Avantgarda V: POETISMUS

/ Česká avantgardní scéna na počátku 20. století

„Umění, které přináší poetismus, je ležérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné. Není v něm ani špetky romantismu. Zrodilo se v atmosféře jaré družnosti, ve světě, který se směje; co na tom, slzí-li mu oči.“ Takto Karel Teige definuje v manifestu nově vzniklý směr, který bude v následujících letech udávat krok na československé umělecké scéně. 
 
Devětsil představuje na české avantgardní scéně vůdčí uskupení. Zdroj: knihyseidl.cz

Nejdřív se ovšem přenesme ještě o pár let zpátky. Píše se rok 1920. V První republice vládne optimistická atmosféra. Válka skončila, lidé hledí s nadějí vstříc nadcházejícím zítřkům a hospodářství, společenský a kulturní život se rychle staví zpátky na nohy. V hlavním městě čerstvě vzniklé země zakládá skupina mladých lidí organizaci, která má podporovat mladé umělce, dávat prostor jejich tvorbě a pečovat o kulturní život. Mezi těmi mladými lidmi jsou například Karel Teige, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert nebo Alois Wachsman. Skupinu pojmenují Devětsil a Vančura se stává jejím prvním předsedou. 

Continue reading “Avantgarda V: POETISMUS”

Avantgarda IV: SUPREMATISMUS

Kazimír Malevič: Černý čtverec, 1913
Často se stává, že když se s někým bavíte o malířství a jeho směrech, řekne něco jako: “Nemám rád moderní umění.”
“Proč?” Vy na to, ale předem už tušíte odpověď.
“Vůbec ho nechápu a kromě toho – co je tak skvělého na tom, že vezmeš bílé plátno a nacákáš tam pár fleků nebo na něj nakreslíš jeden čtverec? To bych zvládl taky…”

Continue reading “Avantgarda IV: SUPREMATISMUS”

Avantgarda III: DADA

Uprostřed deprese, lízání ran a zpytování svědomí po první světové válce, která svým masokombinátním způsobem zkrátila rodokmeny x rodin, ponořila svět do hladu a krize a rozmetala dosavadní morální, politická a estetická přesvědčení, se objevilo dada, mezinárodní hnutí, které vzniklo, aby provokovalo, zpochybňovalo a šokovalo. Opěvovali nonsens, absurditu a boření všeho zažitého, co podle nich vedlo k tragédii první světové války.

Continue reading “Avantgarda III: DADA”

Avantgarda II: NEOPLASTICISMUS. DE STIJL

Jak si představujete základ světa, jeho samotnou podstatu, o kterou se opírá všechno, co známe, a bez níž by sám nemohl existovat? Jako Boha? Jako mluvící oblak? Jako nějaký předmět? Nebo číslo? (Kuš za Pythagorem! Jeho filosofie mě v hodině ZSV tak vyvedla z míry, že se možná dočkáte i článku. Ale jen pokud budete hodní.) Pokud vám před očima krouží body, přímky, pravé úhly a tři základní barvy – červená, modrá a žlutá, tak vám gratuluju, neboť byste se určitě shodli s holandskými neoplasticisty, umělci okolo Pieta Mondriana a časopisu De Stijl.

Continue reading “Avantgarda II: NEOPLASTICISMUS. DE STIJL”

Avantgarda I: EDVARD MUNCH

Večer na ulici Karla Johana, 1892
Nejsilnějším tématem Munchovým obrazů, které všichni známe a které dokáží neobvykle zapůsobit na každého, i kdyby o něm v životě neslyšel, bývá smrt a silný strach z osamění. 

Smrt v pokoji nemocného, 1899

On sám se cítil smrtí neustále obklopený. Během jeho dětství mu zemřela matka a starší sestra. Otec mu a jeho sourozencům tyhle dvě události často připomínal, a prohluboval tak ještě víc tuto ztrátu. K tomu u jedné z jeho mladších sester diagnostikovali duševní chorobu. Aby Munch unikl svým démonům, začal v brzkém věku malovat, přičemž se do jeho tvorby už v brzkém věku promítala skvělá fantazie, podporovaná otcem, který mu četl příběhy Edgara Allana Poea. Právě svého otce však zklamal, když se v pozdějších letech rozhodl nechat univerzity a začít se plně věnovat malování.

Mrtvá matka, 1899 – 1900
Munch trpěl během života těžkými depresemi a často se uchyloval k alkoholu. Nikdy se neoženil, protože se bál, aby jeho rodina netrpěla jeho psychickými potížemi. V roce 1908 podstoupil osmiměsíční psychoterapii, kde se lékaři rozhodli jeho vážný stav řešit i elektrošoky. Po skončení léčby se změnila i jeho tvorba – začala být barevnější a optimističtější a setkala se s kladnou reakcí veřejnosti (na rozdíl od většiny jeho dřívějších děl, na kterých se zřetelně promítaly jeho neurózy a žal z postupné ztráty blízkých), takže si Munch za nově nabyté peníze koupil dům v Ekely, kde strávil téměř celý zbytek života. 
Tanec života, 1899
Jeho největší a nejúspěšnější výstava se konala v Berlíně, kde vystavil 223 svých olejomaleb. Po nástupu nacismu bylo ale jeho umění označené za zvrhlé a nacisté zabavili 82 jeho děl, což byla pro něj rána, neboť Německo považoval za svůj druhý domov. V dalších letech se Munch věnoval tvorbě už jen soukromě.
Madona, 1894 – 1895
Osamění, strach, smrt, šílenství, nemoc – to všechno se často objevovalo v expresionistických dílech, na něž měl ze západu vliv E. A. Poe, z východu dílo ruských spisovatelů jako byl Dostojevskij, ze severu právě Edvard Munch, z jihu primitivní kultura afrických kmenů. Inspirovaly je také pesimistické filosofie jako například Nietzscheho nihilismus, dětská tvorba (neboť děti malují jen to, co je zajímá či to aspoň patřičně zvýrazní) a tvorba duševně chorých lidí. Sami expresionisté měli neblahé životní zkušenosti, a ty ventilovali do svých děl, která představují odpověď na předcházející naturalismus a impresionismus. Nejvíc se expresionismus prosadil v Německu (po první světové válce, kdy se Němci potýkali s ekonomickou i psychickou krizí poražené země) a Skandinávii. Nacisté ho ale zakázali.
Puberta, 1895
Munchovy obrazy jsou zejména symbolistické, ale je právem považován za předchůdce expresionismu a dokonce i za jeho nejvýznamnějšího představitele. Obrazy, namalované sytými, kontrastními barvami, dokáží vyděsit. Munch si sáhl na samotné dno své duše, aby stvořil strašidelný odraz toho, co prožíval, a aby to mohl sdílet s ostatními. Tahy štětcem vyvolávají dojem, jakoby obraz plynul a pohyboval se. Tyhle “plynoucí” tahy deformují realitu a odkazují na tehdy se rozvíjející kinematografii.
Polibek, 1895

Bouře, 1893
Bouře: Krásná ukázka symbolismu – známe bouře nejen jako rozmary počasí, ale také bouře emocionální, hromonální, uvnitř nás. Postavy jsou anonymní a žena vpředu, která jakoby se vydávala do nebezpečí, upoutává bělostí svých šatů, což samozřejmě evokuje nevinnost, ctnost, panenství. Obraz je znepokojivý tím, jak se žena vydává bouři vstříc a tím pádem se nabízí náznak ztracené nevinnosti.

Golgota, 1900

Golgota: Svědci Kristova ukřižování se zvrhle baví. Zkreslení perspektivy mi připomíná rybí oko.

Výkřik, 1893