Pohledy z Kréty

img_20180801_114532_481-01-797488854.jpeg
Barvy Řecka. Foto: Zia Gouel

Řecko už je skoro jako doma. Když vystoupím na letišti, nadechnu se horkého, vlhkého vzduchu a v dálce na mě zamrká moře, vím sice, že jsem oficiálně “na dovolené” (zažádala jsem si o ni v zaměstnaneckém systému, pracovní počítač jsem nechala v práci, atd.), ale zároveň mě zalije uklidňující pocit známého. První návštěva záchoda, kde se toaletní papír hází do koše místo do mísy, první luštění nápisů v alfabetě a natahování uší, když se někde ozve melodický místní jazyk, a první pohled na prudké kopce s olivovníky ten pocit pak dokonale stvrdí. A je jedno, že jsem tam byla teprve potřetí.

Může za to ta pověstná řecká pohostinnost? Nebo snad to, že když jsem hltala řeckou mytologii, bylo pro mě Řecko vysněná destinace, o které jsem si přečetla první poslední, jak moc jsem si přála ji navštívit? Těžko říct. Stejně je to jedno. Když vstoupím do země, nad níž vlaje vlajka složená ze dvou nejhezčích barev – modré a bílé – chce se mi vrátit se do imaginárního domova, od kterého mám v kapse imaginární klíče a v hlavě imaginární adresu.

Letos se imaginární adresa, klíče a domov zhmotnily na Krétě. A tohle jsou imaginární pohlednice, které jsem odtamtud poslala.

 26. 7. 2018 – Banány jako doma

img_20180726_200558_7301016324382.jpg
Banány. Foto: Zia Gouel

Čau A,

Pozdravy z Bali na Krétě!

No fakt se to tady jmenuje Bali, teda přesněji Mpali, Μπαλί. (Musím si zjistit víc o tom, jak se kombinují v řečtině písmena ke vzniku jedné hlásky. Tohle bych napsala jednoduše s β. Čtením všeho v alfabetě, ačkoliv tomu nerozumím, se vždycky v Řecku bavím.) Dalo by se to považovat za méně fancy a levnější alternativu k tomu vyhypovanému ostrovu v Asii. A to se vším všudy – dokonce tu mají i volně rostoucí exotické ovoce!

Poprvé jsme několik banánovníků potkali, když jsme šli k nejbližší pláži.  Klasická řecká krajina – vysoké suché kopce, sem tam s chomáči ostře vyhlížejících rostlin, domky s ledabyle přidělanými ploty, volně rostoucí smokvoně, ovce a kozy pasoucí se na neexistující trávě. A najednou tohle. Banánovník jako vyjmutý z Vietnamu, u pěšiny vedoucí k domu nejstaršího strýce, který žije na rozdíl od zbytku rodiny na vesnici a ještě chová dobytek. Banány byly ještě zelené, ale hned se mi ozval v hlavě mamčin hlas: že když na banány lítají netopýři, víš, že jsou opravdu sladké. Pro banánové dítě symbol jednoho z domovů a dvojí identity. Ale to ty znáš sama. A vypadá to, že se jim na Krétě docela daří.

S tou vůní máš pravdu. Když jsi říkala, že ti připomíná Vietnam.

– Z.

27. 7. 2018 – Nebeská tělesa

img_20180728_003206_423-737671560.jpg
Nebeská tělesa (Zatmění Měsíce). Foto: Zia Gouel

Ahoj B,

jak to tam u vás jde? Byl ses kouknout na zatmění Měsíce? Vypadalo to, že je spousta lidí nažhavených jak v Česku, tak ve světě. Samozřejmě se našli “za všech okolností chytří” jedinci jako třeba Stanislav Biler, který ve svém infantilním odporu musel na FB dát vědět, že nic sledovat nebude, protože má přece důležitější věci na práci, a někdo hodně vzdělaný okomentoval, že na sledování tmy taky není nic speciálního. *facepalm*

No v každém případě tady na Bali (hehe) jsme měli naprosto dokonalé podmínky. Malá Zia sice chtěla být jednu dobu astronomkou, ale velká Zia není ani amatér, a tak ví jen sem tam něco. Hvězdy a všechny další astro věci jsou ovšem něco, z čeho je vždycky naměkko. Osedlali jsme motorku a jeli jsme někam, kde by se dala celá ta estráda líp pozorovat. Vzduch byl krásně svěží a voněl po moři.

Skončili jsme v centru městečka, což dává k pozorování noční oblohy smysl, že? Probíhal tam zrovna nějaký minifestival, kdy jedna místní kapela hrála covery starých rockových písniček tak dobře, že V. uchvátila. Sedli jsme si do Sailor’s Baru, kde nás opět přivítal náš kámoš Lefteris, a který měl zahrádku čelem k moři, a tedy i k pódiu a nebi. Tam mezitím Měsíc dělal to, na co všichni čekali – vstupoval do středu stínu Země a barvil se postupně ze stříbrné do ruda. Takže zatímco V. zaníceně poslouchal místní rockery, já nemohla spustit oči z nebeské podívané.

Když nastoupila další kapela, která byla naopak strašně špatná, jeli jsme dál do kopců, abychom konečně lépe viděli na nebe. Nejdřív nás prohnali psi, kteří si mysleli, že jim jdeme ukrást ovce (fuj, nic člověka na cestě nevyděsí víc než agresivní, volně pobíhající psi), pak jsme zakotvili na jedné odbočce vysoko nad městskými světly. A tam, když jsi vzhlédl nahoru, na tebe málem spadlo celé nebe. Obloha byla úplně plná hvězd a protínal ji stříbřitý pás Mléčné dráhy. Měsíc zůstal v červené dost dlouho a Mars, který byl zrovna v opozici ke Slunci, jsi navzdory všemu tomu hvězdnému třpytu nemohl přehlédnout. Na fotce – hodně kvalitní, ale co chceš od obyčejného mobilu – je hned pod Měsícem. Když jsem se na to všechno dívala, napadaly mě věci o věčnosti, nesmrtelnosti, a tak, a ze vší té krásy jsem měla knedlík v krku. No jo. Vždyť jsem říkala, že jsem z těchhle věcí pokaždé hrozně naměkko.

Doufám, že se máš fajn,

– Z.

28. 7. 2018 – Nebe, země, moře

img_20180729_001157_820-1500395939.jpg
Maják. Foto: Zia Gouel

Drahá C!

Tenhle pohled najdeš asi až když se v listopadu vrátíš domů. Věřím, že na cestách tam po Jihu narazíš na nespočet zajímavějších míst a obrazů, tohle mě jen napadlo k naší debatě o věčném kočování, budování něčeho a usazování se. Zapnu maják, abys trefila zpátky.

– Z.

29. 7. 2018 – Mrtvé město

img_20180729_102828_952-03114779469.jpeg
Eleutherna. Foto: Zia Gouel

Nazdar D,

víš, jak jsme se bavily po té mojí operaci o pohřebních zvyklostech v Asii? Do té doby jsem o tom věděla jen to, co jsem znala od naší rodiny. Každopádně Řekové mají taky docela fixaci na mrtvé lidi, lépe řečeno to, co z nich zbylo. A aby taky ne, když tady na každém rohu narazíš na nějakou vykopávku.

Eleutherna je jedna z blízkých atrakcí tady v okolí. Kdysi významné antické město, dost rozlehlé. Nezvládli jsme projít všechno, protože by nás to horko tady zabilo. Ale šli jsme do nekropole, kde jsou k vidění jak soukromá krematoria vyšších vrstev, tak obrovské pohřební džbány, kam se vkládala zabalená těla (jo) a obyčejné hroby pro ty méně šťastné. O tom ty nejspíš budeš vědět víc, tak se těším, až o tom pokecáme. V muzeu, kde měli uložené ty nejvzácnější nálezy, jsme obdivovali neskutečnou zručnost starých umělců a řemeslníků, a taky tam na nás vybalili, že jeden z hrobů v nekropoli podle všeho patří Patroklovi. Vypadá to, že ten Homér fakt nekecal, co?

– Z.

29. 7. 2018 – Na hraně

img_20180727_172829_251-011336553184.jpeg
Na hraně. Foto: Zia Gouel

Hola E,

říkala jsi, že tě první fotka ze zátoky Evita, kde jsou na každém centimetru pláže nahuštěná lehátka, docela zarazila, a že jsi ráda za Skotsko a Polsko. No, ta pláž tady je maličká, takže proto to vypadá, jako kdyby tam byla hlava na hlavě. Ale všechna lehátka nebyla obsazená a ani ve vodě tolik lidí nebylo. Jak je to dál od většiny hotelů, moc lidem se nechce šlapat do těch šílených krpálů, než by se sem dostali. Třeba na téhle fotce z 27. 7. jde vidět líp, že je to ve skutečnosti pohodová destinace (a to ani nemusíš lozit na tenhle útes nebo co to je).

Když jsme jeli včera z mrtvého města Eleutherny, málem se z nás taky staly mrtvoly. Ne, to přeháním, ale měla jsem pěkně nahnáno. Ze zatáčky zničehonic vyjelo auto, V. to zaskočilo, stiskl špatnou brzdu, na rozpáleném asfaltu to podjelo, a pak už jsem jen viděla, jak se motorka kroutí, padá na zem a my pod ni. Asi je to jedna z těch vzpomínek, co nikdy nezapomeneš, a co se ti bude přehrávat ve zpomaleném záběru pořád dokola a dokola. Nebýt řidičského umění V. a toho, že ta motorka měla uměle snížený výkon, asi by to skončilo jinak než s pár rozbitýmu koleny, lokty a odřeninami.

V každém případě se nic vážného nestalo a lidi v okolí – samí Řekové, turisti jen stáli a čuměli – se k nám hned vrhli a začali nám pomáhat. Bylo to u kostela, možná zakročila vyšší moc? Jsem každopádně dost vděčná. Jak jsem se v předchozích dnech docela nudila a říkala si, že na tenhle typ dovolené jsem ještě moc mladá, asi si dám příště pozor na to, co si přeju.

(Kecám, stejně to vidím příští rok spíše na hory.)

Doufám, že jde státnicové učení,

– Z.

30. 7. 2018 – Bílé zuby

img_20180730_202908_856-1212845397.jpg
Bílé zuby. Foto: Zia Gouel

Milý F,

zdravím z Kréty – z jeskyně Melidoni alias Gerontospilios. Na Skočjanske jame ve Slovinsku to sice nemá (Slovinsko bylo nejlepší. Musíme to někdy zopakovat) a navíc jsou dvě ramena z bezpečnostních důvodů zavřená, ale má to svoje. Stalaktity a stalagmity vypadají tu jako houby, tu jako chechtající se lebky. Jinde jsou jejich vrstvy tak ostré, rovné a dlouhé, že připomínají kosti. Docela hustý, jak něco neživého – kámen – může vypadat tak živě, tak organicky, že jo?

(Když už mluvím o kostech, jsou tu uložené ty lidské v pomníku uprostřed největší síně. Během války s Turky tu dost hrozným způsobem umřelo několik set vesničanů.)

Tohle je poslední zastávka v okolí, kam to naše motorka – včera pokřtěná první havárkou, jsem zvědavá, jak se na to budou tvářit v půjčovně – zvládla. Neboj, nic vážného se nám nestalo, ale měla jsem dneska docela problém nastoupit. Na druhou stranu, kdyby člověk zůstal na zemi a už nikdy by na motorku nesedl, nic by se tím nevyřešilo a špatné zážitky by se tak jen umocňovaly. Zajímavé na tom je to, že i když se nic vážného nestalo, jen ten jeden moment jakoby otevřel dveře všemu ostatnímu, co trauma vytváří a posiluje – kdyby V. nezvládl dobrzdit, kdyby to auto proti nám jelo rychleji a bezohledněji jako v Česku, kdyby ta motorka měla větší výkon, jak jsme celou dobu chtěli, a nebyla by unavená šplháním po kopci… Všechna ta kdyby. Najednou si na tu hranici mezi “normálka” a “pěkně v hajzlu” můžeš sáhnout. Je to děsivé.

V každém případě na sebe na motorce dávej bacha, ok?

– Z.

1. 8. 2018 – Nová mytologie

img_20180801_110452-02959025102.jpeg
Nová mytologie. Foto:  Zia Gouel

G!

Slyšela jsem, že si to šineš ve vlaku do Jerevanu! Posílám ti na cestu pro štěstí rybu. Jsou v Arménii katolíci nebo pravoslavní jako v Rusku nebo tady v Řecku? Anebo tam vyznávají něco úplně jiného? Arménie byla koneckonců první křesťanská země na světě, takže určitě to není jen tak.

Z nějakého důvodu se mi víc líbí východní kostely než ty naše. Zvláště baroko nemůžu ani cítit. Přitom na Východě nijak v pompéznosti a přezdobenosti nezaostávají.

– Z.

1. 8. 2018 – Tahle loď zvedá kotvy

img_20180802_214748_767-824311039.jpg
V přístavu. Foto: Zia Gouel

Pro: H

1. 8. 2018 – Král býk

img_20180801_120945_973-011764182204.jpeg
Král býk. Foto: Zia Gouel

Všechny cesty na Krétě směřují k Minotaurovi. V labyrintu uliček Rethymna číhá tenhle na zdi jednoho domu. Jeho otcem není král Mínós, ale street artový umělec, podepsaný jako Antonio. Vážně se mi líbí, jak se v Řecku prolíná dávná minulost s bájemi, novou historií a současností. Jaké to je asi vyrůstat a žít v zemi s kulturou, která je tak silná a důležitá, že její stopy najdeš po celém kontinentě a ve všech jeho jazycích, a kvůli které se sem každý rok sjíždí miliony turistů? Celý svět ví, kde tvá země leží a ví, kdo jsi. Máš v něm své pevné místo. Samozřejmě jsou témata a problémy, díky kterým čas od času vystoupí do popředí a které dokreslují její obraz nelichotivým způsobem. Ale kultura tu byla, je a bude navzdory všem těm problémům. A lidi si budou stále pro její příběhy přicházet.

– Z.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s