Kdo by řekl, že jsou knihy tou nejproduktivnější prokrastinací?
Před čtyřmi lety jsem tady měla kázání o tom, jak je důležité číst knihy, jak na to ve skutečnosti máme víc času, než se zdá, bla bla bla. Co víc, cílem bylo přečíst jednu knihu za týden, stejně jako si dal za úkol Julien Smith, autor onoho článku, který mě inspiroval k nakopnutí vlastní gramotnosti.
Při pohledu na minulé ročníky Goodreads Reading Challenge se nepodařilo tuhle šibeniční laťku úplně udržet, protože život, že jo; a taky když nad vámi neustále visí povinnost přečíst jednu knihu za týden, docela rychle se z příjemného trávení času stane další řehole. Ale přesto se mi podařilo každý z uplynulých čtyř let přečíst několik desítek knih, a buď těsně dosáhnout stanovené challenge nebo ji i překonat. Vypadá to, že letošek se bude řadit k těm ročníkům, kdy se povede to druhé, a paradoxně na tom měl největší podíl závěr mého studia a stres s ním spojený.
Tohle jsem se totiž za ty čtyři roky o čtení knih naučila:
1. Musíte si vybrat knihy, které vás budou doopravdy zajímat a bavit. Takové, které když vezmete do ruky a přečtete si anotaci a prvních pár vět, vás hned nadchnou a budou přesně tím, co teď dušička potřebuje. Takové, které když čtete, kladete si otázky a nechce se vám od nich odcházet, případně se těšíte na to, až se k nim vrátíte. Zní to jako megaočividná věc, ale není. Schválně, až vás někde zaujme nějaká knížka, zkuste si položit otázku, proč byste si ji chtěli přečíst. Nečtěte knihy, jen protože jsou zrovna v kurzu a čtou je všichni nebo knihy, se kterými budete dobře vypadat anebo nedejbože knihy, které byste „měli“ číst. Samozřejmě, nikoho nezajímají prázdné fráze a i když odpočíváme, chceme se něco dozvídat. Ale teď je řeč o čtení hlavně pro radost, pro požitek, ne pro „seberozvoj“, „vzdělání“ nebo aby se něčeho „dosáhlo“. Takže pokud vás momentálně zajímá víc nový Dan Brown než Ecovy Dějiny krásy, do toho.
2. A není proč se za to stydět. Vykašlete se na to, co si o vás budou myslet kamarádi, přítel nebo přítelkyně, mamka s taťkou, učitelka nebo náhodní spolucestující v tramvaji, když uvidí, co čtete. (Ale pokud si chcete udržet image intelektuála, naštěstí existují mobily, čtečky nebo obaly na knihy. 🙂 )
3. Často se pro tyhle účely osvědčí knížky se silnou dějovou linkou, kde příběh snadno plyne, zajímavě se vyvíjí a je napínavý.
4. Noste knihu s sebou. Vždycky, všude, s kýmkoliv. Nikdy nevíte, kdy se kámoš, se kterým máte jít na pivo, někde zdrží, jestli třeba trajfl nebude mít zrovna technickou závadu nebo vám odpadne hodina ve škole. Člověku se to nejdřív nechce tahat, ale takových drobných situací je během dne spousta a čas hned lépe plyne, když si můžete odskočit do paralelní reality.
5. Časové vytížení a hromada povinností vytvářejí prostor ke čtení jako nic jiného! Zdálo by se, že zvláště intelektuální práce člověku nejvíc ubírá chuť číst – kdo by se divil, když musíte třeba přelouskat denně x tabulek, odborných článků a smolit nějaký smysluplný text, na kterém z poloviny závisí váš vysokoškolský titul. Navzdory tomu všemu jsem ale u čtení odpočívala a je možné, že mu i vděčím za zachování svého duševního zdraví v dobách, kdy se ostatním zdály noční můry o tom, že jejich model dost nefituje na data. Recept byl jednoduchý: po jedenácté hodině večerní, kdy už jsem začala halucinovat a z vět se stával slovní salát, uložit soubor, zavřít počítač, jít se provětrat a pak otevřít knihu. Tady patří speciální poděkování Kevinu Hearnovi a jeho Kronice železného druida, protože u náhodných druidových patálií a jeho hláškujícího psa jsem se bavila jak už dlouho ne.
Takže jaké je skóre? Od ledna do července 2018 celkem 35 knih. Diplomka a státnice dělají zázraky! Tady jsou bleskové „recenze“ a dojmy.
Přečtené knihy:
Král světla – Arabské mýty, legendy a pohádky (Jiří Tomek)
Báje a pověsti
**** // Nádherně graficky zpracovaná sbírka příběhů z historie arabských zemí, která dobře reprezentuje bohatou studnici kultury Blízkého a Středního východu. Zdálo se mi nicméně, že korektura místy není úplně 100%.
Děvčata z Rijádu (Rajaa Alsanea)
Současná, chick-lit
**** // Varování: Extrémně odpudivý přebal. Děvčata z Rijádu jsem si vybrala k ukončení předmětu zaměřeného na arabskou literaturu a kulturu. Příběhy, které jsme četli, byly z velké části o válkách, a tak jsem se chtěla dozvědět něco o tom, jak žijí obyčejní Arabové. No, obyčejní. Hrdinky Děvčat jsou dcery významných, privilegovaných rodin, a tak šlo o jakousi arabskou verzi Gossip Girl, na rozdíl od té jsou však Děvčata mnohem sympatičtější, lidštější a něco hodnotného se dozvíte. Ač se všichni ohánějí nerovným postavením mezi pohlavími v Saúdské Arábii hlavně z hlediska žen, muži jsou ve skutečnosti konvencemi svázáni úplně stejnou mírou, jen jinak.
Američtí bohové (Neil Gaiman)
Urban fantasy
**** // Klasika od mého nejoblíbenějšího spisovatele, knížete příběhů. Bohatý, pozvolně plynoucí, temný příběh o tom, jak se bohové snaží zachránit svou existenci, který s časem zraje jako víno.
Norse Mythology (Neil Gaiman)
Báje a pověsti
*** a půl // Krása grafického zpracování téhle knihy se může skoro vyrovnat té od Krále světla. Blyštivý zlatý hřbet, Thorovo kladivo… A uvnitř tlustý papír, velké odsazení a velké písmo. Příjemná záležitost a Gaimanův nezaměnitelný vypravěčský styl oživí každý příběh, jakkoliv je starý a známý, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na tomhle se mělo hlavně vydělávat.
Na lovu (Meagan Spooner)
Young adult, fantasy
*** a půl // S převyprávěními Krásky a zvířete se roztrhl pytel. Myslíte, že to souvisí s (naštěstí) pozvolna doznívajícím trendem rádoby BDSM, který vybuchl s Fifty Shades of Grey? Na Stockholmském syndromu mi nic skvělého nepřijde, ale protože jsem měla chuť na nějaký slaďáček-pohádku a moje oblíbené recenzentky na Goodreads si tohle nemohly vynachválit, zkusila jsem. A dobrý! Mít tak o deset let míň, dám tomu plnou palbu. Oceňuju vylepšenou verzi „šťastně až do smrti“ a hlavní sdělení knihy – o věčném chtění.
Click!, Gullivera, Metamorphosis of Lucius (Milo Manara)
Erotica, komiks
** (Click!, Gullivera) a **** (Lucius) // Milo Manara nakreslil jeden z nejhezčích příběhů v Sandmanovi: Věčných nocích, a tak jsem byla celá nažhavená podívat se trochu blíž na jeho vlastní tvorbu. A dostala jsem studenou sprchu. Ač jsou všechny po výtvarné stránce naprosto špičkové, Click! a Gullivera byly po té narativní tak slabé a absurdní, že jsem místy nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Luciova proměna byla o několik tříd výš, protože ji nesl skutečný římský příběh. V každém případě Manarova díla slouží hlavně pro potěchu oka, a ještě k tomu toho mužského. Meh.
Storytelling in Japanese Art (Masako Watanabe)
Odborná, výtvarné umění
*** // Tuhle krátkou odbornou publikaci vydalo Metropolitní muzeum v New Yorku k příležitosti akvizice vzácného souboru japonských ilustrovaných svitků jménem Dlouhý příběh pro podzimní noc. Kurátorka výstavy, jež svitek doprovázela, v něm předkládá obecné informace k vyprávění v japonském umění od obrázkových knih přes závěsné svitky až po hrací karty, ve větší části knihy se věnuje konkrétním uměleckým dílům a příběhům, které za nimi stojí. Jako laikovi mi chyběl nějaký glosář termínů a obtěžovalo mě rozdělení na obecnou a konkrétní část; větší smysl by dávalo tyhle dvě části nějak propojit, protože ze suchopárného výkladu na začátku jsem si nic nezapamatovala a během čtení druhé části jsem se k němu musela pořád vracet.
Newyorská trilogie: Skleněné město, Duchové, Zamčený pokoj (Paul Auster)
Mystery, detektivní
**** // Nečekejte klasickou detektivku – tohle recenzenti označují jako „metadetektivky“ nebo „záhady o záhadách“, a lepší označení pro Austerovu Newyorskou trilogii není. V borgesovském halucinogenním duchu se čtenář ocitá v zrcadlovém labyrintu, kde autor využívá některé rysy klasických detektivek, aby je spojil a přeskupil v nový a nečekaný celek. Tady se autor stává vyprávěným, vyšetřovatel vyšetřovaným, hranice mezi hmatatelným a iluzorním neexistuje a barvy a jejich označení se střídají rychleji než ve Stroopově testu. (Interní vtípek.) Mrazení zaručeno.
Trilogie Mágové: Mágové, Král čaroděj, Čarodějova země (Lev Grossman)
Fantasy
**** // Jestli jste někdy snili o magii a snových zemích a doufali, že by vám mohly pomoct vyřešit vaše nebo jakékoliv jiné problémy, přečtěte si Mágy. Svého času to vydavatelé a knihkupci propagovali jako povinnost pro každého fandu Harryho Pottera, což se odrazilo na počtu prodaných kusů a následném zklamání. Na rozdíl od něj ale Mágové nabízí realistické vykreslení toho, co by, kdyby, citlivě popsaný vývoj postav a to, že neexistuje jeden vyvolený, stejně jako že nikdo nedostane nic zadarmo.
Sunstone (Stjepan Šejić)
Erotica, komiks
***** // Sunstone sleduje život dvou hlavních hrdinek – páru, které se seznámily díky svým zálibám v BDSM, a jejich přátel a známých. Dozvíte se relevantní věci o těchto praktikách tak, jak prý fungují “doopravdy” (vs. již zmiňované Fifty Shades), nicméně výtvarná, dějová a charakterová stránka celého příběhu je tak neskutečně vymazlená, že nebudete stačit zírat a úplně zapomenete na to, jak divně se cítíte, když čtete o BDSM.
Liga výjimečných I a II (Alan Moore)
Fantasy, komiks
*** // Na mistra Alana Moorea je tohle spíš oddechovka. Nicméně vymazlený viktoriánský jazyk a steampunkové kulisy potěší vždy.
Má mě rád, nemá mě rád (Sally Thorne)
Současná, chick-lit
**** // Jeden z nejlepších slaďáků, jaké jsem v poslední době četla. Uvěřitelné postavy, svět a příběh z normálního života, aniž by ovšem postrádal kouzlo pohádky. A rozhodně jí nijak neubírá, že je místy vtipná. Hned ve mně zažehla naději v lepší zítřky, ha.
Sandman: Krajina snů (Neil Gaiman)
Fantasy, komiks
*** a půl // Při rozhovoru se spolubydlící jsem si uvědomila, že si vlastně pořádně nepamatuju, co za příběhy byly v třetím díle Sandmana, i jala jsem se tuto chybu hned napravit. Gaiman je standardně vysoký nadprůměr, ale ve srovnání s jeho jinými díly patří tento spíše k těm průměrným.
Knihy magie (Neil Gaiman)
Urban fantasy, komiks
**** // A zase ten Gaiman. No jo, ale když já tak strašně žeru jeho psaní! A asi nikdy nepřestanu obdivovat jeho schopnost pár slovy naprosto vystihnout charakter člověka jakéhokoliv věku, vyznání, národnosti a pohlaví. Trip do minulosti, budoucnosti a ještě dál.
Kroniky železného druida 1 – 4: Prohnaný, Proklatý, Praštěný, Napálený (Kevin Hearne)
Urban fantasy
**** // Budu se opakovat, ale: už dlouho jsem se tak moc nebavila jako s Kronikou železného druida. Je to poctivá urban fantasy o věčně mladém druidovi, který si v poklidu žije v Arizoně, kde se schovává před naštvanými bohy… dokud ho nenajdou. Během čtyř zatím v češtině vydaných dílů se dostanete do mytologií ze všech koutů světa, keltskou počínaje a Diné konče, a autor je má opravdu poctivě vyrešeršované. Na to, že Attikovi mělo být několik tisíc let, tak dost často nepůsobil, a po druhém dílu už je formát příběhů celkem repetitivní. Ale to nemění nic na tom, že jsem se místy smála až jsem se za břicho popadala, místy jsem zase napětím drtila stránky, ale pokaždé bylo těžké se od nich odtrhnout.
Čaj s nápadníkem (Mardžán Kamalí)
Současná
*** // Strašně ráda čtu imigrantskou literaturu. Mimo jiné proto, že se taky strašně ráda dozvídám o jiných kulturách a o tom, jak v nich vypadá každodenní život. Čaj s nápadníkem byl příjemný, ale jaksi předvídatelný a sterilní jako z kurzu tvůrčího psaní. Oh, wait – autorka má prý titul z tvůrčího psaní.
Vyprávěj jim o bitvách, o králích a o slonech (Mathias Énard)
Historická
**** // Historické knihy nebo historickou prózu téměř nečtu, v případě téhle útlé knížečky o Michelangelovi jsem ale udělala výjimku. A ještě že tak. Na základě nastudovaných pramenů dal autor dohromady příběh o návštěvě Michelangela v Konstantinopoli, kde od sultána Bajezida II. dostal extrémně náročné a zároveň velmi vzácné zadání: navrhnout most přes Zlatý roh (Bospor). Énardovi se v několika krátkých odstavcích podařilo vystihnout to, o co se spousta jiných spisovatelů pokouší v několika dílech. Každá věta je tu nabitá pistole.
Běhání s Keňany (Adharanand Finn)
Memoár, sportovní
* a půl // Vyvrtla jsem si kotník, takže s běháním byl na nějakou dobu utrum. Protože ráda o běhání i čtu, říkala jsem si, že se alespoň podívám, proč Keňané tak často vyhrávají běžecké závody. Adharanand Finn byl ale na té cestě pěkně mizerný společník, který se jednak neumí pořádně vyjadřovat (pokud to není dílem špatné redakční práce) a jednak se omezuje jen na ten nejpovrchnější popis věcí (to asi vyplývá z toho, jak se neumí vyjadřovat). Dokážu si představit milion zajímavých věcí a témat, o kterých by mohl vyprávět, ale nedozvěděla jsem se absolutně nic.
Faktura (Jonas Karlsson)
Současná
** // Další produkt jak vystřižený z kurzu tvůrčího psaní. Bylo to jako jíst zmrzlinu v Mekáči. Na první dojem vcelku dobré, ale postupem času zjistíte, že jíte vlastně podivnou zmrzlou vatu, která smetanu neviděla ani z jedoucího vlaku. Stupidní, předvídatelné, o ničem.
Série Mediátor: Krajina plná stínů, Devátá stezka, Andělé smrti, Temná je noc, V pasti, Čtvrtý rozměr lásky (Meg Cabot)
Fantasy, young adult, chick-lit
**** // V pubertě tohle byly jedny z mých nejoblíbenějších knížek. Suze představovala přesně ten druh hrdinky, kterou jsem chtěla být jako malá – umí si poradit s jakoukoliv více či méně nestandardní situací (a u toho zvládá řešit, co si vzít na školní ples na sebe). Až na určité detaily a to, že se Suze nechová a neuvažuje jako šestnáctiletá, to byla milá exkurze do dob mého pubertálního já. Skvělý překlad, skvělé hlášky a příběh, který mě asi nikdy nepřestane bavit, ačkoliv ta romance v něm je spíš na obtíž… Ale co chcete od šestnáctiletých holek? Chodí do školy, řeší make-up a oblečení, randí… no a u toho občas dají nějakému duchovi přes držku.
H s n m 