Sally Rooney: Rozhovory s přáteli

Angličtina má výraz “underwhelming” pro něco, co vůbec nebylo tak ohromující, jak jste původně očekávali. Českým ekvivalentem by mohlo být “zklamání”, ale nevím, zda máme speciální slovo pro to, když jste podlehli všudypřítomnému hype a pozitivním recenzím, a výsledek byl tak nudný, bez kouzla, a na pokrčení ramen, že jste z toho vlastně perplex.

Přesně to je tahle kniha. Navzdory tomu, jak z ní jsou všichni urvaní a i čeští recenzenti se mohou přetrhnout, aby ji vychválili, nenašla jsem v ní nic tak speciálního nebo ohromujícího, co by tady už nebylo v mnoha jiných knihách, které zároveň nabízely i další kvality. Avizovanou břitkost, svěžest nebo výborný náhled do duše některých lidí má, a to je její nejsilnější stránka. Ale zneutralizoval to obsah, který, ač je zaměřený na lidi (místo na děj), nenabízí větší záběr poznání než že to jsou do sebe zahledění idioti, kteří jsou pak navíc vykreslení dost jednostranně.

Začněme ovšem pozitivně. Hlavní postavy příběhu by rozhodně nevyhrály ani okresní přebor v sympatičnosti, nicméně způsob, jakým Rooney vypráví z pohledu hlavní hrdinky Frances je zajímavý z “technické” stránky věci (ve smyslu jak psát). Daří se jí totiž přesně naplňovat pravidlo “ukazuj, ale neříkej” – tj. ve způsobu, jak Frances mluví a jak reaguje, lze krásně vidět, jak uvažuje, co cítí a jaká vlastně celkově je, aniž by nám to musela na rovinu říkat. Postupem času si uvědomujeme, že vlastně není tak cool a nad věcí, jak se zdálo, ale vnitřně dost trpí a závažnost toho se ukáže až později, kdy také její rodinné pozadí, osobní filosofie a životní volby obecně začnou dávat dohromady koherentní a pochopitelný obrázek. Líbilo se mi, že navzdory použité ich-formě, která většinou zákonitě čtenáře vtahuje do hrdinčiny mysli a zabarvuje děj jejím vnímáním, Rooney zůstala zároveň “objektivní” pozorovatelkou a nestáhla veškeré otáčení světa kolem Frances. Tím balancuje na příjemné hranici mezi ich- a er-formou, o čemž jsem nevěděla, že je to možné. Velký podíl na tom má ale i fakt, že Frances nemá žádný větší kontakt se svými vlastními emocemi. To bylo vzhledem k tomu, že je oceňovanou básnířkou, pozoruhodné, a dobře vystihnuté.

K tomu se ale člověk dostane, pokud překoná výše zmíněnou nesympatičnost hlavních postav, která je tady opravdu akutní. Všichni čtyři, o nichž je v Rozhovorech řeč, jsou dost privilegovaní (z finančního i jiného hlediska) a i když v příběhu zaznívá, že si to uvědomují, jsou to prázdná slova, protože nevypadají na to, že by tomu rozuměli. Tím neříkám, že privilegovaní lidé nemají nárok na vlastní příběh – naopak, a rozhodně se to nemusí nést v lince “jak se vlastně ti boháči mají ještě hůř než my” nebo “boháč je za svoje bohatství potrestán”. Nicméně v tomto konkrétním případě musíte počítat s tím, že budete celou dobu číst o problémech pro problémy a o tom, jak si lidé vytvářejí různé nepotřebné situace, aby se měli čím zabývat. A mimochodem, Frances je navzdory svému původu privilegovaná taky, a z tohoto hlediska rovněž nejméně sympatická ze všech – [SPOILER!] protože sice její otec pije, trpí duševní chorobou a matka není takovou podporou, jakou by mohla být, nicméně místo aby se Frances zvedla a zajistila si živobytí, raději sedí doma, protože se vědomě rozhodla nepracovat. Jak sama někde říká: jejím cílem v životě není pracovat. Promiň, to není cílem nikoho, ale všichni víme, že se současným nastavením společnosti nic neuděláme a máme nějaký morální kompas, díky kterému je nám zatěžko nechat se od určité chvíle živit příbuznými/partnerem/společností. Frances si uvědomí na konci knihy, že za podrazy na svých blízkých stejně nemůže vyžít, a uráčí se něco dělat. Děkujeme. [KONEC SPOILERU]

Samozřejmě, že kvalitní literatura nestojí jen na sympatických postavách, do kterých se můžeme vcítit, a mnohdy bývá právě náhled do duše těch méně sympatických ta nejzajímavější věc, navíc je velmi těžké někoho takového zobrazit autenticky a realisticky. Tady se ovšem připravte na velké sousto, podtržené navíc tím, že dle mého názoru se Rooney ne vždy podařilo všechny čtyři vystihnout jako lidi z masa a kostí, se vším dobrým a špatným a neutrálním, a když nám je prezentuje jednostranně (tj. jako idioty), je těžké udržet si trpělivost číst dál.

Vlastně když si to tak po sobě čtu, měla jsem problém s obsahem, nikoliv s formou a způsobem zpracování. Z privilegovanosti a toho, jak moc je každá z postav do sebe zahleděná a dětinská, vyplývají i témata a to, co se v příběhu řešilo. Rozhovory byly místy vyprázdněné, místy protivně rádoby intelektuální, často oboje dvoje dohromady. Celý příběh je soustředěný na to, jak se Frances s Bobbi zapletou s manželským párem (Nickem a Melissou), a na vývoj a dynamiku vztahů v této čtyřce. To obvykle není téma, po kterém sahám, ale byla jsem ochotná vzhledem k pozitivním ohlasům dát mu šanci, protože jsem očekávala nějaký zajímavý náhled či myšlenku nebo třeba něco aktuálního a trefného k této době. Nenašla jsem, a tím pádem kategorie “vztahové oplétačky mezi/s manželi” zůstává s nálepkou “ne, díky”. Cca v půlce knihy mě úplně přestalo zajímat, co si Frances s Bobbi, Frances s Nickem, Frances s Melissou, Melissa s Nickem apod. dělají navzájem, protože ano, už jsem dávno pochopila, že nikdo tam neoplývá větší sebereflexí než pětileté dítě a že budou dělat jednu blbost za druhou do skonání věků bez šance na změnu. Nakonec jsem se rozhodla dočíst do konce, což byl dobrý nápad, protože sledovat, jak Rooney zobrazuje Francesin postupný rozpad, bylo zajímavé a technicky se mi opravdu kniha líbila.

Za “techniku” dávám 2,5 hvězdy, jinak mě obsah nemohl zajímat míň.

Sally Rooney: Rozhovory s přáteli
Přeložila Radka Šmahelová
Argo, 2019

Koupit na Kosmas.cz