Chị = starší sestra nebo jiná příbuzná, starší či významnější žena ze stejné generace jako mluvčí
Anh = starší bratr nebo jiný příbuzný, starší či významnější muž ze stejné generace
Em = mladší sourozenec či příbuzný, mladší nebo méně významný člověk z té samé generace
Přilétáme s kolegyní brzy odpoledne do Hanoje. Jsem tak unavená, že bych si prostřelila hlavu. Poslední měsíce byly v práci šílené a nestíhala jsem skoro vůbec chodit do školy. To by nevadilo, kdybych se mohla v letadle aspoň trochu prospat, což se nestalo. Emirates létají z Dubaje do Hanoje docela šuntskými Boeingy 777.
Jdeme si nejdřív vyzvednout víza – hodina čekání. Hned naproti se táhnou fronty na imigračním – další hodina a půl čekání. Úřednice u přepážky mě u pokusu poděkovat a pozdravit zpraží pohledem, stejně jako předtím její kolega na vízech. Rozhodnu se to přičíst jejich zábavné práci a jdu si pro zavazadla. Když konečně vylezeme do příjezdové haly, nemůžeme nikde najít řidiče, který nás měl vyzvednout, tak se mentálně připravuju na to, že si budeme muset zavolat taxi a že se nějak budu muset postarat o to, aby nás nenatáhl. Nakonec řidiče objevíme – dřepí u východu s kolegou, papír s názvem projektu mu schlíple visí dolů a všem se nám strašně uleví, že už můžeme pryč.
Vzhůru do města! Ovšem v dopravní zácpě. Zatímco se plazíme, všímám si, jak se silnice za těch třináct let zlepšily – jsou širší a hladší – a jak se styl řízení nezměnil. Všichni jedou rychlostí max 50 km/h a to jen když je před nimi relativně prázdno, snaží se nacpat i do té nejmenší možné skuliny, hlavně aby se nějak posunuli. Troubení je univerzální komunikační prostředek, troubíte, aby lidi za vámi i před vámi věděli, že si prostě mají dát pozor, protože hodláte něco dělat, jako třeba předjíždět, otočit se v protisměru, a podobně. Vedle nás jede slečna na motorce – je pečlivě upravená, nalíčená, má skvělé vlasy a formální oblečení do kanceláře – tužkovou sukni, halenku, krásně šitý bleděmodrý kabát a jehlové podpatky a nic z toho ji nebrání řídit oprýskanou starou motorku. Dělám si poznámku, že bych na svých ženských schopnostech měla zamakat. Pak nás mine elegantní pár, kdy muž v obleku řídí a žena za ním sedí bokem jako kdysi dámy seděly na koních. A nedrží se. Dobře, další poznámka do mého imaginárního bloku – verze pro spolujízdu.
Budovy jsou stejně úzké a vysoké jako bývaly, postavené s podivnými mezerami mezi sousedícími domy, kde si občas někdo založí byznys a vaří na koleni phở. Všude mají křiklavé cedule s názvy kšeftů, často s vybledlou fotkou, vyříznuté odkudsi z internetu. Přišlo mi to divné už na záchodech na letišti, ale: kde jsou všechny asijské modelky a modelové? Proč se na mě na těch cedulích a plakátech kření západní modelky a celebrity, když jsem v zemi, kde drtivá většina lidí vypadá úplně jinak? Začíná mi z uší stoupat pára, ale to už sjíždíme ze silnice a moje první myšlenky jsou, že nás teď ten kluk zaveze kamsi za barák a zařízne jak kuřata.
Ne, stavíme u benzinky. N. vyděsí k smrti, že náš řidič s čistým svědomím tankuje, zatímco auto není vypnuté. Nechci myslet na to, že možná budu grilované kuře, a tak se zase koukám okolo. Tuhle stránku Vietnamu znám taky – odpadky náhodně pohozené bez ladu a skladu na ulici. Nic hezkého. Tankování přežíváme a dostáváme se ven z kolony, konečně do centra a k hotelu, kde se skví velký třpytivý vánoční stromek.
Vítají nás zaměstnanci hotelu a nastává čas na zkoušku mé vietnamštiny. Všichni mluví ze zdvořilosti potichu, takže je mám problém slyšet, a moje namáhavě vyrážené skřeky se ve světle toho rozléhají skoro po celém městě. Jsem naučená všechny automaticky oslovovat jmény pro starší či důležitější osoby, ale zmatou mě tím, že dělají to samé – oslovují mě jako chị a o sobě mluví jako em. Až na konci dne si uvědomuju, že tady jsem v té nadřazenější pozici já jako zákazník, který není markantně starší než oni, aby používali oslovení pro lidi starší generace. Vietnamština má poměrně rozvinutý systém oslovení a zájmen, kdy neexistuje jedno já, ty, on, ona a tak dále, ale mluvčí musí brát v potaz odhadovaný věk a pozici toho druhého, případně věk a pozici jeho rodičů, aby vybral to správné oslovení. Porušit tento systém znamená dopustit se velké nezdvořilosti, která se odpouští jen cizincům a velmi malým dětem. Tím se umisťujete do sítě vztahů a vazeb a nikdy o sobě vlastně neuvažujete jako o oddělené osobě. Kolektivismus v jazyce, aspoň podle mojí teorie.
(Pár odkazů na tohle téma na konci článku.)
Moje slovní zásoba naráží, když se pokouším si koupit vietnamskou SIMku, abych mohla zavolat mámě, že žiju – nejsem si úplně jistá, jestli se s tetou v obchodě chápeme, co chci já a co nabízí ona. Nakonec to vzdávám a něco s pomocí hotelového poslíčka kupuju.
Potom, co ze sebe s N. uděláme lidi, jdeme objevit něco k snědku. Shodujeme se na tom, že nechceme riskovat pracovní výkon tím, že bychom si daly něco z ulice, a volíme restauraci kousek odtud, Quán Ăn Ngon. (Restaurace dobrého jídla, volně přeloženo.) Je tam pár turistů, ale hlavně spousta místních, což je dobré znamení. Ti jsou docela vymódění – na místní poměry jde asi o lepší podnik. Obsluha nám přináší jídlo ve zvláštním pořadí (předkrm až po hlavním jídle), ale mně je to jedno, umírám hlady a bún ngan (kachní polévka s nudlemi bún) a gỏi cuốn (nesmažený jarní závitek s bylinkami, vepřovým a krevetou) ve mně mizí, než bys řekl švec. Jsou výborné.
Je šest a my jsme zapnuly náhradní energetický motor, takže se nám ještě nechce spát – jdeme si pro počítače a chceme pracovat v nějaké kavárně. Okolo bloku nacházíme malou kavárničku vedle čehosi, co se jmenuje Hefkcha – její jméno mám kdesi schované a ani Google nepomáhá. Interiér navozuje atmosféru kolonialistického Vietnamu, s typickými tmavými dřevěnými sedačkami, žlutými zdi, dobovými fotkami a krásnými kachličkami – krása. Objednávám si ovocný čaj (trà hoa quả), což tady znamená černý čaj se spoustou ovoce, mňam. Nejdřív to ale trvá, protože kluci za pultem mi nerozumí a až po chvíli dospějeme k tomu, že chci čaj. Říkám totiž chè, což vzhledem k tomu, že to používá můj taťka, je možná středovietnamským dialektem, a jednak to na severu představuje určitý druh dezertu. Ptají se, odkud jsem, protože vypadám jako Vietnamka, ale mám dost silný cizí přízvuk. Uf, ještě, že jsme se domluvili.
Chvíli s N. opravdu pracujeme! Pak se k nám připojuje M., kolega z Bruselu, který do Hanoje přiletěl dřív a stihl objevit skvělý obchod s propagandistickými plakáty (podle internetu jich bude víc, např. tady nebo tady). Asi hodinu vykecáváme, a potom se vracíme do hotelu, kde kvůli své chytré volbě černého čaje a pásmové nemoci nemůžu spát asi do tří do rána.
—-
O vietnamských zájmenech a osloveních si můžete počíst např. tady:
H s n m 