Takže… Jak se všichni máte?
Taky vám to připadalo jako sen? Jako období – neobdobí, kdy jako by se zastavil čas a život tak, jak jsme ho žili, se zakonzervoval – jako by ho někdo dal na stand-by? Taky jste byli nejdřív překvapení, jaké změny se v přírodě mezi tím stihly udát, jako bychom z té polozimy skočili rovnou do léta? Taky vás zaskočilo to množství lidí, kteří se stejně jako vy vrátili do měst potom, co se prázdnými ulicemi málem proháněla klubíčka suchých rostlin jako na Divokém Západě?
Všem se nejspíš ulevilo, jakmile padla poslední velká vlna opatření. Těšili jsme se na to, jak se věci vrátí zpátky do “normálu”. Jenže co je teď ten “normál”? Když to všechno začalo, zdál se být na dosah ruky, stačilo se na pár týdnů uskromnit, případně se připravit na pořádný nápor, pokud jste zůstali v první linii, a všechno by bylo jako dřív. A pak, čím více času ubíhalo a čím více se virus šířil, čím více s sebou bral obětí a čím více dorážel na zdravotnictví, ekonomiku a jiné systémy, dokud v některých zemích téměř nezkolabovaly, se ten “normál” začal vytrácet z hmatatelné reality do vzpomínek, kde všechno důležité existuje v plnějších barvách, zdeformované časem a subjektivním pohledem někdy více, někdy méně.
Už celkem brzy se vynořili takoví, kteří tvrdili, že ten normál, který jsme před pandemií znali, už neexistuje, a že se budeme muset smířit s jinou každodenní realitou. Ale myslím, že jsem nebyla sama, kdo to donedávna tak úplně nechápal (či nechápe), a kdo byl celý žhavý se vrátit k tomu, co si pamatoval jako “život, jak má být”. Koho po dvou měsících izolace zaskočilo to, co jsem popsala o dva odstavce výše, a to, že věci opravdu ještě nejsou stoprocentně tak, jak jsme byli zvyklí předtím. Teprve pak mi doopravdy došlo, že normál z dřívějška už nikdy nebude. Že budeme říkat “před” a “po”, přesně jako jeden z hrdinů v románu Emily St. John Mandel, který shodou okolností vypráví o důsledku extrémně nakažlivé chřipky, jež vyhladila většinu lidstva… Ideální příběh na časy korony, ačkoliv mnohem dramatičtější než skutečnost v našich končinách (naštěstí).
Jeevana najednou zaplavila jistota, že je to tady, že to je ta nemoc, již Hua popisoval jako nemoc, co svět rozdělí na předtím a potom, která i jeho život rozdělí čarou vedví.
Emily St. John Mandel: Stanice 11
Pokud se taky počítáte se mezi tu privilegovanou část lidstva, která uplynulé dva měsíce mohla dřepět doma na home office a bojovat leda tak s pocitem nudy, asi jste se to kvantum času, který se najednou nabízel, pokusili využít ve svůj prospěch. Taky jsem naskočila na prvotní vlnu nadšení, že teď mám konečně čas a prostor na všechny ty věci, které jsem odkládala nebo se jim vyhýbala, když bylo čím se rozptýlit venku. Online kurzy, vaření, pečení, přesazování, generální úklid, psaní, čtení knih, na které se jen prášilo v poličce, cvičení,… Bylo zábavné pozorovat na sociálních médiích, jaké trendy zrovna jedou – jeden týden se všichni předháněli v pečení chleba, druhý zas hromadně přesazovali kytky, třetí frčely nejrůznější online kurzy a webináře, a nakonec došlo i na to domácí stříhání vlasů, které se neslo v duchu “všechno nebo nic”. Chroničtí cestovatelé všechny obtěžovali vzpomínkami na místa, která v minulosti navštívili, a karanténa je konečně donutila prohrábnout fotky. Odmítači sociálních sítí se stali oběťmi nekonečného scrollování a objevili Stories v Messengeru, jiní se začali realizovat na Tik Toku, i když se na něj předtím cítili “moc staří”. Zpočátku jsme se mohli přetrhnout ze sdílení print screenů ze Zoomu, kde jsme se nadšeně potkali i s lidmi, na jejichž existenci jsme zapomněli, dokud nás touha socializovat se nedohnala k vyhledávání jakékoliv společnosti. To všechno už od začátku prošpikovávaly memes – jediná jistota v tomto nejistém světě, které nejčastěji variovaly na téma “kterak nás karanténa dohání k šílenství”.
(Mimochodem, výborný článek o vypořádávání se s karanténou napsali na Priglu.)
A nakonec nás to všechno přestalo bavit.
Nevím, jak u vás, ale v mém okolí se počty úspěšně splněných či dokončených úkolů, které jsme si na začátku karantény naordinovali, zdaleka nevyrovnaly počtům nadšených oznámení, jakými způsoby si dotyčný hodlá vylepšit život. Po pár týdnech mě moje vlastní plány začaly štvát. Nedokončila jsem žádný kurz na Courseře, kvůli kterému jsem vstávala v 7:00, abych stihla něco udělat ještě před prací. Camp NaNoWriMo, variaci na listopadové NaNoWriMo, jsem dotáhla s odřenýma ušima, a od psaní jsem si pak dala měsíční pauzu, protože mě dohánělo k šílenství. Úklid podle Marie Kondo zůstal zaseknutý v půlce, protože na ty kostlivce pod postelí už jsem neměla sílu. Přestalo mě zajímat, co dělají fiktivní lidé ve fiktivních světech literatury a filmu. Pravidelné srazy na Zoomu jsem začala vynechávat, a nebyla jsem sama.
Nevzpomínala jsem si už tolik, jak to bylo “předtím”, abych se na to mohla pořád upínat, ale poslední týden dva už jsem strávila jen v jakémsi zakuklení, kdy jsem nechávala čas, aby mi co nejrychleji uplýval mezi prsty. Čekala jsem, až tohle skončí a vnější svět mě zase donutí vylézt z ulity – z ulity únavy, apatie a lehké deprese, kdy i vstát z postele a přihlásit se na online poradu se zdá být jako velký (a nesmyslný) úkol.
Jak vůbec může být člověk unavený z ničeho?
(To byla řečnická otázka.)
Čas tedy uplynul, a my jsme zjistili, že nic nebude takové jako předtím. Díky všem těm věcem ve velkém měřítku – hrozba onemocnění, přetížených nemocnic, kdy zdravotníci padají vyčerpáním a musí vybírat, koho zachrání a koho nechají umřít, postupné zavírání všeho, čekání, jaká vážná zpráva zase pohne našimi životy, vyhýbání se druhým lidem obloukem, nejistota, jestli po tomhle všem ještě budeme mít práci nebo ne… Ale i díky malému měřítku. Co jsme udělali za ty dva měsíce, kdy jsme byli zavření doma? Co uděláme teď, když se spousta dveří zase otevřela, a můžeme vykročit ven? Co z těch věcí, které jsme sami pro sebe změnili, přežijí v následujících měsících a letech?
Jestliže spousta věcí nebude tak, jako předtím, pak je tu do určité míry svoboda vytvořit si je nebo nastavit tak, jak chceme teď, aniž by nás tolik táhlo zpátky to, jaké byly předtím. Myslím to teď zejména na té osobní úrovni. A ano, skvěle se to řekne, ale taky nevím, jak to má vypadat ve skutečnosti… Doufám, že na to pro sebe v nejbližší budoucnosti přijdu.
Co ale vím je to, co si s sebou do téhle vita nuova chci vzít:
- Více času, stráveného venku v přírodě. Snahu pochopit, proč to v ní funguje tak, jak to funguje, a co můžu jako jednotlivec udělat pro to, aby to v ní bylo optimální. Vážit si každého stromu, každého kousku půdy a každé kapky vody, které dělají les lesem. Člověk se leckdy cítí jako střed světa a má pocit, že se všechno musí kvůli jeho problémům zastavit, a pak se dozví třeba to, že jsou stromy spolu schopné komunikovat přes kořenový systém a navzájem si dodávají živiny a varování, pokud jim něco hrozí – a sklapne mu. Bez tolika možností toulat se v přírodě kousek od našeho domu bych byla na konci této karantény v mnohem rozloženějším stavu.
- Vášeň pro věci, a vize a cíle, ke kterým se člověk žene, jsou někdy přeceňované. Vášeň je emoce, a emoce se mění. Vize a cíle, které se zdály ještě před rokem, pár měsíci jako optimální, můžou být zastaralé a je oukej je změnit – nebo nějakou dobu třeba nemít žádné.
- Seberozvoj může být taky přeceňovaný. Na některé věci se prostě nedá připravit, a ani to, že by se nám po karanténě podařilo vylézt z domu jako uvědomělý, neprokrastinující, zdravě se stravující člověk v perfektní kondici, který shodou okolností taky ovládá sedm světových jazyků, umí investovat a božsky tancuje, nezaručí to, že vás někdo bude mít rád jinak, než měl dosud. Pokud vůbec.
- Domov. Skoro každý týden jsem objevila nové cesty v jednom z několika lesů, nedaleko kterých žijeme. Cesty, u kterých třeba bydlí včely, kde to vypadá jako na horách nebo jako v Hobitíně. Kde není ani živáčka, protože o nich málokdo ví. Čas strávený s rodinou, ať už na těchhle cestách nebo mimo ně.
- Přátelství. Stará, nová a všechno mezi tím.
A taky to, že nic z toho, co vnímáme jen okrajově nebo vůbec, není samozřejmost. Ale to jste asi tušili.
A jaká byla vaše karanténa?
H s n m 