Đổi mới = inovovat, inovace
Quản lý = management, řízení
Giáo dục = vzdělávání
Dnes nás čeká asi nejnabitější den – konference o inovacích v managementu na vysokých školách. Pozvaní jsou mezinárodní speakeři a k tomu ministerstvo školství a evropská delegace ve Vietnamu. Přijít mají taky novináři. Nikdy jsem v zákulisí žádné takové konference nebyla, takže mě ráno lehce polije panika. Pomoc!
Přijíždíme do kampusu HUST – uprostřed, v obklopení všech budov je krásný park s palmami a tryskající fontánou. Vypadá to na další hezký den.
Konference proběhne dobře, přijde dost lidí a raut je skvělý. Tajemství šéfkuchaře spočívá v tom, že si venku za aulou rozdělá provizorní kuchyni, a ne že by připravená jídla ohříval, ale on je tam přímo vaří. Procházejícím studentům se sbíhají sliny. Street food level univerzita!
Jediné komplikace, které nastanou, jsou:
- Nečekali jsme, že bude potřeba obdarovat tolik hostů – kolegyně proto naskakuje na taxík směrem k hotelu, aby doplnila zásoby, a když už je tam,
- Narazí na kolegu – externího evaluátora projektu – který zřejmě zaspal a panikaří, kde všichni jsou a proč mu nikdo nic neřekl. Pravidlo č. 1, když jdete někam se skupinou: vždycky všechny spočítat! Pokouší se mi dovolat, ale já jsem v hromadném mailu ve své neaklimatizovanosti zapomněla u vietnamského čísla uvést předvolbu. Ups. Naštěstí naráží na onu kolegyni s kupou dárků a společně se vřítí do auly právě když začíná první příspěvek.
Předávání dárků a pořizování společných fotek je v Asii akt, který si zasluhuje vlastní místo v programu konferencí a meetingů, zvláště pokud jde o vysoko postavené členy vlády nebo jiných institucí. Fotíme se tolikrát, že už mi pak tiká v oku a modlím se ke Konfuciovi (heh), aby novináři zveřejnili jen fotky s vládními činiteli.
(Konfucius mé prosby vyslyšel! Asi budu muset přehodnotit svůj názor na uctívání v chrámech.)
Po skončení konference míříme zase na společnou večeři a osud (nebo obsluha) tomu chce, aby vegetariáni zase seděli zvlášť! Čím to? Vtípky prší ze všech stran, ovšem nikdo nezná důvod. Zaznamenávám si do svého imaginárního “zjistit” seznamu.
Nechce se nám hned zpátky na hotel jako hodným dětem, a tak vymýšlíme, kam bychom ještě zašli. M., kolega, který v neděli objevil obchod s propagandistickými plakáty, skanduje: “Egg coffee, egg coffee, egg coffee!” Než odjel, vygooglil si všechny “must see” a “must try” věci, aby si svou první návštěvu Vietnamu užil na sto procent. Samozřejmě, že čím bizarnější věci, tím lepší! Na vaječnou kávu zavítal hned, jak mohl, a ke svému vlastnímu údivu se toho nemohl nabažit. Protože jeho ódy znějí věrohodně, vyslyšíme hlas jeho chuťových pohárků a ocitáme se před zapadlými dveřmi do špinavé chodby, osvětlené poblikávajícími halogenovými zářivkami.
“Tady?” ujišťuju se už asi popáté. “Proč nemůžeme jít třeba sem vedle?” Na téhle ulici to vypadá, že všichni prodávají vaječnou kávu. Podnik nalevo je čistý, krásně osvětlený a obsluha se na nás přívětivě usmívá.
“Protože tady, má drahá, je to nejlepší. Vyzkoušeno na vlastní žaludek.”
Jdeme dovnitř a můj dojem se nijak nelepší – je to, jako bychom přišli k nějakému strejdovi do neudržované garáže. Světla s mrtvým hmyzem vydávají mdlou záři, zpocený tlustý strýc nestíhá připravovat objednávky a já se radši nedívám na zem a do rohů. Jenže, navzdory tomu všemu je naprosto narváno a jsme tady jediní turisté. Nemáme si kam sednout! Vycházíme tedy znovu před dveře a bavíme se, kam dál, a po nějaké době a poslední kontrole se nám nakonec podaří zabrat dva stoly.
S pár opatrnými kolegy si nedáváme nic, případně colu, zatímco většina nadšeně hlasuje pro onu legendární vaječnou kávu. Když nám ji mladý kluk přinese, přistane nám na stolech deset šálků kávy se světlou pěnou, plovoucích v misce s teplou vodou. Jeden kolega mi nabízí, abych zkusila, a já odmítám s tím, že pokud bych si dala z jeho pití první, přeberu mu manželku. Na to se mu rozsvítí oči a řekne: “Skvělé! Dej si a prosím tě neuskromňuj se, jo?” Debata s humornými historkami z partnerského soužití na sebe nenechá dlouho čekat a ty nejlepší říkají vždycky ti, do kterých by to jeden na první pohled neřekl – ekonomové a pokladní. Nesuď knihu podle obalu!
Kávová sekce se vemlouvá a svádí zbytek k ochutnání tak vehementně, že se nakonec všichni poddáme. Zapomínám na své příšerné zážitky se salmonelou a ochutnávám kousek pěny, která je podle M. nejlepší… A skoro se zalknu, protože bože (teda Buddho), to je tak dobré! Tak strašně moc! Zatímco na dně sedí černá káva – velikostí espresso – nahoře je vyšlehané kondezované mléko se žloutkem a cukrem. Chuť kávy perfektně ladí s jemnou pěnou. M. upgraduje na vaječnou čokoládu, to samé, jen je místo kávy čokoláda. Se svým dezertem, jak ho nazve, je velmi spokojen.
Zkoumáme, na co bychom mohli upgradovat taky, a všechny zaujme jedna konkrétní položka… Ovšem to si radši necháme na dobrodružnější naladění mysli.
Po cestě zpátky nás oblažuje nasvícené okolí Jezera navráceného meče, kde korzuje spousta mladých i starých lidí. Pak nás ale překvapí nás hlasitá disko hudba a co nevidíme – houf dam v neonových oblečcích, jak sveřepě pracují na své kondici a snaží se držet krok s mladicí vepředu. Takových je po městě víc a nejvíc v centru kolem jezera. Jako správní turisti si domorodkyně fotíme, ale nikdo se neodváží se k dámám přidat, protože soudě podle onoho cvičení na tom s fyzičkou nebudou tak špatně…
P. S. Salmonelu ani žádné jiné komplikace jsem nedostala, takže garáž s vaječnou kávou doporučuju.
H s n m 