Takaši Hiraide: Kočičí host

wp-image--611865144
Takaši Hiraide: Kočičí host. Host, 2016.

“Někdy se bestsellerem stane knížka, do které by to nikdo neřekl” – nebo tak nějak stojí v jednom z ohlasů na obalu, u něhož nejedna něžná duše zaplesá. Jasně, že bychom knihy dle obalu neměli soudit, ale pokud nejdete “na jistotu”, je to právě obal, který zaujme. V případě této knížky je design české edice bez přehánění nejkrásnější, a to i navzdory tomu, že kočka na přebalu vypadá úplně jinak než ta, o kterou tam jde. Ostatně, tenhle blog byl dlouhou dobu zaměřený jen na umění, tak proč vizuální stránce chvilku nevěnovat, že ano.

„Sometimes a book to which no one would say it becomes a bestseller“ – or something like that says one of the reviews on this book’s cover that can please many gentle souls and lovers of traditional Japanese art. Of course we shouldn’t judge a book by its cover but if you’re not looking for something certain, a cover is what catches your attention first. In this case, I dare to say the Czech edition is the most beautiful even despite the fact that the cat on the cover looks totally different than the one in the story. After all, this blog has been art-focused for a long time so why not dedicate a while to the visual aspect of it, am I right?

Skip to the English version

A s tím ohlasem se na jednu stranu souhlasit dá, na druhou stranu to vlastně takové překvapení není. Kočičí host je totiž, jak jeho název i ten zmíněný přebal (pozdravy Lucii Zajíčkové za výborně odvedenou práci) prozrazují, příjemné a nekomplikované čtení, které však ve čtenáři zanechá něco víc než prchavý dojem a po němž by si za pár minut nevzpomněl, o čem to vlastně bylo. Není úplně jednoduché něco takového vytvořit. Taky bych ráda uklidnila všechny, kteří kočky nezbožňují nebo jsou jim stejně jako mně docela jedno: je to v pohodě.

Důvod, proč mě Kočičí host navzdory cynickému očekávání tak překvapil, totiž spočívá ve všem okolo příběhu o kočce samotné.

Hiraide je umělec a básník, a to skvělý. Už jsem to tady někde asi utrousila, ale jak řekl starý dobrý Picasso, umění dokáže smývat prach ze všedních dní. Vidět výjimečné ve všedním a mít neustále otevřený, svěží pohled, přičemž to ještě umět převést do přiléhavé formy je Umění s velkým U. Hiraide vypráví, jako kdybyste s ním seděli u kávy; jeho povídání dýchá poetičností právě těch všedních dní, které ukazuje ve světle, ve kterém je běžně nevidíme, a to bez snahy o vytvoření mýtů tam, kde nejsou.

Volí k tomu taková slova a obraty – obyčejné, srozumitelné, avšak přiléhavé – že popisuje přesně to, co chce popisovat a nic víc. Dá se za tím ovšem tušit velké napětí z množství věcí, které neříká nebo které zmiňuje jakoby mimochodem: konec éry Šówa, přicházení o přátele a kolegy, neklid v ekonomické sféře, nemožnost najít solidní bydlení, atd. Sledujeme několik “linií”, které jsou za zjevnými rozdíly tím samým – studiemi pomíjvosti. Hiraide je maluje prázdnem, negativním prostorem, tím, že tahy štětcem nedělá, místo aby je dělal. Pokud si vzpomínáte na Borový les v mlze, právě to mám na mysli. Jen málo věcí, které s vypravěčem pohnuly, je v Kočičím hostu řečeno explicitně.

Jednou z tou věcí je samozřejmě vztah ke kočce, jež se hlavním hrdinům, manželskému páru, zatoulá na zahradu, a který se rychle proměňuje. Když pak přijde nečekaný zvrat, Hiraide si vystačí s několika mála črtami, aby vyjádřil, co manželé prožívali. Mám zvířata ráda, ale nikdy jsem nechápala, jak silně mohou někteří lidé vztah ke svým mazlíčkům prožívat. Během čtení jsem díky tomu místy skřípala zuby a chtěla knihu odložit. Na konci jsem nicméně k manželům v tomto ohledu určité spojení cítila.

Ačkoliv mi tedy není hlavním tématem Hiraideho knížka blízká, díky básnickému umění a půvabné obyčejnosti, kterou se nesnaží povýšit na něco víc je to jeden z nejinspirativnějších textů, jež jsem letos četla. A ona ta kočka vlastně ani není tím nejhlavnějším v příběhu Kočičího hosta. Tím je to, co není řečeno; to krásné, co tak bolestivě pomíjí.

Koupit knihu
Sledovat Hsnm na Goodreads

Takashi Hiraide: The Guest Cat

(continue)

And for that review, on one hand I can agree with it but on the other hand it isn’t such a surprise. The Guest Cat is, as its name and cover reveal (kudos to Lucie Zajickova for a great work), pleasant and uncomplicated reading; and what’s more, one that leaves in the reader more than fleeting impression and no clue what was it about just a few minutes later. It’s not that easy to create something like this. Also, to calm down all of you who don’t like cats or have no special relationship with them like me: no harm caused by this book.

The reason why The Guest Cat has surprised me despite my cynical expectations lies in everything around the very story about the cat itself.

The author, Takashi Hiraide, is an excellent artist and a poet. Perhaps I’ve quoted it here before but like good old Picasso has said: ‘Art washes away from the soul the dust of everyday life.’ To see extraordinary in the ordinary and to have eyes always open while being able to materialize it in appropriate form is an Art with big A. Hiraide talks like if you were sitting with him over a cup of coffee; his narration breathes with the poetics of ordinary days that he shows in a light we don’t usually see them, without trying to create myths in where they don’t exist.

He chooses such words and expressions (common, understandable but apt) that describe just what he wants to describe and nothing more. However, you can sense the big tension created by all those things he didn’t say or mentioned as if by the way: the end of Showa period, losing friends and colleagues, restlessness in the economic world, impossibility to find decent housing, etc. We follow several „lines“ that are behind their apparent differences all the same: studies of transience. Hiraide paints them with emptiness, negative space, with absence of brush strokes. If you remember Pine forest in a mist (Czech only but look at the artwork), that’s what I’m thinking about. There are only few things which moved with the narrator deeply that he explicitly describes.

One of those things is – as you can guess – the relationship with a cat that wanders off one day to narrator’s and his wife’s garden. We watch it evolve and when an unexpected turn comes, Hiraide uses only few strokes to express what the couple was going through. I love animals but I’m unable to relate with the depths of feelings some people have to their pets. When reading this I sometimes grit my teeth and wanted to put the book off several times. Nevertheless, I caught myself feeling a certain connection to the couple at the end of the book.

Although the main subject of Hiraide’s book is not a close one to me, thanks to his art of poetry and lovely ordinariness that he doesn’t try to elevate to something „higher“ it’s one of the most inspirative texts I’ve read this year. The cat itself actually may not be the most important in the story of The Guest Cat. It’s something that wasn’t said; something beautiful that passes away so painfully.

Buy the book
Follow me on Goodreads

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s