Le rêve d’hiver

Paříž.

Jedno slovo – a tolik významů.

Nevím, kdy se ze mě stal takový ten trapný turista, který si odškrtává položky ze seznamu pokaždé, když někam přijede a pak fotí hlavně ta nejznámější místa, co ukazuje znuděným příbuzným nebo na Instagramu, kde je podobných fotek miliarda (a skoro všechny jsou lepší). Ale když jsem před dvěma týdny v Paříži zdolávala jeden bod za druhým, na konci dne jsem se celá vyčerpaná přistihla, jak se nutím, abych vyrazila ještě někam, jinak to všechno nestihnu a ten čas po práci nevyužiju naplno. Pak jsem se sama na sebe naštvala. Od kdy je cestování závod?

Od nikdy, a tak budiž tomuto zatnut tipec, počínaje dnešním článkem. Zrovna Paříž je město, kde, pokud se rozhodnete, že se vyhnete těm nejprofláklejším památkám a vyšlapete si vlastní cestu, neuděláte chybu. Všichni to říkají a je to tak: toulání se nazdařbůh uličkami Města světel je stejně krásné, ne-li lepší, než obdivovat Arc de Triomphe nebo se líbat pod Eiffelovkou. Ruch z hlavních vozovek a přeplněných kaváren v bočních uličkách utichá, sem tam k vám z otevřených oken přivane vůně quiche z trouby a čiperná francouzština, a když máte štěstí, ztratíte se mezi vysokými světlými domy s tepanými balkonky a reliéfy jemnými jako marcipán a ocitnete se na nečekaném, na první pohled neviditelném místě. Je lehké uvěřit, že jste přešli z naší reality do jiné a že čas, tak, jak ho známe, už neplatí. Takhle jsem našla skrytý dvorek s něčím jako botanickou zahradou v Le Marais, malé náměstíčko s komunitními truhlíky, odkud vedou schody až k Sacre Coeur nebo krámek s cizojazyčnými knihami v Latinské čtvrti, jen blok dva od rušného Shakespeare and Company.

Nutno ale podotknout, že i ta profláklá místa mají něco do sebe. Bydlela jsem v Montmartre, kousek od Sacre Coeur, a když jsem šla po kopci nahoru, nastávala zrovna zlatá hodinka. Celý chrám se koupal v medovém světle a bílý travertin skoro oslepoval. V tu chvíli nebylo vůbec těžké pochopit bázeň, kterou cítí věřící člověk, když stoupá k místu, kde má být blíž Bohu. Večer, jakmile se po cestě z Trocadéro otevřel první pohled na Eiffelovku, zatajila jsem dech, ani jsem o tom nevěděla. Neexistuje kýčovitější a nadužívanější symbol než Tour Eiffel, ale přesto – vidět ji třpytit se, zatímco dole uhání Seina, pouliční umělec hraje na kytaru Halelujah a únorový vítr málem strhává kůži z tváře, to se dotklo i mého černého cynického srdce.

Díky blízkosti Montmartre jsem si tentokrát do čtečky přibalila lokální produkci – povídku od Marcela Aymé Le passe-muraille. Je to krátká, ale vtipná a místy dost trefná věc; na vlastní oči chudáka Dutilleula můžete vidět, jak dodnes trčí ve zdi v jedné ulici v Montmartre. Tenhle nápad přečíst si něco, co se přímo týká místa, kde budu nějakou dobu přebývat, je od jednoho spisovatele na Liberatuře, a je to pěkný zvyk. Dodává novou perspektivu místům, která člověk navštíví, nemluvě o atmosféře.

Byla mnohem větší zima, než se podle předpovědi dalo čekat, a místy pršelo. Přesto mě Paříž zvládla okouzlit mnohem víc, než po první návštěvě před pár lety. Podíl na tom měl taky fakt, že tentokrát vůbec nebylo přelidněno a velká část klientely – ta čínská – musela zůstat doma. Občas se mi v metru zdálo, že jsem jediná turistka. Možná se všichni turisti koncentrovali do Louvru, Musée d’Orsay a podobných institucí, kde bylo teplo – alespoň před Georges Pompidou stála solidní fronta – ale protože mě Louvre ani impresionisté nezajímají a v Pompidou už jsem kdysi byla, o to více času zbylo na všechno ostatní – na nádherný Brancusiho ateliér (vstup zdarma), Rodinovo museum se zahradou soch, a podobně. Jen je potřeba se teple obléct.

Pokud by někomu něco chybělo, nakoupit se dá samozřejmě bez problémů, a téměř všechno ve výlohách je pastva pro oči. Zkuste Bon Marché a Le Marais, kde je to jeden módní obchod vedle druhého. Někteří jiní turisté návštěvu metropole módy vzali docela vážně – vlastně si nepamatuju, že bych kdy viděla tolik pěkně oblečených turistů na jednom místě. Pařížany nicméně poznáte snadno.

1. Mají dost konzervativní způsob oblékání a vlastně všichni vypadají stejně. Béžové nebo námořnicky modré kabáty, tmavé kalhoty, šály v neutrální barvě, jednoduché kožené tašky. Přesto je na tom něco nesmírně elegantního. Možná to, že jim všechno dobře padne, že je to na první pohled z kvalitních látek, že boty mají vždy čisté a vyleštěné, že ženy s líčidly spíše šetří a každý je pěkně upravený a příjemně voní, aniž byste se z toho zalkli. Ale samozřejmě existují alternativy. Třeba u mladších lidí zahlédnete bohémský look – sestavený z těch nejzajímavějších kousků z místních sekáčů, které se k sobě zdánlivě nehodí, ale nakonec vypadají skvěle. A aby toho nebylo málo, ještě k tomu jsou často hezcí sami o sobě. Jasně, že to byl jen zlomek z obyvatel, ale na poměry ostatních měst, kde jsem byla, vcelku velký. Ve svojí žluté pláštěnce a prošlapaných vanskách jsem se cítila jako chudá a ještě k tomu nevkusná příbuzná.
   Jo a mimochodem, barety uvidíte jen na turistech. Ostatní se obešli bez pokrývky hlavy a pokud ne, znamená to, že jezdívají na kole, takže potřebují spíše pořádnou hučku a rukavice, aby neumrzli.
2. Anebo protože – což je taky velmi časté – rádi sedí na zahrádkách.
   Zahrádkám kaváren a bister se daří bez ohledu na to, jaké je venku počasí. Pravda, mnohem více těm s topnými lampami a dlouhými markýzami než těm bez nich, ale i když zrovna prší, fouká, sněží nebo všechno dohromady, můžete si být jistí, že Pařížany najdete vykuřovat a popíjet kafe venku než uvnitř. 
3. Líbilo se mi, že jídlo tam působilo jako událost – aspoň dva chody, něco dobrého k pití, nikdy ne stát nebo nedejbože jíst za chůze, a to se týkalo i podniků, kam chodili místní pro něco rychlého v obědové pauze. Vždycky na stůl dostanete kousky chleba nebo bagety s vodou, a chleba se jí ke všemu. Špatná zpráva pro alergiky na lepek. Možná to byla náhoda, ale za tu dobu jsem neviděla ani nikoho pobíhat po venku s kelímkem na kávu.
4. Podobně jako milují vysedávání venku nesnáší čekání na červenou. Jakmile jsou auta aspoň deset metrů daleko, Pařížané se vrhají přes silnici, jako kdyby se měla propadnout do hlubin Země. Pokud znovu blikne červená a auta na přechodu startují, je to taky pokyn k přecházení. Na zelenou přechází jen turisti a postarší lidé, kteří špatně chodí. Vy snad máte nějaké problémy s nohama? Tak proč ztrácet čas čekáním na přechodu?

Jsem si jistá, že pobýt tam déle (a věřte mi, že mít na to prostředky, tak neváhám), našlo by se pár dalších specifik, které dělají Paříž svébytnou, a ne vždycky příjemným nebo pochopitelným způsobem. Několik jízd vlakem mimo centrum kvůli práci nám ukázalo víc než nablýskanou tvář vznosných budov, na kterých město vydělává. Ale i těch pár dní, které jsem tam mohla strávit, mi dalo spoustu materiálu ke vzpomínání a k přemýšlení. Jsem ráda, že jsem mohla Paříži dát ještě jednu šanci a pochopit lépe, proč je do ní tolik lidí zamilovaných. Nechám na jiné blogerce, která má s Městem světel početnější zkušenosti, aby to řekla nejlépe:

Yes we travel to open our eyes, but sometimes we also travel to dream. Paris, for all its changes, remains very much a dreamscape for me.