméno nebo větu
– tímto vzniklým slovem je často jméno autora nebo adresáta básně
– př. báseň jedné žačky osmé třídy – počáteční písmena každého verše tvoří slovo „láska“

Láska nemůže být chladná jako leden
A milovat nemůže jenom jeden
Srdcem si musí být oddaní
Když je všechno v srdci raní
A láska už míří světem

– pzn. v akrostichu v češtině je přípustné zaměňovat I za J a U za V (kvůli obtížnosti tvoření veršů, začínajících těmito písmeny)

Balada

– lyricko-epická nebo lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem
– původní lidové náměty čerpají zejména z legend, kde vystupují hrdinové konfrontovaní s nadpřirozenými silami
– od konce 18. století vznikají balady umělé, které mají většinou sociální náměty a kritizují společenskou situaci
– př. Karel Jaromír Erben: celá sbírka Kytice, F. L. Čelakovský: Toman a lesní panna, Petr Bezruč: Kantor Halfar, Maryčka Magdonova

Báseň v próze

– útvar na pomezí poezie a prózy, diskutabilní

– strukturou je bližší próze, protože nevyužívá členění na verše, sloky, ani rytmu a rýmů; obsahově je ovšem bližší poezii, protože se soustředí na zvukomalebnost a básnický, velmi lyrický způsob vyjadřování plný metafor, symboliky a dalších básnických prostředků

– př: Ač byl přesvědčen, že v žádné jiné duši se nesešeří večerní, třtinou nasládlé vonné soumraky bambusových bařin a slunečná odpoledne čajových zahrad s takovou důvěrou a zladěností, jako v duších japonských malířek, přece si občas zahřešil. Vnímati a reprodukovati nejtišší zavanutí nálad pavučinovými osnovami jejich duší a nepotrhati při tom jejich harmonie nemotornými svými prsty, nechati se exaltovat několika tušovými skvrnami v zlatém laku a tím delikátním zachycením několika hlavních barev, jež vedle sebe lomeny, dovedou vydychovati všechnu touhu osamělosti, všecky malé žaly a nepatrné nářky dětinsky rozevřených očí – ano – v tom všem hledala jeho touha výrazu. – Karel Hlaváček, Pozdě k ránu

Elegie

– jinak řečeno žalozpěv
– má zádumčivý až truchlivý ráz, používá se (v hudbě) jakohudební nekrolog
– původně označovala politické básnictví

Elegické distichon

– jinak řečeno elegické dvojverší
– užívané hlavně ve starořecké a starořímské milostné poezii
– spočívá ve střídání daktylského hexametru s pentametrem (hexametr je nerýmovaný verš ze šesti stop (viz Prozodie v Literární teorii, moje minulé zápisky), většinou daktylů a na konci spondeje)
– užívali jej čeští obrozenci ve svých elegiích, např. Jan Kollár – Slávy dcera

Epigram

– velmi krátký útvar, často třeba jen o dvou verších
– často satirické účely – kritizuje nějaké společenské poměry; sděluje je rychle a úsečně
– u nás nejznámějším autorem epigramů byl Karel Havlíček Borovský – např.:

Zle, matičko, zle!
Poctivému hrozí jenom hlad,
zloději zas jenom šibenice;
český literát má trampot více,
jemu hrozí hlad i šibenice.

Epos

– zpravidla rýmované a veršované, rozsáhlé básnické skladby, popisující život nebo významné činy nějaké výjimečné osobnosti
– př. Epos o Gilgamešovi, Homér: Ílias, Odysseia, Beowulf

Haiku

– básně, typické pro japonskou literaturu, zpravidla s přírodní tematikou
– tvořeny zvukomalebným trojverším s počty slabik 5-7-5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jinak řečeno sezónní slovo), které vsazuje haiku do konkrétní roční doby
– př.

Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda. – Matsuo Bašó

Heroické distichon

– hrdinské dvojverší
– tradiční forma anglické poezie, vyjadřuje ucelenou myšlenku a tvoří jeden uzavřený celek
– mimo anglickou literaturu není příliš používané
– dva sdruženě (aabb) rýmované verše v jambickém pentametru (pět stop, každá je jamb)
– př. Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky

Hymnus

– oslavná píseň, má celospolečenský význam
– témata: víra, život, vlast, lidstvo, národ, příroda… ale také oslava bohů či hrdinů a jejich činů (neplést s eposem)
– př. egyptský faraon Achnaton: Hymnus na Slunce, Walt Whitman, u nás Otokar Březina: Stavitelé chrámů, S. K. Neumann: Nové zpěvy

Kancóna

– z italského canzone – píseň, příp. chanson (fr.), canción (šp.)
– užívaná hlavně v trubadúrské poezii – kurtoazní lyrice, tam byla nejčastější formou
– pět slok, v poslední sloce je tzv. poslání; stejný počet veršů a stejné rýmové schéma v každé sloce
– př. Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Cantar de Mío Cid (šp.)

Limerick

– počeštěně limerik
– zábavný literárně-poetický útvar, rýmovaný podle schématu aabba
– jeho otcem je Edward Lear, anglický básník
– př.

Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: „Kluše?“
Odpověděl suše:
„Je z rodu neklusavých medvědů.“ – Edward Lear

Óda

– oslavná lyrika
– oslavuje hrdinu, předmět, osobu, vlast, moudrost, lásku, atd.
– i v hudbě

Poéma

– básnická povídka, jejíž děj je potlačen ve prospěch lyriky, skládá se z několika zpěvů
– př. Lord Byron: Childe Haroldova pouť, K. H. Mácha: Máj

Rispetti

– z italštiny – úcta (j. č. rispetto)
– pevný počet veršů – osm, rozdělených do tří slok; první má 4 verše, rýmované střídavě (abab), druhé dvě mají 2 verše každá, rýmované sdruženě (aabb)
– mimo italskou poezii poměrně vzácný, u nás ho používal ale např. Jaroslav Vrchlický

Ritornel

– krátký útvar, má pouze tři verše, rým. schéma – aba
– většinou přírodní, milostná nebo humorná tematika
– jednoduchá myšlenka; v prvním verši je ověřitelný, všeobecně známý fakt, v druhých dvou verších básníkův názor
– př. Jaroslav Vrchlický:

Chudobky v husté trávě,
vždy šlapané a vždycky neuznané,
snad proto srdci nejdražší jste právě. – Chudobky

Romance

– básnická skladba většinou o lásce (nejen milenecké, ale i k vlasti, národu, atd.)

Veršovaný román

– próza ve verších, často splývá s poémou nebo eposem
– nezaměňovat s básní v próze
– př. Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

Rondel

– z francouzského ronde – kruh
– báseň o dvou rýmech, členěná do tří slok
– první dva verše první sloky se opakují jako refrén na konci sloky druhé a třetí
– báseň má nejčastěji 13 nebo 14 veršů.
– u nás používali např. Jaroslav Vrchlický (ten používal skoro všechny formy), Vítězslav Nezval, Jiří Karásek ze Lvovic

Sapfická strofa

– vytvořená antickou básnířkou Sapfó, hodně používaná v antice, je to nejpoužívanější antická forma dodnes
– nerýmované sloky, časoměrný verš – střídání dlouhých a krátkých slabik pdoel určitého schématu
– př. Allen Ginsberg, Jaroslav Vrchlický

Sestina

– skládá se ze sedmi slok, prvních šest je šestiveršových, poslední je tříveršová
– využívá hlavně epiforický rým – slovo se zde rýmuje samo se sebou – př. Miloval jsem děvče krásné, měla oči tuze krásné.
– př. Jaroslav Vrchlický, Francesco Petrarca, Rudyard Kipling, Ezra Pound

Sonet

– literárně poetický útvar, má přesnou strukturu o 14 verších a logické členění
– pův.italské sonety byly rozděleny do osmiverší a šestiverší; osmiverší přinášelo nástin nějaké situace, šestiverší její řešení; devátý verš, tzv. volta (obrat) změnil náladu nebo téma básně
– anglické sonety tvoří 3 čtyřverší a dvojverší, které přináší tematický obrat
– př. Francesco Petrarca, William Shakespeare

Tencóna

– trubadúrská lyrická forma, dnes už neužívaná
– popisuje reálný nebo stylizovaný souboj dvou básníků na dvoře nějakého šlechtice, je velmi komplikovaná
– vznikla z kancóny
– u nás př. Jaroslav Vrchlický

Tercína

– ze tří desetislabičných veršů s rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded
– schéma obsahu: teze – antiteze – synteze
– vystavěná nejspíš po vzoru Nejsvětější trojice (Otec – Syn – Duch svatý)
– př. Jaroslav Vrchlický, Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio

Villonská balada

– podle Francois Villona (slavný autor Závěti)
– ze 4 slok (strof); první 3 strofy se skládají ze 7-12 veršů, poslední strofa obsahuje poslání a má 4-6 veršů (o polovinu méně); poslední verše v jednotlivých strofách se opakují jako refrén
– založená na kontrastu: Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám
– př. u nás Vítězslav Nezval

Žalm

-především z Bible, Starého zákona
– modlitba psaná poetickou formou

Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy, některé ukázky převzaty z různých webů

Výpisky: Lingvistika

“Druhý díl” mých výpisků k didaktickému testu vyšší úrovně státní češtiny, opět se to nese v duchu “minikurz latiny.” Vzpomněla jsem si, že jsem vlastně před pár měsíci dělala výpisky i k britské a americké literatuře k maturitě z angličtiny, obě práce vydají bezpečně na 15 minut mluvení. Postupně to sem zveřejním také.

Lingvistika

Disciplíny:

Lexikologie zkoumá slovní zásobu, vztahy mezi jednotlivými slovy; pod ní spadá sémantika (význam slov), etymologie (původ slov), lexikografie (tvorba slovníků), dialektologie (nářečí),…

Fonetika zkoumá zvukovou (akustickou, auditivní, artikulační) stránku jazyka .

Fonologie zkoumá zvukový systém.

Morfologie (tvarosloví) – skloňování, časování, předpony, přípony, vpony, koncovky

Syntax (větná skladba)

Pragmatika (také pragmalingvistika) se zabývá významem promluvy v konkrétní situaci a v kontextu ostatních promluv, účelnou praxí toho, co říkáme (když něco řekneme, obvykle tím sledujeme nějaký záměr, který ale může být skryt; např. Bolí mě hlava = Nechci dneska sex

Textová lingvistika se zabývá pravidly a principy spojování vět a souvětí ve větší celky.

Ortografie je pravopis, ortoepie je věda o spisovné výslovnosti – obé se řídí kodifikací – uzákoněnou jazykovou normou

Morfologie

Deklinace – cizím slovem skloňování jmen. Pády se občas pojmenovávají v latině.

1. nominativ – Kdo? Co?
2. genitiv – Koho? Čeho?
3. dativ – Komu? Čemu?
4. akuzativ – Koho? Co?
5. vokativ – Oslovení, zvolání –
6. lokál/lokativ – Kom? Čem?
7. instrumentál – Kým? Čím?

Konjugace je naopak časování sloves.

Slovesa mají:

  • rody: pasivum (trpný rod – Byl jsem podceněn) a aktivum (činný rod – Podceňuju tě)
  • způsoby: indikativ – oznamovací (Jdu ven), imperativ – rozkazovací způsob (Vypadni!), kondicionál – podmiňovací (Udělal bych to)
  • vid: postihuje sloveso vzhledem k plynutí času;
  1. dokonavý – nemá přítomný čas, má jednoduchý budoucí čas, lze si před ním říct „jednou“; podíval jsem se – podívám se
  2. nedokonavý – vyskytuje se ve všech časech, má složený budoucí čas, lze si před ním říct „stále“; díval jsem se – dívám se – budu se dívat
  • osobu, číslo, čas,…
Číslo je mluvnickou kategorií jak u jmen, tak u sloves. Známe jednotné a množné číslo, některá jména mohou být ovšem hromadná – označují velké množství, ale mluvnicky mají jednotné číslo (žactvo, lidstvo), látková (pivo, písek), abstraktní (snaha, mládí). Občas také dochází k posunům v čísle – známe:

  • mykání – jedinec o sobě mluví v mn. čísle;
  1. autorský plurál, zejména v knihách a studiích (K tomu se ještě vrátíme a rozebereme toto téma podrobněji)
  2. majestátní plurál (plurál majestatikus), užívaný autoritami (My, Karel IV., král český a císař římský)
  3. empatický neboli inklusivní plurál, používaný, když autor chce vyjádřit sounáležitost se čtenářem (pojďme si uvařit vajíčko, tak copak nás bolí)
  • pozor, třída a vzor nejsou gramatické kategorie!

Lexikologie

Slovotvorba

  • derivace – odvozování pomocí koncovek, předpon a přípon (černý-černá, lesní-prales)
  • kompozice – skládání – velkoměsto; vznikají složená slova – kompozita
  • abreviace – zkracování – Česká republika -> ČR
  • přejímání z cizích slov – šek (angl.), žampión (franc.), pyžamo (perš.)
  • univerbizace – ze sousloví se tvoří 1 slovo; zubní lékař – zubař
  •  …

Slovní druhy latinsky
1. substantiva – podst. jména
2. adjektiva – příd. jména
3. pronomina – zájmena
4. numerativa – číslovky
5. verba – slovesa
6. adverbia – příslovce
7. prepozice – předložky
8. konjunkce – spojky
9. partikule – částice
10. interjekce – citoslovce

Větné členy latinsky

  • subjekt – podmět
  • predikát – přísudek
  • objekt – předmět
  • atribut – přívlastek; může být shodný (shoduje se s podst. jménem v pádě, rodě a čísle – neobvyklá situace, uzavřená záležitost, moji rodiče) nebo neshodný (opak – dům mého bratra, trest smrti)

Etymologie

  • historismus – označení něčeho, co už neexistuje (haléř, kyj, tolar) x pozor, neplést s archaismem – to je staré pojmenování stále existujícího jevu (věru ostrý nůž místo opravdu ostrý nůž, platiti, dýchati…)
  • bohemicum – český výraz v cizojazyčném textu; bohemika stojí za vznikem češtiny

Jiné pojmy

  • retrográdní slovník (u lexikografie) – slovník, kde jsou slova seřazená podle koncovek
  • progresivní asimilace (u fonetiky) – zpodobaznělost, neortoepická (čili není to spisovná výslovnost)
  • větný ekvivalent – text, který neobsahuje přísudek; není to plnohodnotná věta
  • intermezzo/interludium – mezihra, jak v hudbě, tak v divadle (tam se používá spíš interludium)
Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy

Výpisky: Literární věda

Včera jsem s kamarády poprvé za celou dobu viděla didaktický test vyšší úrovně češtiny na státní maturitě and we nearly shit ourselves. Ke konci svaťáku se tedy začínám konečně učit na maturitu, protože jsem si uvědomila, že skoro nic neumím a maturita nebude zas tak v pohodě. To je ale mimochodem typický model mého učení – celou dobu nic, až pak přijde nějaký šok a na poslední chvíli se snažím nahonit něco, co už jsem měla umět dávno. 🙂 Kupodivu ale zatím tenhle systém fungoval – nejvíc jsem se naučila právě ve stresu za strašně krátkou dobu, například během přestávek ve škole. Doufejme, že to i tentokrát klapne – mezitím vám přináším moje výpisky k literární vědě, vycházející jak ze školního výkladu našeho češtinářského guru, tak z nějakých info dohledaných na netu. Nečekejte žádné kompletní znalosti, spíš jen rychlý průřez. Za chvilku bude následovat i něco málo z lingvistiky.

Užívejte hezkého počasí!
____________________________________________________________________________

LITERÁRNÍ VĚDA

Disciplíny:

  • Literární teorie

– zabývá se analýzou děl, literárními druhy a žánry, prozodií (nauka o systému verše), uměleckými prostředky v literatuře,…

  • Literární historie

– zkoumá vývoj literatury v čase, spisovatele, vývoj směrů

  • Literární kritika

– je to moderní disciplína z 19. st., nejznámějším českým kritikem je F. X. Šalda, který stanovil její pravidla
____________________________________________________________________________

LITERÁRNÍ TEORIE

Literární druhy a žánry

Literatura se dělí na:

  1. uměleckou – estetická fce
  2. odbornou – předávání informací, vzdělání (didaktická fce)
  3. administrativní – má praktické použití (formuláře, protokoly, složenky…)

Funkční styly:

  1. prostě sdělovací – rozhovory mezi lidmi, SMS, telefonáty, korespondence, e-maily
  2. odborný – v odborných, vědeckých publikacích; obsahuje fakta, data, termíny, spis. jazyk
  3. publicistický – ovlivňuje čtenáře, informuje (reklama, novin. sloupek, fejeton, interview…)
  4. umělecký – próza, básně, to, co má estetickou fci
  5. administrativní – zákony, normy, školní řády, směrnice EU, …
Literární druhy (umělecké literatury):

lyrika

  • milostná (např. ve středověku dvorská lyrika)
  • elegie (žalozpěv)
  • óda (oslavná lyrika, např. Óda na radost)
  • hymnus (má celospolečenský význam, tématem jsou nadosobní a vznešené hodnoty a jevy, jako je víra, život, vlast, lidstvo, příroda či technika)
  •  …

epika

  • epos (básnické dílo, kde silně převažuje epika nad lyrikou, obvykle o hrdinských činech nějaké výjimečné osobnosti)
  • legenda (většinou náboženská, o životě svatých)
  • bylina (ruská bohatýrská píseň)
  • próza:
  1. horror, thriller, romantika, detektivka… žánry
  2. povídka, novela, román… dle délky útvaru (román je nejdelší)
  3. poezie+próza: pohádka, pověst, mýtus (o vzniku světa)
  • fejeton

lyrika-epika

  • balada (lyricko-epická báseň s ponurým dějem nebo tragický koncem)
  • romance (lyricko-epická báseň, většinou o lásce, nemá ponurý děj)

drama

  • dramatické žánry: tragédie, komedie, hudební formy (muzikál, opereta, opera…)
  • jevištní formy her:
  1. činohra („normální“ divadelní hra, o různých společenských tématech, atd.)
  2. hudební: opera (spojení divadla s hudbou, herci zpívají), opereta (zábavnější a humornější opera, střídání mluveného slova se zpěvem), muzikál (spojuje tanec, hudbu i literaturu dohromady), melodram (recitace za doprovodu hudby)
  3. pohybové: balet, pantomima, …
  4. loutkové divadlo
  • nejevištní, audiovizuální formy:
  1. rozhlasová a televizní hra
  2. film
  3. video

Próza, jinak řečeno „nevázaná řeč“, není určená rytmem, rýmy, melodií a má pouze stylistická (slohová) pravidla.

Poezie je jejím opakem. Použijeme-li v ní ovšem volný verš, který má libovolnou délku a vůbec se rytmem nezabývá, rozdíly mezi prózou a poezií se setřou.

Prozodie

– nauka o verších

Stopy jsou základní jednotky verše, jejich opakováním dosáhnete určitého rytmu.

Druh stop:
Trochej – značí se:

  • první slabika přízvučná (těžká), druhá slabika nepřízvučná (lehká)
  • typická pro jednoduchou literaturu
  • příklad: Velké/ širé/ rodné/ ny – to, co je oddělené lomítkem, je jedna stopa

Jamb – značí se:

  • opak trocheje, první slabika nepřízvučná, druhá přízvučná
  • v české literatuře vzácný, nepřirozený, je to ovšem zároveň nejvznešenější stopa, použitá např. v Máchově Máji
  • příklad: A muž/ tam stál/ jak tem/ný stín.

Daktyl – značí se:

  • má 3 doby, u nás používaný
  • příklad: Koho bych/ miloval/ širém tom/ na světě.
Ojediněle se mohou ještě vyskytnout spondej a anapest .
spondej
anapest
Rým je zvuková shoda na konci verše.

Druhy rýmů:

  • střídavý: a b a b
  • sdružený: a a b b
  • obkročný: a b b a
  • přerývaný: a b c a

Umělecké prostředky

Figury
– pojmenování ke zdůraznění myšlenky pomocí opakování

  • anafora – opakování na začátku verše
  • epifora – na konci verše
  • epanastrofa – 1. verš končí stejně jako druhý začíná

Tropy
– nepřímá pojmenování

  • metafora – přirovnání na základě vnější podobnosti
  • metonymie – na základě souvislosti; př. poslouchám Beethovena (místo Beethovenovu hudbu), město klečí na kolenou
  • personifikace
  • synekdocha – celek nahradíme částí; př. dálce zářily kukuřičné klasy (místo polí)
  • eufemismus – zjemnění; př. náš drahý soused zesnul (místo zemřel)
  • hyperbola – nadsázka
  • oxymóron – spojení protikladů; cit mrtvé milenky (milenka už nic cítit nemůže, když je mrtvá)

Další umělecké prostředky:

  • deminutiva – zdrobněliny (pejsánek)
  • pejorativa – hanlivá, ale ne sprostá slova (barabizna)
  • augmentativa – zveličelá slova (velikánský)
  • expresivní slova – citově výrazná, ale nemusí spadat ani do jedné z předchozích tří skupin (rozervat)
  • elipsa – výpustka, vynechání slova, které si lze domyslet; př. V kolik přijdeš? (místo V kolik hodin přijdeš?)
  • parenteze – vsuvka, doplnění informace; př. Ač plakala a rty se chvěly (zpozdilá), připravila se k noci… (A. Sova)
  • elize – vynechání hlásky na konci slova; př. Mluví, jak mu zobák narost! (místo narostl)
  • pleonasmus – užívání nadbytečných slov; Hornické děti jdou si hrát a já jsem slepý a já je nevidím… (V. Závada)
  • řečnická otázka: nečekáme na ni odpověď
  • apostrofa: oslovení věcí, osob, smyšlených postav nebo abstraktních pojmů; Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova… (J. Wolker)
  • makaronismus: smíšení dvou jazyků v básni
  • anakolut: vyšinutí z větné vazby, špatná návaznost vět – používal to Marcel Proust
  • epiteton: básnické přirovnání
  1. epiteton constans – neměnný, trvalé spojení podstatného a přídavného jm.
  2. epiteton ornans – básnický přívlastek, ozdoba
  • · …
Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy, http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/radek_igs.htm

Prokletí básníci v literárním semináři

Pohlednice k Absinthe Bourgeouis, neznámý rok a autor

Skupinka milovníků literatury z posledního ročníku Gyohavlu se nechtěla smířit s koncem maturantského školního roku a rozhodla se v literárních seminářích pokračovat i neoficiálně. Ve stejný čas, jako bychom se sešli každou středu v učebnách 7 nebo 17, jsme zasedli ke stolu i tuto středu, nikoliv ke školním lavicím, ale k dřevěným stolům v Baru Čarodějek.

Odpoledne a večer se měl nést ve znamení prokletých básníků, k jejichž cti jsme si poručili i absinth a přinesli oblíbené básně na přečtení. Absinth jsme pili tak, jak se má; na lžičku položíte kostku cukru, kterou jemně namočíte v absinthu, lžičku podpálíte a vesele flambujete, dokud se cukr nerozpustí a vy ho nezamícháte do nápoje. Pak všichni vstanete, pozvednete skleničky a připijete si na něco tak krásného, jako je třeba maturita. Po obrácení La Fée Verte do našich chřtánů, šklebení se a zapíjení něčím méně alkoholickým jsme si přečetli nějaké básně, v drtivé většině zvítězil Rimbaud; já jsem četla Mé bohémství, které bylo stejně příznačné jako například V zelené hospodě (v pět hodin večer), již si přinesla kamarádka a četla ji opravdu v pět hodin večer. 🙂 
Náš guru p. Bárta se ale vytasil i s ancient slohovkami z primy, které náhodou našel někde v kabinetu a ještě k tomu s nejspíše nejhorší básnickou sbírkou, kterou kdy někdo vydal v češtině. O zábavu bylo tedy rozhodně postaráno. Člověk by nevěřil, jak moc se pobaví u výplodů dvanáctiletých špuntů, kteří mají napsat charakteristiku osoby. I ty “nejhvězdnější” výkony z naší třídy ale nesahaly ani po paty zmíněné básnické sbírce, vydané mimochodem na autorčiny vlastní náklady. Tady máte krátkou ukázku (mimochodem to je ještě to lepší, co se tam dalo najít):
Letos byla zvláštní zima
začalo to adventem
Viděla jsem sebe sama
s velmi hořkým akcentem

… mírně jsme ji pozměnili a hned získala jiný nádech:

Letos byla zvláštní zima
začalo to adventem
Viděla jsem sebe sama
s velmi hořkým akcentem absinthem

Kromě toho všeho si kamarádka dokonce připravila referát na Ivana Klímu, který nestihla odprezentovat ve škole; na neustávající prosby nás všech ho byla nucena odreferovat, takže si někteří udělali i zápis do sešitu. 🙂 
Strávili jsme tam spolu nějakých sedm, osm hodin, intelektuálně jsme konverzovali, vtipkovali, pokřikovali na sebe a přeřvávali se a museli jsme se smát tak strašně, že až tam přijdeme znovu, určitě se na nás zřítí střecha. Celá hospoda chvílemi mlčela a konsternovaně zírala, zvláště když jsme se rozhodli společně zapět/zakvílet Gaudeamus igitur, studentskou hymnu. Nechali jsme tam tolik, že obrázek k Absinthe Bourgeouis je trefný a ani sami prokletí básníci by se nemuseli stydět. Ale hlavně si troufám říci, že to za všechen ten čas a peníze stálo.
Tvůrčí duch některých nezůstal neprojeven a můj zápisník to pocítil.
vlevo Věčnost a Mé bohémství od Rimbauda k absinthovému čtení; vpravo Hančiny “výpisky z liteárrního semináře” pro mě 🙂

vlevo moje zápisky z referátu o Ivanu Klímovi, vpravo obrázek od Páji, která byla nedávno přijata na JAMU (znovu gratuluji!)
P. S. Byla i kočička. Pečená z čokoládového těsta a nebesky dobrá.

Seznam mé maturitní četby

V posledních týdnech jsem v jednom kole a nemám ani chvilku čas na minutový výdech, ten přijde nejdřív až příští neděli. Zatím vám tady aspoň nechám svůj seznam maturitní četby, ať se podíváte, nad čím se budu v následujícím měsíci a půl mimo jiné potit. Ano, Na vlnách TSF a Edison jsou na 11. a 22. místě schválně. 🙂 Knížky, vyznačené kurzivou, mám přečtené, zbytek se nějak “udělá”, pokud to nestihnu :)) :

  1. Bible: Starý zákon – kniha Genesis 
  2. Bible: Nový zákon – evangelium podle Lukáše
  3. Homér: Odysseia
  4. Giovanni Boccaccio: Dekameron
  5. Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye
  6. E. A. Poe: Havran
  7. E. A. Poe: Černý kocour a jiné povídky
  8. Arthur Rimbaud: Opilý koráb
  9. Paul Verlaine: Romance beze slov
  10. Charles Baudelaire: Květy zla
  11. Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF
  12. K. H. Mácha: Máj
  13. K. J. Erben: Kytice
  14. E. M. Remarque: Na západní frontě klid
  15. Vladimir Nabokov: Lolita
  16. A. de Saint-Exupéry: Malý princ
  17. George Orwell: Farma zvířat
  18. George Orwell: 1984
  19. J. R. R. Tolkien: Společenstvo prstenu
  20. Daniil Charms: Čtyřnohá vrána
  21. Jiří Wolker: Těžká hodina
  22. Vítězslav Nezval: Edison
  23. Karel Čapek: Povětroň
  24. Karel Čapek: Válka s mloky
  25. Ivan Wernisch: Zimohrádek
  26. Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol
  27. Milan Kundera: Žert
  28. N. V. Gogol: Revizor
  29. Samuel Beckett: Čekání na Godota
  30. Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

7. 3. – pocta Jiřímu Kolářovi na Gyohavlu

Není to tak dávno, co jsme v češtině probírali Skupinu 42 a Jiřího Koláře, který se postupně od básní obrátil úplně na výtvarné umění, mezitím ale za sebou stihl zanechat různé kaligramy, typogramy a další spojení textu s obrazem. Napsal také Návod k upotřebení, experiment, sbírku “návodových básní”, kde nabádá čtenáře k bláznivým kouskům a snaží se, “aby čtenáři nabídl možnost stát se tvůrcem poetična tím, že podle návodu uskuteční báseň jako čin (anebo čin jako báseň?), který mu pomůže pochopit sama sebe.” Ve škole jsme se rozhodli několik básní uvést do praxe a minulý týden ve středu jsme tomuto převádění básně k činům věnovali část jednoho odpoledne. Každý z nás si měl do školy donést několik pomůcek, klíčových ke splnění čtyř vybraných básní:


… a pak jsme stříhali, pečetili, mávali černým šátkem, vařili si mozky přemýšlením nad druhou půlkou našich devatenácti přání, děsili jsme malé děti, zdravili koš a smáli jsme se u toho, rozdávali jsme losy starým lidem a měli jsme z toho radost, vyhubili veškerou faunu a flóru jednoho kanálu, když jsme do něj nalili voňavky těch nejhorších vůní, rukama od křídy jsme si špinili všechny věci a během celého procesu jsme u toho byli natáčení jedním kamarádem, protože šlo o jedinečnou událost v historii naší školy. :))) Snad ani nemusím říkat, jak jsme se u toho nasmáli a jak to bylo fajn. Pro ilustraci přináším pár fotek, které fotila spolužačka, Iva Kubánková z oktávy A, doufám, že mě za to neukřižuje. 🙂

Pilně se stříhá a pečetí v první fázi happeningu 🙂
Slušně zdravíme koš
Hubíme škůdce
Kdo bude šťastným obdarovaným?
Můj chemický vzorec na chodníku před školou 🙂
Mainstream psal chemické vzorce na chodník, ale hipsteři si našli lepší místo :))

Foto: Iva Kubánková