Inspirace: William Morris

William Morris proslul jako návrhář textilních vzorů a potisků z hnutí Arts and Crafts (dosl. překlad Umění a řemesla), které se mezinárodně rozvíjelo na konci devatenáctého století. 

William Morris: Windrush, 1881-3. Zdroj: thetextileblog.blogspot.com

Přátelil se s prerafaelity, přičemž s jedním z nich, rovněž velmi známým Dante Gabrielem Rossettim a umělcem Edwardem Burnem Jonesem založil návrhářskou společnost. Arts and Crafts mělo největší vliv na bristkých ostrovech a prosazovalo návrat k tradičnímu řemeslnictví, které používá jednoduché formy a středověké, romantické či folklorní motivy. Umělci, tvořící v rámci tohoto hnutí, se svou tvorbou striktně vymezovali proti industrialismu a vše zpočátku vyráběli ručně. Pozorujeme-li i jen několik děl, spadajících do hnutí Arts and Crafts, nepřekvapí nás, že se stalo předchůdcem secese.
Cray, 1885. Látka na nábytek. Zdroj: poulwebb.blogspot.com
Morris tvrdil, že umění má být krásné a užitečné, má se stát součástí života a proniknout až do nejnižších vrstev. Jeho názory ovlivnily i školství – byla zavedena estetické výchova ve školách.
Tulipán a vrba, 1873. Zdroj: en.wikipedia.org

Obrázek úplně nahoře je původní návrh Williama Morrise, který použila a upravila pro své účely společnost Paperblanks. Ano, i já jsem podlehla tomu lesku, barvám drahokamů a nádherným vzorům a dala za jejich zápisník právě se vzorem Windrush nekřesťanské peníze. Budu ovšem genderově stereotypní (mí FSSoví mi rozumějí): jsem žena a tudíž straka!

Paperblanks na instagramu. Zdroj: instagram.com/p/Snwk3RFJuf/

Je možné oddělit tkáň od duše? Ptá se čínský umělec ve svých fotografiích

Čínský umělec Zhang Huan ve svých naturalistických fotografiích proti sobě staví dva elementy, z nichž je člověk složen – tělo a duši. Exoticky působící práce má na první pohled prostý, ale zároveň působivý koncept, který svou konzistencí připomíná filosofickou otázku, na níž však nejspíš nikdy nenajdeme odpověď.

Zhang Huan: 1/2, 1998. Zdroj: zhanghuan.com

Ve třech fotografiích Zhang reprezentuje každou složku člověka zvlášť a nakonec také dohromady. Schválně se je snaží ukázat osamoceně, přestože si je vědom jejich vzájemného spojení a závislosti na sobě, což vidíme na poslední fotce.
Tělo Zhang znázorňuje vepřovými nebo hovězími žebry se zbytky masa, zatímco duši a mysl znaky, psanými inkoustem. Ač to může vypadat, jak chce, jde ve skutečnosti o sérii nahodilých slov, které na autora náhodně napsali přátelé. Žádný vyšší význam nemají. “[Slova] jsou nečitelná pro každého, kdo nerozumí čínštině – obraz díky tomu uniká interpretaci,” okomentoval sérii německý kunsthistorik a kurátor současného umění Yilmaz Dziewior, který Zhangovo umění představil na výstavě v Hamburgu.
Člověk z masa a kostí.
“Písmena ABC a slovo ‘freestar’ na umělcově pravé paži představují zanedbatelnou výjimku. Těchto pár čitelných znaků pouze podtrhuje cizost zbytku. Protože jsou takovéto fotografie vystavovány na Západě, připadají nám exotické.
Kultura, doslova vepsaná do Zhangova těla, je totiž přemístěna, vytržena z kontextu a reinterpretována. K nedorozumění a neporozumění tímpádem musí nevyhnutelně dojít. […] Proces dekontextualizace a pozměněné podmínky, v nichž divák toto dílo přijímá jsou tím, co ji skutečně činí exotickou.”
Všimněte si ‘ABC’ a ‘freestar’ na Zhangově pravé ruce.
Zhang zároveň postrádá jakékoliv jiné znaky, kterými by s divákem komunikoval způsobem běžným pro obyvatele moderního industrializovaného světa. Nemá žádný účes ani oblečení, je hladce oholený a tváří se neutrálně. Celkově připomíná figurínu. Díky tomu je velice obtížné zařadit jeho fotografie do konkrétního roku, což implikuje nadčasovost otázky, která provází celou sérii.
Nakonec však dochází k vzájemnému sloučení obou složek v jediný objekt – člověka. Jakkoliv je totiž jeho tělo, složené z masa a kostí, nedokonalé a dočasné, a duše složitá a pro některé nečitelná, nemohou existovat bez sebe navzájem. Schránka bez obsahu a obsah bez schránky by totiž nemohly skutečně fungovat.

Zhang Huan (*1965) tvoří především performance, ale občas si “odskočí” k fotografování a sochám. Bakalářský titul získal na čínské Univerzitě He Nan v Kai Feng a magisterský na Ústřední akademii krásných umění v Pekingu. Svými prácemi si získal mezinárodní věhlas. Jeho samostatné výstavy se konaly v galeriích moderního a současného umění například v Torontu, Londýně, Bostonu, Miláně, Pekingu a jiných velkých městech. Žije střídavě mezi Šanghajem a New Yorkem.

FRANCIS BACON. Břitva, klouzající pod povrchem zobrazovaného

Syrovost, násilnost, obnažení až na kost, mrazivost – taková by mohla být klíčová slova pro charakteristiku většiny děl (zaslouženě) známého irského malíře, jenž svůj původ odvozoval od neméně slavného filosofa – Francise Bacona. Právě mistrovství, s jakým zachycoval své náměty, a z toho vycházející sugestivita jej katapultovaly mezi nejdražší a nejoblíbenější moderní malíře.

Francis Bacon: Triptych, 1973. Zdroj: composition-improvsation.tumblr.com

H. Cartier-Bresson: Francis
Bacon. Zdroj: flickr.com

Francis Bacon (1909 – 92) se začal poprvé vážněji zajímat o umění až v roce 1927 v Paříži. Zde na něj zapůsobilo Vraždění neviňátek od Nicholase Poussina a výstava Picassových obrazů. Malovat začal v roce 1929, přičemž v roce 1934 už měl samostatnou výstavu několika svých olejů a kvašů. Úspěch výstavy mu zajistil vstup do tehdejšího “uměleckého světa” a mohl se od té doby věnovat pouze výtvarné tvorbě.

Mezi okolnosti, které jeho tvorbu ovlivnily, patřilo nejen Poussinovo a Picassovo dílo, jakožto také dílo jiných starých mistrů (např. Vélasqueze), ale také rušné dětství (neustálé stěhování v něm vyvolávalo pocit, že nemá opravdový domov) a pedantský otec, jehož pobuřovala Baconova čím dál více zjevná homosexualita. Skutečnost, že měl zálibu v převlékání se do dámských šatů, jeho otce nakonec rozlítila natolik, že Bacona v jeho 17 letech vyhodil z domu. Mladý Francis se přestěhoval do Londýna, kde si začal užívat bohémského života, často v náručí bohatých mužů. Prožil několik bouřlivých románků a vztahů, z nichž jej nejvíce ovlivnil nejspíš ten s mladým Georgem Dyerem, původně lupičem, který se pokusil vloupat do jeho domu. Georgeova sebevražda v sedmdesátých letech se Francise hluboce dotkla a po ní se stáhl spíše do ústraní.

Nicolas Poussin: Vraždění neviňátek, 1628. Zdroj: public.fotki.com

Pozorujete-li však Baconovy obrazy, je dost možné, že vám přeběhne mráz po zádech. Bacon se díval na své objekty zcela jinak, než jak jsme zvyklí u ostatních autorů – jakoby klouzal pohledem, ostrým jako skalpel, pod jejich kůží, až na samotnou tkáň a esenci zobrazovaného. Někde se dočtete, že jsou to “zhmotněné noční můry” – a vskutku, je na nich cosi snového a znepokojivého, jakoby to byly extrémně živé sny, o nichž si nejste jisti, jestli se z nich vůbec probudíte.

Francis Bacon: Studie Vélazquezova portrétu papeže Innocenta X., 1953. Zdroj: cavetocanvas.com
Diego Vélazquez: Papež Innocent X, 1650. Zdroj: jssgallery.org
Co se týče zasazení Baconovy tvorby do dobového kontextu, lze jej považovat za představitele tzv. nové figurace. Nejedná se tolik o umělecký směr jako spíše o jakousi novou filosofii, pojem, zastřešující dílo a smýšlení některých umělců v šedesátých letech minulého století. Ti reagovali na nadvládu neosobního abstraktního umění a vraceli se zpátky k zobrazivé tvorbě. To však neznamená, že by měli v oblibě realismus, založený na konvencích z antiky či renesance. Chtěli nějakým novým způsobem vyjádřit pozici člověka v moderním světě, odcizení, tíseň a ohrožení, které pociťovali. Mezi autory, tvořící v rámci nové figurace, řadíme kromě Francise Bacona také Craigie Atkinsona, Henryho Moorea, Alexandra Archipenka nebo z české kotliny například Karla Nepraše (toho jste mohli přes prázdniny vidět v Doxu).

A kde se můžete s tvorbou Francise Bacona setkat naživo?

(Od května do července letošního roku probíhala v Praze výstava, která představovala díla Francise Bacona společně s texty Bohumila Hrabala a snažila se mezi nimi najít pojítko. Navštívil ji někdo z vás?)

Triptychy

V některých triptyších se Bacon vyrovnává se ztrátou George Dyera, např. v triptychu z r. 1971, 72 a 73 (nahoře v perexu).
Francis Bacon: Tři studie pro figury u základu ukřižování, 1944. Zdroj: cavetocanvas.com
Studie pro ukřižování, 1962. Zdroj: composition-improvisation.tumblr.com

Triptych. Vzpomínka na George Dyera, 1971. Zdroj: askyfilledwithshootingstars.com

Triptych, 1972. Zdroj: cavetocanvas.com

Triptych, 1974. Zdroj: deitchman.com

Triptych, 1987. Zdroj: selectedpoems.wordpress.com

Další obrazy

Francis Bacon: Figura v krajině, 1945. Zdroj: cavetocanvas.com

Malba, 1946

Studie psa, 1952

Muž se psem, 1953

Studie van Gogha, 1957. Zdroj: composition-improvisation.tumblr.com

Ležící žena, 1961. Zdroj: cavetocanvas.com

Ochrnuté dítě na všech čtyřech, 1961. Zdroj: bysuchandsuch.com

Studie hlavy George Dyera, 1967. Zdroj: cavetocanvas.com

Studie toreadora č. 2, 1969

Autoportrét, 1971

Autoportrét, 1973. Zdroj: composition-improvisation.tumblr.com

Tři figury a portrét, 1975. Zdroj: cavetocanvas.com

Studie pro portrét, 1991

NAUM GABO. Od medicíny k inženýrství v umění

Naum Gabo: Lineární konstrukce č. 1 (Variace), 1943. Zdroj: tate.org.uk

Když pozorujete díla Nauma Gabo, neubráníte se jedné myšlence: jak to udělal? Spojují v sobě totiž nejen estetiku, ale také vysokou úroveň technického zpracování, o což mimo jiné konstruktivismu – původem ruskému směru, jenž Gabo reprezentoval – také šlo. O konstruktivismu však bude v rámci avantgardy ještě řeč, dnes si představíme dílo tohoto ruského umělce zvlášť.

Život

Zdroj: wisdomsupreme.com

Autor fantastických soch, konstruktivista a průkopník kinetického umění se narodil v dnešním Bělorusku v roce 1890. Své rodné jméno si změnil, aby se odlišil od svého staršího bratra, který byl také sochař. Počátky jeho záliby ve vědě i umění se datují od roku 1910, kdy nastoupil na Mnichovskou univerzitu jako student medicíny a posléze přírodních věd, ale zároveň bral lekce filosofie a dějin umění. Aby toho v jeho studentském repertoáru nebylo málo, o dva roky později přestoupil na technickou školu taktéž v Mnichově, kde se učil strojnímu inženýrství. Matematické modely, které škola vlastnila, ho inspirovaly k vynalezení jeho “stereometrické metody”, kterou výrazně přispěl k rozvoji konstruktivismu.

V Paříži, kam přijel za svým bratrem Antoine Pevsnerem, se seznámil s Vasilijem Kandinským a v Moskvě zase pobýval s ním, svým bratrem, Vladimírem Tatlinem, Kazimírem Malevičem a dalšími avantgardními umělci. Kvůli válce se přestěhoval i do Kodaně a Osla; když bydlel v Berlíně, udržoval kontakty s neoplasticisty v De Stijl a Bauhausem. Naum Gabo stihl za svůj život procestovat kus světa a v letech 1932 – 5 se stát členem hnutí Abstraction-Création v Paříži (mezi které patřil i náš František Kupka). Nakonec se po druhé světové válce usadil v Connecticutu v USA. Už jako americký občan a profesor učil na Harvardu architekturu v letech 1953 – 4, a nakonec obdržel pár let před svou smrtí za své zásluhy pro umění od britské královny Řád britského impéria.
Kinetická konstrukce (Stojící vlna), 1919 – 20

Dílo

Naum Gabo a Antoine Pevsner prosazovali myšlenku, že by umění mělo být osvobozené a nadřazené všem dobovým požadavkům či trendům, čili i politice, jinak přestane být uměním. Z toho důvodu se nepřipojili k řadám ostatních ruských umělců, kteří nadšeně tvořili propagandistická díla ve prospěch komunismu. Ve svém Manifestu realismu z roku 1920 tvrdí, že prostor a čas jsou naprosto zásadní pro život a chce-li být umění realistické, musí toto pravidlo respektovat. Umění by se také mělo soustředit na dynamické složky života a odhalovat rytmus, energii a sílu, které nabízí. Z toho důvodu je načase opustit hmotu jakožto materiál  a hledat nové způsoby pro tvorbu soch. Aby Manifest podpořil, vyrobil Gabo Kinetickou kompozici (1920) – konstrukci, která využívala motoru a je první známým dílem kinetického umění.
Konstrukce v prostoru s křišťálovým středem, 1938 – 40
V Londýně, kde žil ve třicátých letech, objevoval nové materiály. Poznal například perspex, druh plastu, který vyráběly Imperial Chemical Industries, a který použil pro výrobu některých svých nejznámějších soch (některé vidíte výše). Používal také průhledné plastové trubky nebo fólie, které tvaroval do zdeformovaných, parabolických rovin, jimiž proplétal nylonová vlákna. Napnuté, jemné sítě vláken se křížily během pohybu sochy. Do některých děl dával zlaté, stříbrné nebo hliníkové dráty, které před tmavým pozadím působily až nadpozemsky.
Konstrukce v prostoru. Zdroj: naum-gabo.com

Gabo měl v oblibě například Linerání konstrukci č. 2. Ta existuje ve více než 20 různých verzích. Nylonová vlákna, odrážející světlo, jsou v ní omotána kolem dvou různoběžných rovin. Jemná síť dává složitým vzorům v lalokovitých částech sochy dojem třetího rozměru. Vychází z Gabova nerealizovaného projektu pro halu Esso Building v New Yorku v pozdních čtyřicátých letech.
Linerání konstrukce č. 2, 1970 – 1. Zdroj: tate.org.uk

Mezi umělcovy projekty patří i návrh otáčející se fontány u Nemocnice sv. Tomáše v Londýně.
Otáčející se torsní fontána v Londýně. Zdroj: naum-gabo.com

Gabova raná díla jsou však figurativní a kubistická. Prohlédněte si například jeho sochy z počátku století:

Hlava č. 2, 1916. Zdroj: tate.org.uk

Model pro konstruktivní torso, 1917-8. Zdroj: naum-gabo.com

Hlava č. 3 (Hlava ve výklenku)

Některé další Gabovy sochy, které stojí za to vidět:
Konstrukce přes rovinu (Konstrukce na rovině), 1937. Zdroj: naum-gabo.com

Spirální motiv

Lineární konstrukce č. 4 v černé a šedé, 1954 – 9. Zdroj: cavetocanvas.com

Konstrukce: Kámen s límcem, 1933

Bronzový sférický motiv, 1960. Zdroj: tate.org.uk

Opus 7, 1956 – 73. Zdroj: tate.org.uk

Opus 6, 1955 – 6

Lineární forma, 1954

Inspirace: Geometrie

Jediné, co mi na gymplu přišlo v matematice snesitelné, byla geometrie, a to ještě musela být v prostoru. Nikdy jsem si ale o sobě nemyslela, že bych mohla být ve skrytu duše milovník geometrické estetiky. Jenomže člověk míní a čas mění, a tak se stalo, že když jsem narazila na stránku Geometry Daily, kde denně přibývá nová minimalistická geometrická kompozice, naprosto mě to uneslo.

1. ledna. Zdroj: geometrydaily.tumblr.com

Má ji na svědomí německý designér Tilman Zitzmann, který se většinu času nachází nedaleko Norimberka. Pracuje v agentuře jménem The Warriors of the Light a občas učí na místní Univerzitě aplikovaných věd. Protože si na rok vzal z agentury volno kvůli rodičovským povinnostem, ztratil by designerský cvik, a s tím se rozhodl bojovat tak, že 1. ledna založil stránku, kam každý den přidává geometrickou kompozici, kterou vytvoří ve svém bitmapovém a vektorovém softwaru. Strach ze zlenivění však není ten největší důvod, proč Tilman stránku založil – je jím prostá skutečnost, že svou práci a zejména geometrii miluje.

Proč to dělám?
Protože to miluji. Vždycky se dostanu do vytržení, když mohu kreslit jednoduché křivky, kombinovat je a experimentovat s nimi, dokud nezačnou “zpívat”. Jsem zkrátka pravověrný designér.

Také miluji geometrii. Přímky, křivky, čtyřúhelníky, trojúhelníky a kružnice jsou zjednodušením reálného světa, v němž žijeme, a zároveň jeho stavebními kameny. Geometrie, stejně jako fyzika a matematika, definuje složení našeho světa. V této skladbě nacházím nekonečnou krásu. Vidím v ní boha.



A proč minimalismus? V moderní době jsou naše životy zahlceny složitostí. Mnozí usilují o jednoduchost a já k nim patřím. Chci se soustředit na to relevantní, to je také důvod, proč se rád zaměřuji na jeden jediný nápad. Bez povyku, bez omáčky kolem. Jako pro někoho, kdo tvoří, je také pro mne zajímavé sledovat, kolik práce musím investovat do něčeho, co má být jedinečné, ale zároveň co nejjednodušší, píše Tilman na svých stránkách.

Tilman dle svých dalších slov nenávidí dokonalý a čistý vzhled vektorových grafik, který je podle jeho názoru levný, nudný a nemá absolutně žádnou spojitost s realitou, a proto se rozhodl každou ze svých prací nechat projet Photoshopem, kde jim přidává špetku zrna a zašpinění, jakoby je tiskl na zrnitém papíře. Ne moc grunge a efektu, dodává, jen trocha uvěřitelnosti. Dle mého názoru však nadpozemskost jeho prací není možné už zakotvit v tomto světě ničím.

 

 

 

 

Poznáte, čím je inspirovaný?

 

 

JEPPE HEIN. Jako v zrcadle, jen v hádance

Zdeformované lavičky, zrcadlové labyrinty, svítící nápisy, pohyblivé instalace – to všechno a mnohem víc definuje dánského autora instalací, který si získal světovou uměleckou obec hravostí svých děl, jež aktivně komunikují s publikem.

Jeppe Hein: Modified Social Bench, 2005.  Foto: jeppehein.net

Jeppe Hein (*1974 v Kodani) je mladý umělec, žijící střídavě v Berlíně a v rodné Kodani. V letech 1997 – 2003 absolvoval Dánskou královskou akademii umění a rok studoval na Städelschule, akademii krásných umění ve Frankfurtu nad Mohanem. Tvoří hlavně v oblasti instalací a soch. Ty jsou po formální stránce velmi jednoduché a odkazují tak k minimalismu sedmdesátých let. Lze je však zároveň zařadit ke konceptuálnímu umění, které klade největší důraz na ideu, téma, to, co je “za” vnější stránkou umění.
Jeppe Hein: Modified Social Bench, 2008. Foto: jeppehein.net
Heinovo umění nenásilným a často humorným způsobem upozorňuje na klíčovou roli diváka v komunikační složce umění. Jednoduše řečeno, pro Heina je divák jakožto příjemce zprávy, kterou se snaží předat, nenahraditelný. Netvoří pro sebe, nekomunikuje sám se sebou, nýbrž něco sděluje okolnímu světu. Jeho díla reagují na lidskou přítomnost, staví své publikum do centra dění a nechávají je prověřit své zkušenosti a způsob vnímání světa. 

Jeppe Hein: Two Way Mirror Mobile, 2011

“Pro mne je koncept sochy úzce propojený s komunikací… Díky tomu, že mé práce potřebují fyzickou přítomnost diváka, vzniká aktivní dialog mezi ním, jeho okolím a mnou a propůjčuje to soše sociální rozměr,” tvrdí Hein.

Jeppe Hein: Hexagonal Water Pavilion, 2007
Stěžejními jsou pro Heina pohyb a interaktivnost. Jeho sochy a instalace jsou zřídkakdy statické, na své webové stránky tedy často umisťuje videa, zachycující jednotlivé práce v pohybu. 

Do jeho repertoáru spadá zrcadlo, které vibruje v lidské přítomnosti, lavička, která jezdí napříč galerií, když si na ni sednete, hořící voda, sebedestruktivní zeď, rotující zrcadlové bludiště nebo 17 nefunkčních laviček, které nechal nainstalovat do jednoho belgického města a kolemjdoucí si na ně samozřejmě pokoušeli mermomocí sednout.
Jeppe Hein: Modified Social Bench, 2006

Jeppe Hein: Modified Social Bench, 2006

Jeppe Hein: Water Flame, 2006

Adriena Šimotová & Jiří John

Šimotová a John. Zdroj: radio.cz

Tato manželská dvojice patřila k čelním představitelům umělecké generace šedesátých let u nás. Oba byli členy skupiny UB12 (která, dle slov Adrieny, byla spíše skupinou přátel) a Umělecké besedy (Adriena Šimotová stále je členkou). GVUO v současné době vystavuje grafické práce těchto umělců v komorní výstavě nazvané Oběti a objetí Adrieny Šimotové a Jiřího Johna.

Zatímco Jiří John pocházel z chudé venkovské rodiny, Adriena Šimotová se narodila v Praze do rodiny evangelíků, kteří patřili ke střední vrstvě. Jiří se vyučil během druhé světové války instalatérem a zámečníkem, ale Adriena navštěvovala grafickou školu pod vedením profesora Zdeňka Balaše. Mezi manželi bylo ještě více rozdílů, zvláště co se týče jejich tvorby, nicméně ani to nepřekáželo jejich sblížení na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, kam oba docházeli do ateliéru profesora Josefa Kaplického (otec architekta Jana Kaplického), a následnému sňatku v r. 1953. Adriena u profesora Kaplického ještě absolvovala v letech 1950-53 postgraduální aspiranturu, na jejímž konci se s ním a pár dalšími kolegy podílela na reliéfu pro EXPO 58 v Bruselu.

“Profesor Balaš úžasně cítil barvu,” tvrdí Adriena. “Kaplický byl mnohem vzdělanější, zahrnoval ve svém pohledu celý svět. Ale Balaš mě naučil malovat a velice věřil tomu, co dělám, což bylo tehdy pro mě velmi důležité. Balaš mě třeba donutil přes noc předělat klauzuru, protože tušil, že to dokážu líp. Naproti tomu Kaplický se bál, abych si práci nepoškodila a říkal: Slečno Šimotová, prosím, už tam nedělejte ani čárku.”

Václav Boštík, jeden ze zakládajících členů UB12 a významný malíř, byl blízkým přítelem Jiřího a Adrieny a často hostil výstavy obou spolužáků. Ve své kariéře měl však zezačátku lépe našlápnuto Jiří. Občas k nim do ateliéru chodili kunsthistorici a pozorovali ho u práce, zatímco jeho manželka zůstávala spíše v pozadí. To Jiřího až rozčilovalo a snažil se tvorbu své ženy nějak prosadit. Adriena neměla jako umělkyně takové ambice (nebo je aspoň nedávala najevo), jako žena v té době, ačkoliv emancipace už pokročila, neměla ani tolik příležitostí k prosazení se. Její čas přišel až později.

Pojďme se na každého z manželů a avizované rozdíly mezi nimi podívat blíže.

Jiří John

Narodil se 6. listopadu 1923 v Třešti na Vysočině. Na rozdíl od své ženy byl spíše tichý, introvertní a moc toho nenamluvil. Celé jeho dílo je inspirované zážitky z vyrůstání na venkově, je velmi spjaté s přírodou, neobjevuje se v něm téměř žádná figura. Jiří se za rodiči na Vysočinu často vracel, později i s Adrienou, a dokázal se hodiny a hodiny toulat krajinou. Během toho pozoroval každý detail v přírodě; tvary listů, klíčící rostlinky, sluneční světlo, strukturu stromové kůry, fascinovaný byl také horninami, krystaly a jejich drúzami. To poté promítal i do své tvorby, která je písní o přírodě, ale zároveň tichým dialogem s ní.
Pole, 1969
Zpočátku se nechal ovlivnit tvorbou Jana Zrzavého a Josefem Šímou a maloval akvarelovými a olejovými barvami, později se ale přiklonil ke grafice. Tvořil na velké formáty. S Václavem Boštíkem se podílel na dekoraci Pinkasovy synagogy v letech 1954 – 59, přičemž její stěny ručně pokryli jmény 77 297 českých Židů, kteří zahynuli během války v koncentračních táborech, transportech nebo během pochodů smrti a není známo místo jejich posledního odpočinku. Namáhavá práce v nehostinných podmínkách měla pravděpodobně vliv na Jiřího chronický zánět a později selhání ledvin. Po propuknutí této choroby, která také zavinila jeho brzkou smrt, se raději uchýlil od grafiky k méně fyzicky náročné kresbě. Opustil techniku suché jehly a zaměřil se spíše na kontrasty. Změnily se také motivy v jeho dílech. Noc vyjadřovala jeho vědomí blížícího se konce, věčné tmy, definitivní ztráty sil. Laboratoře a laboratorní předměty kreslil, neboť kvůli nemoci musel zůstávat doma a krátil si čas zobrazováním různých pomůcek, případně pozorováním různých předmětů mikroskopem, aby viděl co největší detaily, a následným zachycováním na papír.
Laboratoř, ?

Typické jsou pro jeho obrazy přírodní motivy – rostliny, horniny, krajina (konkrétní i abstrahovaná) a procesy jako rašení a klíčení. Někdy je zachycoval středověkou “perspektivou” – důležitější objekt je větší, než ostatní.

Zimní pláň, 1951
Stěny Pinkasovy syngaogy
(titul neznámý), 1965
Klíčení, 1966
Doutnání podzimu, 1967
Ovoce samo padající, 1970

 

Zamrzlá tůň, 1970

Adriena Šimotová

Narodila se 6. srpna o tři roky později, než Jiří. Její matka sice vystudovala také VŠUP, nicméně zůstala celý život ženou v domácnosti. Intelektuální zázemí celé rodiny vytvářela zejména babička, švýcarská Francouzka, která učila francouzštinu i univerzitní profesory. Adriena hrála výborně na klavír a rozhodovala se, zda jít cestou pianistky či malířky. V této volbě ji ovlivnila matka, dle jejíhož názoru se mohla Adriena jako malířka lépe uplatnit.

Na rozdíl od jejího manžela je pro její tvorbu příznačná figura, člověk, lidské tělo. Je meditativní. Zpodobňuje s jemností a vyvážeností lidskou duši a z jejích děl sálá jistý klid.
Inspirací jí byla nejen UB12, ale také pop-art, Marcel Proust a knížka Já a Ty od Martina Bubera. Díky ní si stanovila svůj základní úkol: zkoumat dvojí náhled, dvě role: já a ty. Od tohoto úkolu se v průběhu let neodklonila a nikdy nepřijala zakázky, s nimiž by se nemohla ztotožnit.

Zásadně ji ovlivnily nejen výše zmíněné zdroje, ale také tragické životní zkušenosti – druhá světová válka, brzká smrt manžela a syna. Ty ji sice hluboce zasáhly, nicméně také posunuly v její tvorbě. Tvorba a přátelé bylo právě to, co jí pomohlo ustát těžké chvíle. Do sedmdesátých let, než ji opustil Jiří John, malovala s použitím výrazných barev, poté už se k barvám nedokázala vrátit a obrátila se ke kolážím, reliéfům, textilu, zkrátka začala tvořit i do prostoru. Papír začala využívat zejména v osmdesátých letech. Manžel ji ovšem určitým způsobem doprovází až dodnes. Radí se s ním o tvorbě, ví, co by jí řekl a jak by zareagoval, i když je na jiné straně břehu, než ona.

Osamělost, 1977

“Do začátku sedmdesátých let jsem stavěla na barvě, a najednou barva začala blednout, změnila jsem materiál. Malba se mi zdála příliš plytká. Měla jsem pocit, že něco opakuji. Začínala jsem všedními gesty, byla jsem fascinována tím, že milion lidí v jednu chvíli dělá totéž, třeba si obléká punčochu, intimitou každodennosti a po zlomu jsem se vydala po cestě existencialismu. V ten moment jsem cítila, že se identifikuji s tím, co dělám.”

Po smrti syna (v r. 1994) začala vyvolávat ve svých dílech podoby drahých a blízkých lidí, kteří již zemřeli. Byli to členové rodiny, přátelé i spolužáci.

“Začínala jsem abstraktní lyrikou, odrazy ve vodě, chvěním vzduchu a posléze jsem tíhla k figuře. Moje velké téma je člověk. Snažila jsem se projít realitou. Vyvolávala jsem podoby rodiny, spolužáků a dostala jsem se tak daleko, že jsem se dotkla nějaké hranice, kterou už člověk nemá překračovat. Až jsem se toho lekla. Cítila jsem to jako avízo. Jako úzkost a upozornění: Tam nešlapat, toho se nedotýkat, tím neprocházet.”

Adrieně Šimotové záleží na výstavním prostoru a vždy musí vědět, jak bude místnost, kde má vystavovat, vypadat. Někdy přizpůsobí své práce právě jednomu specifickému místu. V osmdesátých letech pobývala v bývalém františkánském klášteře v Hostinném (Podkrkonoší), který ji inspiroval k vytvoření řady prací, mapujících přímo prostředí kláštera.

Ubývající torzo, 1984

 

Tvář – reliéfní objekt, 1985

 

Hlava k listování, 1982
Bojí se ustrnutí v tvorbě a neustále mění způsoby a motivy. Neodrazuje ji ani její pokročilý věk a zdravotní komplikace. Věnuje se kolážím, frotážím, vrstvení kreseb, používá různé druhy papíru, mačká je, prořezává a vrství. Vyzkoušela si i roli pedagoga (vyučovala v letech 1991 – 98 a 2003 na umělecké akademii v Salzburgu) a spisovatelky – v r. 1997 jí vyšla sbírka textů a básní pod názvem Hlava k listování. Její tvorba není oceňována jen v tuzemsku, ale také v zahraničí – v r. 1970 získala zlatou medaili na bienále ve Florencii, 1979 velkou cenu na bienále v Lublani a v r. 1991 obdržela Rytířský řád za literaturu a umění ve Francii, kde často vystavuje a pracuje. Svá díla má zastoupena v galeriích v Chicagu, Florencii, Lodži, Paříži, Ženevě nebo ve Stockholmu.

Bez názvu I.-III., z cyklu S kolemjdoucím, 1999
Ruce IV., detail, 2010

Zdroje (obrázky i text):

Imogen Cunningham: Valčík květin

Imogen Cunningham byla americká fotografka, která se od roku 1920 zaměřovala hlavně na focení aktů a rostlin. Spoluzakládala skupinu f/64, jež napomohla etablovat fotografii jako samostatné umělecké médium.

 

bad2780799655fe59fafeb77160d738a
Magnolia, 1925. Zdroj: Pinterest
imogen_cunningham_magnolia_bud_1925_d5600485g
Magnolia Bud, 1925. Zdroj: christies.com
cunningham_two-callas_1925
Two Callas, c.1925. Zdroj: aperture.org
8db3bb50dc4f4ed5bfa40a35d3cfd852
Phoenix Recumbent, 1968. Zdroj: Pinterest
imogen-cunningham-triangles-photographs-gelatin-silver-print-zoom_550_736
Triangles, 1928. Zdroj: artnet.com