Hudba, na které se létá. Kensington @ Fléda, 13.4.2018

Říkala jsem sice, že se uvidíme až v červnu, ale hádejte co – lidi na internetu lžou. I sami sobě. Ne že by mé nasazení pro ukončení studií bylo menší, ale řekněme, že absence všeobjímajícího strachu z neznáma jako na bakaláři udělala své, a to v tom smyslu, že netrávím většinu času přemyslováním různých možností a situací a raději místo toho žiju i život mimo školu.

Třeba na koncertech.

Je to +-24 hodin od chvíle, kdy jsem stála v davu na Flédě naprosto ohromená a gratulovala jsem si k sporadickému záchvatu odvahy zkoušet nové, neznámé věci, který mě přepadl zrovna ten den. Od první chvíle, kdy čtyři týpci z Utrechtu na pódiu hrábli do strun a do bubnů a zaplnili prostor čistou, vzájemně skvěle vyladěnou masou zvuku, jsem měla co dělat, abych udržela pivo v puse a plechovce. Continue reading “Hudba, na které se létá. Kensington @ Fléda, 13.4.2018”

Colours of Ostrava 2017: Objevy

IMG_20170722_174508_742
Nebeská tělesa, část druhá. (Instagram: ziagouel)

Když jsem ještě byla pískle a Colours se rozkládaly na Černé louce, nijak mě nelákalo tam jít i přes naléhání a přesvědčování, že to bude super. World music mi tehdy nic neříkala a ačkoliv už jsem vypadala dost stará na to, aby mi nalili, nechtělo se mi dávat litr (!) (dovolte, aby se současné já zasmálo) za párty nejistého typu – pravděpodobně se zhulenými dredáči někde u afrických šamanů s bubny. Nakonec mě bývalý utáhl na tomhle: “Ale na Colours se nechodí jenom kvůli známým kapelám. Tam chodíš hlavně objevovat. Každý rok, co jsem tam byl, jsem vždycky odcházel domů s něčím novým na poslech.”

To byl tak dobrý argument, že jsem šla a rozhodně jsem toho nelitovala. Continue reading “Colours of Ostrava 2017: Objevy”

Mapa a Obrázky z výstavy

Skip to the English version

Klasickou hudbu jsem začala poslouchat teprve pár let zpátky díky Murakamiho 1Q84. Jeho příběh začíná scénou, v níž si šofér vozidla pouští Janáčkovu Sinfoniettu. Janáček je jeden z nejtalentovanějších skladatelů u nás i ve světě, spojený s Brnem, kde momentálně přebývám. Zdálo se mi zvláštní, jak velký důraz klade Murakami na konkrétní hudbu, a tak jsem se to rozhodla vyzkoušet, také proto, abych se dozvěděla něco více o místním kulturním dědictví. Nečekala jsem, že od chvíle, kdy na Youtube zmáčnu tlačítko “play”, budu naprosto unešená.

Continue reading “Mapa a Obrázky z výstavy”

MATKA

Pojďme se chvilku bavit o hudbě.

Včera na filharmonii, kde jsem želbohu byla teprve podruhé ve svém jednadvacetiletém životě, jsem zjistila, co mám na orchestrech nejradši: že se chovají a vypadají jako jeden organismus.

Tenhle organismus jsem na mysli neměla.

Když se odvrátíte od dirigenta, svíjejícího se občas v takřka epileptických záchvatech, od různých obličejů, které jednotliví členové orchestru při úporném snažení nasazují a od účesu té paní před vámi, přes kterou toho moc nevidíte, a zadíváte se na hudební soubor jako celek, všimnete si, že vypadají jako tvor, jenž ožije při začátku skladby, nadechuje se, vydechuje, jeho tělo se pohybuje, a zpívá.

Zvuk jeho hlasů se rozlétne po celém prostoru a skoro hmatatelně jej vyplní.

Vždycky jsem se cítila jako buran ze samoty u lesa, když se někteří moji kamarádi bavili o vážné hudbě. Je pro mě docela těžké klasickou hudbu prožít tak jako tu moderní, když ale přitom nějakou hezkou skladbu slyším, roztékám se ještě odpudivěji než Kaplického návrh Národní knihovny.

Skoro jsem si fňukla i včera, na nadpozemské Atom Heart Mother, kterou hrála brněnská filharmonie. Poslouchat si Floydy pokoutně doma je jedna věc (snídat u Alan’s Psychedelic Breakfast se určitě počítá mezi způsoby, jak kvalitně začít svůj den), ale mít čest s jejich matkou naživo je něco úplně jiného. Najednou si všimnete plno věcí, které vám ve stereu unikaly, a jste z nich u vytržení. Ty věci jsou hrozně fyzické, hrozně hmatatelné. Jste přesvědčení, že nirvána existuje, děje se vám něco jakože se cítíte být ve spojení s celým vesmírem, a tak, znáte to. A jestliže je ta hudba dostatečně silná, tak když se na ni položíte, unese vás. Někam. Kam, to je na vašem vlastním výběru.

Klasika je super. A nevadí mi, že celou dobu zamilovaně popisuju rockovou skladbu.