Dva tisíce sedmnáct, rekapitulace

Dva tisíce sedmnáct ve čtverci: Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček – Portugalsko, Kambodža, Colours of Ostrava, Karpathos, vínečko na vernisáži a nakonec Vietnam.

Konec roku, co s načatým večerem? S tímhle příspěvkem, který stejně jako všechny ostatní měl přijít už dřív, nebýt mých rozvinutých prokrastinačních schopností, se přidávám do vleku blogerů, kteří se ohlížejí zpět a hodnotí uplynulých 364 dní. Říct to je největší klišé, ale žádnou alternativní formulaci neznám: tenhle rok předčil všechna má očekávání.

Posunula jsem se do míst, kde by mě ani v životě nenapadlo, že se ocitnu. Mám pocit, že je ze mě úplně jiný člověk (vidím letící kámen, au!). A zase jsem se o trochu víc poznala.

Nejdřív jsem plánovala vyjet během letošního podzimu na Erasmus do Utrechtu, od kterého jsem si slibovala náramné studijní obohacení, zvláště co se týče kulturní psychologie, mojí samořečené specializace. Holandsko není žádný levný kraj, takže to chtělo vydělat nějaké dukáty navíc. Přišla jsem tak ke své současné práci na Centru zahraniční spolupráce naší univerzity, kde dělám asistentku při evropském projektu, zaměřeném na zefektivnění managementu vysokých škol v třech zemích Asie – Mongolsku, Kambodži a Vietnamu. Jo, Vietnam byl dost silnou pákou v rozhodování, jestli po té pozici skočit a tím se vzdát Erasmu nebo raději hledat jinde, abych si Erasmus nenechala ujít.

Zatím jsem ještě nikdy nepracovala tvrději. A přineslo to své ovoce; Svěrák měl ve svojí pitomé písničce tak trochu pravdu, protože práce do jisté míry zahání smutky, komplexy a dokáže vás toho spoustu naučit. Myslím, že jsem se spousty svých příšer ve skříni zbavila až letos a to proto, že mě někdo – mimo okruh mých nejbližších – upřímně ocenil za to, co dělám a ukázal mi moje schopnosti v jiném světle. A taky, což je obrovské privilegium, mě vzal do končin, kam bych se jinak těžko podívala.

Letos jsem vůbec měla velké štěstí balit si kufry a vyrážet do ciziny častěji, než kdykoliv předtím. Na začátku jara jsem si odškrtla jednu dlouhodobou položku ze seznamu přání, když jsem vyrazila do Portugalska za přáteli („erasmové dovolené“, kdy objíždíte všechny kamarády na Erasmech, jsou ty nejlepší). Pak mě práce vzala do Kambodži, po níž v létě následovalo Řecko. Ačkoliv to je hned za humny, výlety do Vídně a Prahy v mezičase, kde jsem se viděla se spoustou lidí, jež mi přes rok jinak chybí, byly stejně skvělé. A nakonec, na sklonku roku, jsem v duchu zjištění své bakalářky vyrazila „domů“ místo do světa. O tom hned v dalším článku.

Kromě úplně nových a nepředvídaných věcí jsem se ale víc věnovala i starým známým – třeba čtení knih (viz Goodreads), psaní nebo umču. Po letech jsem se okruhem vrátila tam, odkud jsem předtím vyšla, a to vědomí, že všechny tyhle tři věci budou mít v mém životě vždycky místo, protože mi nepřestávají dělat radost, je vážně příjemné, protože potvrzuje to, kdo jsem a že období turbulentních změn je v tomhle ohledu už pryč. Co se týče umění, v tomto semestru, kdy jsem si ještě potřebovala zapsat nějaké předměty, jsem narazila na kurzy, které ve mně zapálily ještě víc zájmu pro věc; zvláště jeden, na který jsem nejspíš celé ty roky na vysoké čekala, protože je přesně to, co jsem si od studia umění a estetiky slibovala. Jeho vyučující je sice „jen“ mladá doktorka, ale učit by se od ní mohli i profesoři. Jsem totálně nadšená ze všeho – od jejího vzdělání a vystupování přes probíranou látku až po způsob, jakým se nám ji snažila předat, a který zahrnoval exkurze na výstavy, na Seminář dějin umění Vídeňské univerzity nebo k několika umělcům do ateliéru.

Co bude dál, v roce, který se začne počítat za pár hodin? Konec projektu a předtím ještě snad i úspěšný konec mých studií. A potom lákavý a zároveň děsivý život absolventa. Dávám si dvě předsevzetí a uvidíme, nakolik byla neskromná: zaprvé, nepřestat psát. Kamkoliv, cokoliv, kdekoliv. A zadruhé, zlepšit svůj time management, protože teď ke konci roku, kdy toho bylo v práci opravdu nad hlavu, moje studium docela trpělo.

Jedu právě vlakem a v ubíhající černé krajině vybuchují ohňostroje. Kdyby se stevardce Českých drah chtělo pracovat, docela bych si připila něčím na konec tohohle nabitého roku. Ale takhle se budu muset spokojit s připitím virtuálním.

Šťastný nový rok!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s