50 000 slov za 30 dní aneb moje první NaNoWriMo

IMG_20191208_215033_271
3 sešity, 1 lahvička inkoustu, 50 000 slov.

Spousta lidí vám potvrdí, že nejlíp se jim tvořilo a psalo, když byli v pubertě, smutní anebo nejlíp oboje dohromady. Veškeré veřejné psací platformy jsou plné výplodů teenagerů, kteří se nípou ve svých ranách nebo si je kompenzují nereálnými dobrodružstvími v jiných světech. V té době slova na papír plynou téměř sama. Pak přijde život – vztahy, závazky, další studium nebo práce, a člověk najednou zjistí, že na psaní nemá čas a když ano, tak není chuť/energie/ta správná chvilka.

Ne že by se škrábání pera po papíře vytratilo z vašich myšlenek úplně. Někdy je to naopak – čím míň píšete, tím víc na to myslíte, proháníte se ve fantastických světech s fantastickými postavami, prožíváte jejich dobrodružství jako svoje vlastní a slibujete si, že jakmile budete mít volnou chvilku, jakmile se to v práci trochu uklidní, jakmile děti trochu vyrostou, jakmile budete v důchodu, přenesete ten fantastický příběh ze své hlavy na papír, a zhmotníte ho pro zbytek světa. Pak se přistihnete na smrtelné posteli, že se nic z toho nestalo, a čeká vás další opruz na tomto světě v reinkarnované podobě, abyste ten sen naplnili – tedy, pokud si na něj vzpomenete.

Když se mě někdo zeptá, co mě baví, mezi jinými věcmi odpovídám, že psaní, a že píšu už x let. Pak mi dojde, že to vlastně není pravda, protože poslední roky – od bakalářky – jsem nic ucelenějšího než pár článků na blog a e-maily kamarádům nevyplodila (dobře, tak ještě práce do školy a diplomku, ale tam tolik prostoru pro kreativitu není). Že jsem víc na psaní myslela a mluvila o něm, než ho skutečně dělala. Že jsem ho přinutila existovat jako utlačovanou myšlenku vzadu v hlavě, nenaplněnou touhu, vyvolávající pocit viny a ztraceného času, který jsem radši naplnila bezejmennými seancemi v hospodě, projížděním Instagramu a analyzováním toho, co s tím nebo jiným a co myslel tím, když řekl tohle.

A že takhle je to na hovno.

Pokud jste právě tenhle typ lidí, pak vítejte ve spolku a vězte, že záchrana existuje. Jmenuje se NaNoWriMo –  National Novel Writing Month – a podobá se hodně drastickému projímadlu. Ale pokud když si člověk prokrastinací a perfekcionismem přivodil mohutnou zácpu (anebo rádi sami sebe trestáte za neexistující prohřešky), tak zoufalá situace vyžaduje zoufalá řešení, ne?

NaNoWriMo původně vzniklo jako bláznivý nápad Chrise Batyho, učitele a spisovatele, a jeho party kamarádů. Postupem let se k němu přidávalo víc a víc lidí, až se z NaNo nakonec stala celosvětová výzva s více než 400 000 účastníky z celého světa. I v Česku a na Slovensku máme vlastní „buňku“. Úkolem je každý rok od 1. do 30. listopadu napsat minimálně 50 000 slov textu (primárně prózy, protože NaNo vzniklo jako iniciativa pro všechny, co někdy chtěli napsat román, ale řada lidí to využívá jako příležitost k dopsání naučného nebo odborného textu, diplomky, a podobně).

50 000 slov za 30 dní znamená minimálně 1667 slov za den, což je 5 A4 textu normálním řádkováním. Pokud nejste pečlivý plánovač, který má do posledního odstavce rozmyšlené, co kde bude psát, znamená to taky značnou dávku improvizace. A i plánovači dostávají během listopadu zabrat, protože ne všechno vypadá na papíře tak dobře jako v hlavě.

Jenže těch 50 000 slov, ten šílený cíl je nastaven schválně tak, abyste se vykašlali na své perfektní představy a poddali se kouzlu okamžiku. Výsledkem možná bude výblitek (té regurgitační metafory se nedá zbavit), ale výblitek se dá později upravit do něčeho snesitelného. Prázdnou stránku upravovat nemůžete.

I když jsem v posledním listopadovém týdnu únavou občas neslyšela, když na mě někdo mluvil, a měla jsem pocit, že potřebuju tak týden v kuse spát, stejně je mi trochu líto, že je listopad pryč. S 50 000 slovy to pro mě stejně nekončí, protože příběh je teprve v první čtvrtině. Díky tomu šílenému cíli jsem ale musela psaní dát bezpodmínečně nejdůležitější prioritu hned po základních potřebách a práci. Nečekala jsem, až budu mít dost času, prostě jsem si čas na těch 8 stran denně udělala. Pokud přišly jiné závazky – třeba přednáška pro prváky nebo oslava narození kolegovy dcery – musela jsem si to naplánovat tak, abych, pokud jsem nenaplnila počet slov za daný den, dohnala resty co nejdříve potom.

A to všechno bylo to, co mi těch uplynulých x let chybělo.

Jasný cíl.

Disciplína.

Správně nastavené priority.

Nebát se improvizovat a riskovat.

Nesnažit se mít všechno dokonale hned na první dobrou a umlčet svého vnitřního editora.

Psát dál a dál, dokud nenapíšu tolik pitomých scén, že pak zákonitě přijde jedna dobrá.

Protlačit se těmi nezábavnými nebo méně zajímavými momenty příběhu, abych se dostala někam, kde pero nestíhá zaznamenávat, co se děje v mysli.

Velkou zásluhu v tom, že jsem těch 50 000 slov vážně zvládla, měl týmový duch, který okolo NaNo startuje už někdy v září, kdy se mnoho lidí začíná připravovat na nejšílenější měsíc svého roku. Je úplně jedno, kdo jste, odkud jste nebo co děláte – důležité je, že píšete, a že s vámi píší všichni ostatní. Každý je ve svém úsilí podporován, každý je vyslyšen, na každou otázku či prosbu existuje rada. Na počtu slov nakonec nezáleží, protože důležité je, že jste se vůbec rozhodli a šli jste do toho a nenechali si to jen jako krásný nápad v hlavě. Pozitivní duch, tipy a rady pro pisálky, sdílení odborných zkušeností pro ty, kteří píší o něčem, v čem se nevyznají, oceňování a povzbuzování, jakkoliv je váš progres malý… ten pocit, že člověk prostě není sám, ačkoliv psaní samo o sobě je osamělá činnost – to všechno mi bude zbytek roku chybět. Díky jedné NaNo účastnici jsem se taky dozvěděla o Gladstone’s Library, nádherné rezidenční knihovně, ve které jsem v listopadu strávila asi nejlepší dovolenou/psací pobyt za uplynulý rok až dva.

Důležité ale je, že jsem si opět uvědomila, že navzdory tomu, že mě psaní nejspíš nebude živit, stejně zůstává mou prioritou. Je to jedna z mála činnost, která mi odmala dává kontinuálně smysl a pocit, že svůj čas na tomto světě využívám dobře. A chtěla bych si ho jako prioritu udržet, ať už jeho výsledky svět uvidí nebo ne.

Nakonec, Chris Baty nebo někdo z původních NaNo-ářů měli pravdu v tom, že NaNo možná napoprvé vypadá jako šílený způsob mučení, nicméně když se za pár let ohlédnete zpátky, budete spíše vzpomínat na to, jak jste zvládli za 30 dní nabouchat 50 000 slov než na tisící párty v pořadí, kde už ani nevíte, kdo vlastně byl. (Nemluvě o pocitech hrdosti s tím spojených.)

IMG_20191201_001014
Když je 1. prosince 00:01h, člověk už si pomalu dává do očí zápalky, aby udržel víčka otevřená, ale některé věci naštěstí vidí pořád jasně.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s