Šťastné a veselé z nevěstince

Vánoce nejsou svátky lásky a klidu, alespoň soudě podle pocitů spousty lidí z tohoto období roku. Říká se, že svůj idylický ráz ztratily až v naší přetechnizované a uspěchané době, ale zní to spíš jako výkřiky romantických milovníků minulosti (kteří ji nejlépe ani nezažili).

christmas-in-the-brothel-1905
Edvard Munch: Vánoce v nevěstinci, 1904. Courtesy of Munch Museum, Oslo. Zdroj: wikiart.com

Pro Edvarda Muncha rozhodně nebyly Vánoce 1904 těmi nejšťastnějšími. V prosinci přijel do německého Lubeku, aby nainstaloval vlys do dětského pokoje, který si objednal jeho patron dr. Linde. Umělec dostal ještě zakázku na portrét Lindeho tchána, senátora Holthusena, v Hamburku. Zpočátku spolupráce šla dobře, avšak kolem Vánoc se smluvní strany nepohodly a senátor zakázku zrušil. Citlivý Munch to nesl těžce; neshody u něj vyvolaly úzkosti, které se pokoušel zvládnout alkoholem. Dlouhodobé psychické problémy, jež se snažil takto tlumit, vedly k jeho nadměrnému pití a konečnému zhroucení v r. 1908.

Continue reading “Šťastné a veselé z nevěstince”

Rychlé kafe z řemeslníkovy dílny

Honoré Daumier: Tři drbny, 1865/67. Zdroj: artic.edu
Honoré Daumier: Tři drbny, 1865/67. Zdroj: artic.edu

Ne vždy je čas na rozbory a cesty do kunsthistorie. Slovy mnoha babiček, “v dnešní uspěchané době” se člověk možná chce jen potěšit pohledem na něco krásného, zavadit okem o nějaký detail, kterého si třeba nebyl vědom – a jít zase dál. Prostě si dát takové umělecké kafe.

V kurzu kreslení má náš učitel ve zvyku prokládat řemeslnou dřinu krátkými pauzami, kde nás osvěžuje ukázkami toho, jak se s tématem naší hodiny prali kdysi dávno staří mistři. Inspirovalo mě to k tomu, abych si sama na některých ukázkách našla, co mě na nich zaujme nejvíc a co je pro mě v umění důležité. Doufám, že vás třeba ponoukne taky. 🙂 Continue reading “Rychlé kafe z řemeslníkovy dílny”

Léto u bazénu

Nevím, jestli si to namlouvám, ale poslední týden cítím, že se vzduch změnil – není v něm ani stopy po létě, voní jinak – podzimem. Pro mě jednoznačně nejhezčí období roku, tedy alespoň jeho začátek. Těším se na mošt, burčák, dýně, barevné listí na stromech a jeho vůni, když spadá na zem, na svetry a kabáty… Nicméně nebudu předbíhat, oficiálně pořád léto máme a do konce prázdnin ještě nějaký čas zbývá. Můžeme si tedy prosluněné chvilky plné nicnedělání naposledy připomenout.

Bazén s dvěma lidmi (detail), 1971. Zdroj: ibiblio.org
A kdo jiný než David Hockney by nám při tom měl dělat společnost?
Trávit čas u bazénu s melounem v ruce a širokým slamákem na hlavě, zatímco nemáte za úkol nic víc, než si užívat volna. Ne že bych tak své letošní prázdniny strávila, neboť jsem odpočívala u práce, ale když si prohlížím Hockneyovy obrázky, chce se mi si k tomu bazénu lehnout.

Vlastně jsem kdesi narazila i na nějaké last minute letenky do Řecka…

Nick Wilder, 1966.
Peter, vylézající z  Nickova bazénu, 1966. Zdroj: blogs.elpais.com

Časová osa: 1936 (Surrealistický kabinet kuriozit)

Co se rozvíjelo divočeji a bohatěji v třicátých letech minulého století, než surrealismus?

Dnešní díl Časové osy bude zkoumat různé projevy právě tohoto směru. V jednom roce se sešla vskutku jedinečná a naprosto odlišná umělecká díla, za jejichž vznikem nestojí nic jiného, než sublimovaná libidinózní přání jejich tvůrců.

P. S. Máte tip na nějaký zajímavý rok v umění? Sem s ním!

ŠVÝCARSKO: Hebká snídaně pro úspěšný den

Méret Oppenheim: Objekt (Snídaně v kožešině). Zdroj: memelodia.blogspot.com

BELGIE: Živí mrtví

René Magritte: Meditace. Zdroj: wikipaintings.org

ŠPANĚLSKO: Snílci

Salvador Dalí: Pár s hlavami plnými oblaků. Zdroj: wikipaintings.org

MEXIKO: Krev mé krve

Frida Kahlo: Mí prarodiče, rodiče a já (Rodinný strom). Zdroj: nytimes.com

USA / FRANCIE: Sen o tobě

Man Ray: Čas pozorování: Milenci. Zdroj: histheoriculture.files.wordpress.com

Zdraví váš Picasso

Problém s dopisy a pohledy v dnešní elektronické době je ten, že je sice všichni rádi dostávají, ale jsou moc líní na to, aby je posílali. Což je dost škoda. Inspiraci, co můžete babičkám, mamkám, kámošům a kámoškám poslat, až někam pojedete, dnes vydolujeme ze soukromé korespondence velikánovi kubismu, samotnému Pablu Picassovi.
Robert Doisneau: Picassův chléb, 1952. Zdroj: karamazove.tumblr.com
Picasso nebyl žádný asociál – v řadách pařížské bohémy se znal s kdekým a své kontakty s neméně známými kamarády udržoval. Pokud si nemohli zavdat skleničky něčeho dobrého, papír posloužil (skoro) stejně dobře. Francouzštináři mají výhodu, zbytek se bude muset spokojit s mým překladem z openculture.com, odkud pohlednice, které Picasso svým kámošům posílal, pocházejí. Malířský um v nich nezapře.
Pro: Jean Cocteau
O básníkovi a výtvarníkovi Jeanu Cocteau bude v některém z nadcházejících článků ještě řeč. Picasso mu na pohled nakreslil balkon na Rue D’Anjou, kde kdysi bydlela Cocteauova matka. Vypadá to, že se paní Cocteau těšila z pěkného výhledu.
Pro: Guillaume Apollinaire
Otec avantgardy se nejspíš Picassovi příliš neozýval, protože mu k jeho skice slavný kubista napsal: “Už tě vůbec nevídám. Jsi mrtvý?”
Pro: Gertrude Stein
O něco více textu Picasso věnoval Gertrude Stein. Takto se jí rozevlátým písmem hlásil (nejspíš) z prázdnin:
“Ne, Gertrude,
nejsou tady žádné mouchy a neviděl jsem ani více než jednoho komára, kterého jsem stejně zabil. Napište, pokud budete mít náladu. Mějte se se slečnou Toklas krásně.
Váš Picasso”
A jak jste na tom s komáry vy?

Co čteme & píšeme

Ty nejlepší věci bývají zároveň i ty nejjednodušší.

Vysvětluju si tím, proč se po téměř stoprocentním ovládnutí uměleckého řemesla, mistrovství v mimésis, kdy si skoro pletete umělce s přírodou či Bohem, vrací umění pomyslně “na začátek”, k bodu, kdy jsou věci až směšně jednoduché.

Malby z kolekce Knihovna (Library) Michaela Dumontiera a Neila Farbera totiž takové jsou. Začínají myšlenkou: “Co kdyby někdo napsal knihu o…”

Library (267), 2013

Michael Dumontier, Neil Farber: Library (303), 2014. Zdroj: personalmessageblog.blogspot.ca

 

Library (285)

 

Library (287).
Library (261)
Library (223)

 

Library (138)

 

Library (140)

 

Library (215)

Stejně jednoduchá je myšlenka jiného projektu tohoto kanadského dua, založeného na fiktivních lidech, kteří vlastní psací stroj – Paul a Wendy. Není jasné, kdo ti dva jsou ani jestli si píšou sami pro sebe nebo svá psaní někam adresují, ale to vlastně není vůbec důležité. Paul a Wendy se často dostávají do melancholie a matoucích filosofických úvah, píšou ironické dopisy neznámým lidem nebo zkoumají své typografické umění. Paul + Wendy Projects mají ještě mnoho dalších aspektů, na nichž se podílí také jiní umělci, ale mně nejvíc zaujala právě jejich typografická část.

The Party, 2014. Zdroj: personalmessageblog.blogspot.ca

 

063. Zdroj: paulandwendyprojects.com
No general workers, 2013
7uiax,%o, 2014
Cancel my sex o’clock, 2013. Zdroj: personalmessageblog.blogspot.com

 

What will I do. Zdroj: paulandwendyprojects.com
Happy new year, 2014. Zdroj: personalmessageblog.blogspot.com
Existencelessness. Zdroj: paulandwendyprojects.com

 

Pozdní noci & brzká rána (Rothko & Magsig)

Je mi jasné, že po tomhle článku už si o mně navždy budete myslet, že jsem úchyl, ale já si opravdu nemůžu pomoct. Mám hrozně ráda jak hluboké noci, tak i velmi časná rána, a to nejlépe v kombinaci. Jít spát v nejposlednější chvíli, kdy je noc ještě temná, a vstát prakticky okamžitě, dokud je ráno ještě chladné a bílé.
Jasně, že se po tak skromné dotaci spánkových hodin člověk ocitne v poněkud delirickém stavu, takže by to devět z deseti zubařů rozhodně nedoporučilo. Mám ale za to, že jsou tyhle doby tak nějak magické. Těžko říct jestli je to mou ospalostí/rozespalostí; budu se tvářit, že ne, a že jsou za tím spíše iluminátské intriky.


Pozdní noci

Stephen Magsig: City Lights #40, 2009. Zdroj: olgabis.tumblr.com

 

Doba, kdy už přestávají být chlastačky ryze zábavné a začínají se zvrhávat anebo vy odcházíte domů.
Taky je to doba ztrácení zábran říct něco, co vás už delší dobu ohledně partnera štvalo. Doba říkání si krutých pravd, na které jste za světla dne neměli koule.
I když nejsem opilá, stejně má těch pár hodin po půlnoci něco, díky čemu nedokážu uvažovat tak racionálně jako obvykle. Seminárky, které v té době píšu, jsou už surreálné. A nepotřebuju drogy.
Ráda v tuhle dobu pracuju – tedy na tom, co mě baví. Líbí se mi ten pocit, kdy je celý barák zticha, všichni spí, já mám jen rozsvícenou lampu, která vrhá zlatavé světlo, na stole teplý čaj, jsem zamuchlaná ve svém důchodcovském svetru a píšu nebo lepím nebo kreslím, zkrátka něco vytvářím. Je potřeba pak ty věci brát trošku s rezervou, jakmile nastane den, ale to, co vám někdo v tuto dobu řekne, přece taky.

Časná rána

Mark Rothko: Bez názvu, 1969. Zdroj: artmastered.tumblr.com

 

Ve španělštině pro ně mají výraz madrugada. Líbí se mi, jak zní; je tvrdý (jako ono vstávání) a jasný (jako ranní vzduch a světlo) zároveň.
Vracíte se domů a někteří lidi už jedou do práce. Smějete se jim; za pár let ale přestanete.
Všechno vypadá úplně jinak, než se vám zdálo v noci. Nechápete, jak jste se tím mohli tak moc zabývat, vždyť je to přece jasné.
Když je časné ráno, vane zvláštní větřík – lehký, svěží, hrozně příjemný, mám z něj radost. Líbí se mi, že mám před sebou celý den a spoustu času, než ten den skončí. Připadá mi taky, jakoby ten větřík byl stejně čerstvý jako všechny ty příležitosti, které mě toho dne potkají.
Chvějivá a chladivá malba mistra colour block painting byla to první, co mě napadlo, když jsem začala myslet na brzká rána. Chce se mi se zhluboka nadechnout a začít odznova.