Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?

Červená knihovna je jako bulvár. Patří k dobrému tónu jí pohrdat a dívat se na její čtenáře (či spíše čtenářky) skrz prsty, přesto však jde o žánr, který patří k nejprodávanějším. O Blesku se taky všichni dušují, že ho nečtou, maximálně sem tam nakouknou, nicméně jsou to nejčtenější noviny u nás s největším tištěným nákladem. Tak kde se asi ta čísla berou?

Když propukl boom erotických románů v čele s Padesáti odstíny šedi, odepsala jsem je prakticky hned poté, co jsem si na iDnes přečetla ukázku zmíněného hitu. Těch pár stran mi stačilo k tomu, abych valila čočky na to, na co všechno se kácí lesy – a co hůř, lidi si to tuze rádi koupí. Nicméně odsoudit všechno na základě pár stran bylo pokrytecké, a tak jsem se rozhodla na vlastní pěst vrhnout do jámy lvové. Zvláště když jsem to v práci měla neustále před očima, a to nejen v regálech, ale i na stránkách dodavatelů, kde se promenovaly polonahé štětky společnice z přebalů a zákazníci se na mě občas podezřívavě dívali, cože to mám na tom počítači…

Continue reading “Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?”

Co v létě číst a nevypláchnout si u toho mozek

Léto = více volna = více času = více času na čtení.

V posledních pár dnech se dveře u nás v práci netrhly. Docela mi trvalo, než jsem přišla na to, že spousta lidí bere čas dovolené jako příležitost dohnat svoje čtenářské resty, případně v dětském oddělení odměnit ratolesti za vysvědčení. Přitom jsem se sama ve zkouškovém modlila, abych už měla od školy pokoj a mohla jsem číst cokoliv, co nesouviselo s oborem. Nic moc odborného, zatíženého tím příšerným jazykem (a to je psychologie ještě jedna z těch srozumitelnějších oborů), prostě něco o skutečných lidech se skutečnými životy.

Prázdninová poptávka v knihkupectvích je samozřejmě po něčem lehčím, nenáročném, vtipném, co se dobře čte a nevyžaduje zapojení mnoha závitů. Na druhou stranu, ne všichni si chceme úplně vypláchnout mozek čtením hysterických ženských blábolů nebo přiblblými rádoby humoreskami, že. Pokud přemýšlíte, co si s sebou vzít k moři nebo jen tak do parku na deku, a zároveň máte svoje IQ rádi, třeba vás inspiruje následující seznam knížek, které mi zavadily v oku a mysli během dlouhých hodin v práci. Continue reading “Co v létě číst a nevypláchnout si u toho mozek”

Pokud říkáte, že nemáte čas na čtení, lžete (nejspíš)

Vědecky jsme to pro vás ověřili – sami na sobě.
Zdroj: hopeless-starsailor.tumblr.com

Když jsem byla malý plankton, překonávala jsem svou osamělost knížkami. Zlomovým pro mě byl den někdy ve třetí třídě – to jsem se odvážila vkročit do tajemné budovy s názvem KNIHOVNA kousek od našeho domu. Od té doby jsem tam v podstatě bydlela a nos jsem z knih zvedla, až když jsem později v pubertě objevila existenci společenského života. Od jednoho extrému jsem se přesunula k druhému a ačkoliv jsem se později uklidnila, povinností přibylo a co jsem dřív potřebovala jako vzduch a vitamíny, vybledlo v pouhou vzpomínku.

Úmysl versus výmluvy

Každý rok a každé prázdniny jsem si tak dávala za předsevzetí číst. Přečíst tolik a tolik knížek, tyhle tituly, které už odkládám asi půl roku, tamtoho autora, … Vždycky jsem se ale přistihla, že tu horu knih, kterou jsem si celá nažhavená odnesla, vracím potupně zase zpátky do knihovny, aniž bych otevřela jen jedinou z knih. Vymlouvala jsem se, že mám co dělat, dneska není den, venku je moc hezky, venku je moc hnusně, jsem unavená, radši půjdu s někým na kafe, musím se učit (haha)… a hlavně, že ve svém životě už na čtení prostě nemám čas.
Což byla lež.
Samozřejmě, že jsem měla čas na čtení. Mnohem víc, než mám teď.
A je dost možné, že ho máte i vy a ačkoliv číst vlastně chcete, raději sami sebe obelháváte touhle univerzální výmluvou – nedostatkem času. (Já ji používala a možná pořád používám i v jiných oblastech.)

Co sis nadrobil, to si i sněz

Můj hlavní problém (pokud už jsem doopravdy neměla čas) byl totiž v tom, že jsem svůj volný čas měla rozdrobený do menších částí během dne a já je trávila skvělými produktivními činnostmi jako projížděním Facebooku. Neuvědomila jsem si, že když se těch dvacet minut tady, dvacet minut tamhle a dvacet minut tamhle sečte, je to už celá hodina, a to je solidní čas na čtení.
Docvaklo mi to až v momentu, kdy jsem narazila na článek How to Read a Book a Week. To bude teda pěkná blbost, myslela jsem si, když jsem rozklikávala odkaz – nějaká šílená motivační věc v americkém rozjásaném duchu, ze které nakonec vyplyne něco jiného než co říká titulek.
Ale nevyplynulo. Julien Smith, který se pod onen článek podepsal, totiž opravdu poctivě každý týden jednu knihu přečetl. A daří se mu to už několik let, až dodnes. Píše k tomu:
Mám teď ve zvyku každé ráno vstát, dát si sprchu atd. a jít pak ven na snídani, sednout si k tomu samému baru v tom samém podniku a pít kávu, dokud nepřečtu svých čtyřicet stránek.
Proč to tak dělám? Protože vím, že mám celkem slabou vůli. 
Vyhraďte si čas na čtení hned zkraje dne, co nejdříve to jde. Využívejte jakoukoliv chvilku – cestu v MHD, polední pauzu, a tak dále.
Možná jsem sama sobě kecala, když jsem si myslela, že nemám čas, běželo mi hlavou. A naštvala jsem se taky a začala jsem pravidelně číst.

A “šťastně čtu až dodnes”. Nebo ne?

Kdybych teď psala pohádku, určitě by ta věta následovala. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak se to může tvářit, a místy stále není, ačkoliv vlastně můžu říct, že šťastně čtu až dodnes.
Čtyřicet stran, to zní jako pohoda. No – za ideálních podmínek. Když čtete nezajímavou pasáž, knihu, která si žádá vaši absolutní pozornost, jste rozespalí, unavení, máte po krk čtení jiných věcí, které musíte přelouskat v práci nebo ve škole, i těch čtyřicet stran je boj. Pak taky to vědomí, že musím stihnout tu knihu přečíst za týden, může ukrojit něco motivace. Cítila jsem čtení jako povinnost, nutila jsem se, myslela jsem na to, že ten týpek to přeci dal, proč bych nemohla i já?, pak jsem se zase nutila, a přistihovala jsem se, jak už spíš jen letím očima po textu, abych už to měla za sebou a připočetla si na konto další knihu.

Kniha a bič

Julien Smith tvrdí, že si něco podvádění můžete dovolit – v náročnějších obdobích. Buď knížku odložíte a někdy dočtete nebo si prostě vyberete nějakou kratší.

Ale jak to udělat, aby člověk nezlenivěl a nepřestal zase číst úplně? Mně se osvědčily dvě věci – přinutit se zvyknout si na nový režim, i když to nejde nebo se mi nechce. Vybírala jsem si knížky se silnou epickou linkou, abych u nich mohla i odpočívat (třeba ve zkouškovém) a o délce cca 200, maximálně 300 stran. Tím, že jsem byla zvědavá na to, jak se bude vyvíjet příběh a každý pokrok ve čtení šel hmatatelně vidět, bylo zvykání si snazší. Po dvou měsících už se ze zvyku stala solidní košile. Kromě toho jsem si navykla tahat vždycky nějakou knihu s sebou navzdory tomu, že mi o něco zatíží tašku, protože během dne se osvědčí jako ten nejlepší společník při jakémkoli druhu čekání.

Jednorožci, koťátka, duha a třpytky (a pár doporučení)

Nějak už moc nechápu, proč jsem tak dlouhou dobu nečetla, a nic jsem s tím nedělala, ačkoliv mi to chvílemi vadilo.
O Julienově tvrzení, že ho “čtení udělalo mnohem lepším, úplnějším a šťastnějším” si můžete myslet, co chcete. Já na sobě nezaznamenala tak markantní změny, ale rozhodně cítím, že mě nejen čtení samotné, nýbrž i vůle se k němu dokopat a vydržet, protože mi knížky nikdy nepřestanou mít co říct, obohatily. Možná se duše opravdu najedla, kdo ví.
Každopádně pokud si taky říkáte, že byste rádi víc četli, doufám, že jsem vás přesvědčila, že to jde. A co víc, vychází teď řada zajímavých titulů, které se v literárních kruzích přetřásají horem dolem a pokud ne, nejspíš nás to čeká. Na tyto si brousím zuby:
  • Neotřelý formát povídek, mnohotvárnost modernity a vztahů: Mapa Anny od Marka Šindelky;
  • válka dospívajících a o Falklandy aneb jak přežít s vadou řeči a podivnými zájmy: Třináct měsíců od Davida Mitchella;

Ivan Wernisch: L’ch

L’ch, duch vodního zrcadla, je balvan, leží na mořském břehu a dřímá. 
Dřímá, prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí tuleně. Stane se tuleněm. L’ch je tuleň, leí na mořském břehu a dřímá. Prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí kus dřeva. L’ch je kus dřeva, vyplavený kmen, dřímá, dřímá, na mořském břehu prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí člun. L’ch je člun, leží na mořském břehu a dřímá. Dřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí kajčí vejce. L’ch je kajčí vejce, leží na mořském břehu a dřímá. Prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí plačící ženu. L’ch se změní v plačící ženu a pukne v něm srdce.

To je konec velkého kouzelníka.

Dave McKean: The Particle Tarot / Malá arkána, Královna pentaklů

Já to doufejme ňák zmáknu. Dětské slohovky k zasmání i zamyšlení

Zdroj: kosmas.cz

Kdo by řekl, že slohové práce, které píšeme jako děti, mohou aspirovat na to, aby se staly hodnotným čtivem? Když si čteme své staré slohovky, které jsme potili ve školních lavicích, smějeme se, nechápeme se a místy i stydíme, ale málokoho by napadlo je všechny sebrat a nechat vydat knižně. Neapolského učitele na základní škole Marcello D’Orta však naštěstí ano.

Po dětech na prvním stupni základní školy toho nemůžu moc chtít,  myslíme si, protože se teprve rozkoukávají ve světě. To je ovšem omyl. Sbírka 60 slohových prací, nazvaných Já to doufejme ňák zmáknu, je tomu živoucím důkazem.V útlé knížečce, která skvěle osvěží v té záplavě tradičních románů a povídek, se totiž skrývá poklad.

Neapolské děti mají na rozdíl od nás mnohem širší spektrum zadání (v podstatě se jedná také o eseje) a zabývají se v hodinách slohu ekologickými, sociálními i politickými otázkami. Nejen, že si můžete přečíst jejich reakce na zadaná témata, leckdy svébytně gramaticky pojaté; vy se u toho ještě opravdu vydatně zasmějete. Humor, který se ve sbírce skrývá, je ryze dětský, jednoduchý a přitom nevyčerpatelný; pokud jste si četli své slohovky z doby, kdy vám bylo deset, určitě ho znáte.

Kromě vtipnosti však sbírka skrývá v rukávu ještě jedno eso – ocitnete se v jižní Itálii na začátku tohoto století a uvidíte všechno očima, které na jednu stranu obnažují realitu na kost, na druhou ji berou s lehkostí dětem vlastní, jež my dospělí postrádáme. Dočtete se o rodinách, které spí v jedné posteli, o spolužákovi, který s sebou nikdy nenosí svačinu, protože jeho rodiče nemají peníze na jídlo, o všudypřítomné camorra (neapolská mafie), narkomanech, zločincích, o jejich vlastní škole, a tak dále a tak podobně. To vše, co dělá dospělým těžkou hlavu, děti prostě přijímají a vnímají jako součást vlastní reality.

Jsem si jistá, že sbírku ocení všichni čtenáři do puntíku, včetně těch, kteří moc často nečtou. Je totiž tak univerzální a zároveň tak svérázná, že jakmile si přečtete jednu jedinou slohovku, nebudete moci zbytku sbírky říct “ne”.

Výpisky: Básnické formy

Při projíždění didaktických testů jsem narazila i na otázku, týkající se básnických forem, a protože jsem v ní nevěděla, která bije, rozhodla jsem se vypracovat si raději i toto téma. Podělím se o něj také s vámi.


P. S. Mám za sebou jeden jediný den intenzivního učení se a hynu horkem i přehršelem vědomostí, naprosto obdivuji ty, kteří se takovýmhle způsobem učí už týden a půl, jako někteří mí přátelé. Asi mě s takovýmhle přístupem čekají krušné časy na vysoké škole. :)))

Básnické formy

Akrostich

– z řeckého akrostichon, složeniny z akros, „krajní“ a stichos, „verš“
– báseň uspořádaná tak, že počáteční písmeno, slabika nebo slovo každého verše či sloky tvoří další slovo, jméno nebo větu
– tímto vzniklým slovem je často jméno autora nebo adresáta básně
– př. báseň jedné žačky osmé třídy – počáteční písmena každého verše tvoří slovo „láska“

Láska nemůže být chladná jako leden
A milovat nemůže jenom jeden
Srdcem si musí být oddaní
Když je všechno v srdci raní
A láska už míří světem

– pzn. v akrostichu v češtině je přípustné zaměňovat I za J a U za V (kvůli obtížnosti tvoření veršů, začínajících těmito písmeny)

Balada

– lyricko-epická nebo lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem
– původní lidové náměty čerpají zejména z legend, kde vystupují hrdinové konfrontovaní s nadpřirozenými silami
– od konce 18. století vznikají balady umělé, které mají většinou sociální náměty a kritizují společenskou situaci
– př. Karel Jaromír Erben: celá sbírka Kytice, F. L. Čelakovský: Toman a lesní panna, Petr Bezruč: Kantor Halfar, Maryčka Magdonova

Báseň v próze

– útvar na pomezí poezie a prózy, diskutabilní

– strukturou je bližší próze, protože nevyužívá členění na verše, sloky, ani rytmu a rýmů; obsahově je ovšem bližší poezii, protože se soustředí na zvukomalebnost a básnický, velmi lyrický způsob vyjadřování plný metafor, symboliky a dalších básnických prostředků

– př: Ač byl přesvědčen, že v žádné jiné duši se nesešeří večerní, třtinou nasládlé vonné soumraky bambusových bařin a slunečná odpoledne čajových zahrad s takovou důvěrou a zladěností, jako v duších japonských malířek, přece si občas zahřešil. Vnímati a reprodukovati nejtišší zavanutí nálad pavučinovými osnovami jejich duší a nepotrhati při tom jejich harmonie nemotornými svými prsty, nechati se exaltovat několika tušovými skvrnami v zlatém laku a tím delikátním zachycením několika hlavních barev, jež vedle sebe lomeny, dovedou vydychovati všechnu touhu osamělosti, všecky malé žaly a nepatrné nářky dětinsky rozevřených očí – ano – v tom všem hledala jeho touha výrazu. – Karel Hlaváček, Pozdě k ránu

Elegie

– jinak řečeno žalozpěv
– má zádumčivý až truchlivý ráz, používá se (v hudbě) jakohudební nekrolog
– původně označovala politické básnictví

Elegické distichon

– jinak řečeno elegické dvojverší
– užívané hlavně ve starořecké a starořímské milostné poezii
– spočívá ve střídání daktylského hexametru s pentametrem (hexametr je nerýmovaný verš ze šesti stop (viz Prozodie v Literární teorii, moje minulé zápisky), většinou daktylů a na konci spondeje)
– užívali jej čeští obrozenci ve svých elegiích, např. Jan Kollár – Slávy dcera

Epigram

– velmi krátký útvar, často třeba jen o dvou verších
– často satirické účely – kritizuje nějaké společenské poměry; sděluje je rychle a úsečně
– u nás nejznámějším autorem epigramů byl Karel Havlíček Borovský – např.:

Zle, matičko, zle!
Poctivému hrozí jenom hlad,
zloději zas jenom šibenice;
český literát má trampot více,
jemu hrozí hlad i šibenice.

Epos

– zpravidla rýmované a veršované, rozsáhlé básnické skladby, popisující život nebo významné činy nějaké výjimečné osobnosti
– př. Epos o Gilgamešovi, Homér: Ílias, Odysseia, Beowulf

Haiku

– básně, typické pro japonskou literaturu, zpravidla s přírodní tematikou
– tvořeny zvukomalebným trojverším s počty slabik 5-7-5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jinak řečeno sezónní slovo), které vsazuje haiku do konkrétní roční doby
– př.

Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda. – Matsuo Bašó

Heroické distichon

– hrdinské dvojverší
– tradiční forma anglické poezie, vyjadřuje ucelenou myšlenku a tvoří jeden uzavřený celek
– mimo anglickou literaturu není příliš používané
– dva sdruženě (aabb) rýmované verše v jambickém pentametru (pět stop, každá je jamb)
– př. Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky

Hymnus

– oslavná píseň, má celospolečenský význam
– témata: víra, život, vlast, lidstvo, národ, příroda… ale také oslava bohů či hrdinů a jejich činů (neplést s eposem)
– př. egyptský faraon Achnaton: Hymnus na Slunce, Walt Whitman, u nás Otokar Březina: Stavitelé chrámů, S. K. Neumann: Nové zpěvy

Kancóna

– z italského canzone – píseň, příp. chanson (fr.), canción (šp.)
– užívaná hlavně v trubadúrské poezii – kurtoazní lyrice, tam byla nejčastější formou
– pět slok, v poslední sloce je tzv. poslání; stejný počet veršů a stejné rýmové schéma v každé sloce
– př. Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Cantar de Mío Cid (šp.)

Limerick

– počeštěně limerik
– zábavný literárně-poetický útvar, rýmovaný podle schématu aabba
– jeho otcem je Edward Lear, anglický básník
– př.

Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: „Kluše?“
Odpověděl suše:
„Je z rodu neklusavých medvědů.“ – Edward Lear

Óda

– oslavná lyrika
– oslavuje hrdinu, předmět, osobu, vlast, moudrost, lásku, atd.
– i v hudbě

Poéma

– básnická povídka, jejíž děj je potlačen ve prospěch lyriky, skládá se z několika zpěvů
– př. Lord Byron: Childe Haroldova pouť, K. H. Mácha: Máj

Rispetti

– z italštiny – úcta (j. č. rispetto)
– pevný počet veršů – osm, rozdělených do tří slok; první má 4 verše, rýmované střídavě (abab), druhé dvě mají 2 verše každá, rýmované sdruženě (aabb)
– mimo italskou poezii poměrně vzácný, u nás ho používal ale např. Jaroslav Vrchlický

Ritornel

– krátký útvar, má pouze tři verše, rým. schéma – aba
– většinou přírodní, milostná nebo humorná tematika
– jednoduchá myšlenka; v prvním verši je ověřitelný, všeobecně známý fakt, v druhých dvou verších básníkův názor
– př. Jaroslav Vrchlický:

Chudobky v husté trávě,
vždy šlapané a vždycky neuznané,
snad proto srdci nejdražší jste právě. – Chudobky

Romance

– básnická skladba většinou o lásce (nejen milenecké, ale i k vlasti, národu, atd.)

Veršovaný román

– próza ve verších, často splývá s poémou nebo eposem
– nezaměňovat s básní v próze
– př. Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

Rondel

– z francouzského ronde – kruh
– báseň o dvou rýmech, členěná do tří slok
– první dva verše první sloky se opakují jako refrén na konci sloky druhé a třetí
– báseň má nejčastěji 13 nebo 14 veršů.
– u nás používali např. Jaroslav Vrchlický (ten používal skoro všechny formy), Vítězslav Nezval, Jiří Karásek ze Lvovic

Sapfická strofa

– vytvořená antickou básnířkou Sapfó, hodně používaná v antice, je to nejpoužívanější antická forma dodnes
– nerýmované sloky, časoměrný verš – střídání dlouhých a krátkých slabik pdoel určitého schématu
– př. Allen Ginsberg, Jaroslav Vrchlický

Sestina

– skládá se ze sedmi slok, prvních šest je šestiveršových, poslední je tříveršová
– využívá hlavně epiforický rým – slovo se zde rýmuje samo se sebou – př. Miloval jsem děvče krásné, měla oči tuze krásné.
– př. Jaroslav Vrchlický, Francesco Petrarca, Rudyard Kipling, Ezra Pound

Sonet

– literárně poetický útvar, má přesnou strukturu o 14 verších a logické členění
– pův.italské sonety byly rozděleny do osmiverší a šestiverší; osmiverší přinášelo nástin nějaké situace, šestiverší její řešení; devátý verš, tzv. volta (obrat) změnil náladu nebo téma básně
– anglické sonety tvoří 3 čtyřverší a dvojverší, které přináší tematický obrat
– př. Francesco Petrarca, William Shakespeare

Tencóna

– trubadúrská lyrická forma, dnes už neužívaná
– popisuje reálný nebo stylizovaný souboj dvou básníků na dvoře nějakého šlechtice, je velmi komplikovaná
– vznikla z kancóny
– u nás př. Jaroslav Vrchlický

Tercína

– ze tří desetislabičných veršů s rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded
– schéma obsahu: teze – antiteze – synteze
– vystavěná nejspíš po vzoru Nejsvětější trojice (Otec – Syn – Duch svatý)
– př. Jaroslav Vrchlický, Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio

Villonská balada

– podle Francois Villona (slavný autor Závěti)
– ze 4 slok (strof); první 3 strofy se skládají ze 7-12 veršů, poslední strofa obsahuje poslání a má 4-6 veršů (o polovinu méně); poslední verše v jednotlivých strofách se opakují jako refrén
– založená na kontrastu: Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám
– př. u nás Vítězslav Nezval

Žalm

-především z Bible, Starého zákona
– modlitba psaná poetickou formou

Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy, některé ukázky převzaty z různých webů

Výpisky: Lingvistika

“Druhý díl” mých výpisků k didaktickému testu vyšší úrovně státní češtiny, opět se to nese v duchu “minikurz latiny.” Vzpomněla jsem si, že jsem vlastně před pár měsíci dělala výpisky i k britské a americké literatuře k maturitě z angličtiny, obě práce vydají bezpečně na 15 minut mluvení. Postupně to sem zveřejním také.

Lingvistika

Disciplíny:

Lexikologie zkoumá slovní zásobu, vztahy mezi jednotlivými slovy; pod ní spadá sémantika (význam slov), etymologie (původ slov), lexikografie (tvorba slovníků), dialektologie (nářečí),…

Fonetika zkoumá zvukovou (akustickou, auditivní, artikulační) stránku jazyka .

Fonologie zkoumá zvukový systém.

Morfologie (tvarosloví) – skloňování, časování, předpony, přípony, vpony, koncovky

Syntax (větná skladba)

Pragmatika (také pragmalingvistika) se zabývá významem promluvy v konkrétní situaci a v kontextu ostatních promluv, účelnou praxí toho, co říkáme (když něco řekneme, obvykle tím sledujeme nějaký záměr, který ale může být skryt; např. Bolí mě hlava = Nechci dneska sex

Textová lingvistika se zabývá pravidly a principy spojování vět a souvětí ve větší celky.

Ortografie je pravopis, ortoepie je věda o spisovné výslovnosti – obé se řídí kodifikací – uzákoněnou jazykovou normou

Morfologie

Deklinace – cizím slovem skloňování jmen. Pády se občas pojmenovávají v latině.

1. nominativ – Kdo? Co?
2. genitiv – Koho? Čeho?
3. dativ – Komu? Čemu?
4. akuzativ – Koho? Co?
5. vokativ – Oslovení, zvolání –
6. lokál/lokativ – Kom? Čem?
7. instrumentál – Kým? Čím?

Konjugace je naopak časování sloves.

Slovesa mají:

  • rody: pasivum (trpný rod – Byl jsem podceněn) a aktivum (činný rod – Podceňuju tě)
  • způsoby: indikativ – oznamovací (Jdu ven), imperativ – rozkazovací způsob (Vypadni!), kondicionál – podmiňovací (Udělal bych to)
  • vid: postihuje sloveso vzhledem k plynutí času;
  1. dokonavý – nemá přítomný čas, má jednoduchý budoucí čas, lze si před ním říct „jednou“; podíval jsem se – podívám se
  2. nedokonavý – vyskytuje se ve všech časech, má složený budoucí čas, lze si před ním říct „stále“; díval jsem se – dívám se – budu se dívat
  • osobu, číslo, čas,…
Číslo je mluvnickou kategorií jak u jmen, tak u sloves. Známe jednotné a množné číslo, některá jména mohou být ovšem hromadná – označují velké množství, ale mluvnicky mají jednotné číslo (žactvo, lidstvo), látková (pivo, písek), abstraktní (snaha, mládí). Občas také dochází k posunům v čísle – známe:

  • mykání – jedinec o sobě mluví v mn. čísle;
  1. autorský plurál, zejména v knihách a studiích (K tomu se ještě vrátíme a rozebereme toto téma podrobněji)
  2. majestátní plurál (plurál majestatikus), užívaný autoritami (My, Karel IV., král český a císař římský)
  3. empatický neboli inklusivní plurál, používaný, když autor chce vyjádřit sounáležitost se čtenářem (pojďme si uvařit vajíčko, tak copak nás bolí)
  • pozor, třída a vzor nejsou gramatické kategorie!

Lexikologie

Slovotvorba

  • derivace – odvozování pomocí koncovek, předpon a přípon (černý-černá, lesní-prales)
  • kompozice – skládání – velkoměsto; vznikají složená slova – kompozita
  • abreviace – zkracování – Česká republika -> ČR
  • přejímání z cizích slov – šek (angl.), žampión (franc.), pyžamo (perš.)
  • univerbizace – ze sousloví se tvoří 1 slovo; zubní lékař – zubař
  •  …

Slovní druhy latinsky
1. substantiva – podst. jména
2. adjektiva – příd. jména
3. pronomina – zájmena
4. numerativa – číslovky
5. verba – slovesa
6. adverbia – příslovce
7. prepozice – předložky
8. konjunkce – spojky
9. partikule – částice
10. interjekce – citoslovce

Větné členy latinsky

  • subjekt – podmět
  • predikát – přísudek
  • objekt – předmět
  • atribut – přívlastek; může být shodný (shoduje se s podst. jménem v pádě, rodě a čísle – neobvyklá situace, uzavřená záležitost, moji rodiče) nebo neshodný (opak – dům mého bratra, trest smrti)

Etymologie

  • historismus – označení něčeho, co už neexistuje (haléř, kyj, tolar) x pozor, neplést s archaismem – to je staré pojmenování stále existujícího jevu (věru ostrý nůž místo opravdu ostrý nůž, platiti, dýchati…)
  • bohemicum – český výraz v cizojazyčném textu; bohemika stojí za vznikem češtiny

Jiné pojmy

  • retrográdní slovník (u lexikografie) – slovník, kde jsou slova seřazená podle koncovek
  • progresivní asimilace (u fonetiky) – zpodobaznělost, neortoepická (čili není to spisovná výslovnost)
  • větný ekvivalent – text, který neobsahuje přísudek; není to plnohodnotná věta
  • intermezzo/interludium – mezihra, jak v hudbě, tak v divadle (tam se používá spíš interludium)
Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy