Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017

Upřímně řečeno, když jsem konečně u Richtera a Skály stiskla čudlík Publikovat, ta úleva byla až překvapivá. Byl to poslední rest, který seděl na hromadě neuskutečněných a nedodělaných plánů kolem téhle stránky a já se dlouho nemohla donutit s ní nějak pohnout. Takhle to vlastně fungovalo od doby, co jsem z Avante guardia odešla, abych ukončila bakaláře. Z koníčku se stal opruz a takový koníček je na hovno.

Nebaví mě pořád psát o minulosti, o věcech, které se staly před x týdny/měsíci, zatímco tady a teď uniká.

Chtěla bych se zase naučit přemýšlet svobodně, psát s lehkostí, nebýt tak zablokovaná různými možnostmi, jak by tohle a tamto mohlo působit, co by na to řekl ten nebo ten a jak by to mělo být perfektní. Vysoustružit větu mi trvá věčnost. Chci zase najít to, díky čemu to bylo stejně přirozené jako se proběhnout.

Největší radost mi dělá dávat sem věci, které jsem celé vytvořila – obrázky, texty. Žádné googlení faktů nebo hledání fotek v nejlepším rozlišení, ale 100% mojí práce. Je to víc naplňující než hutný článek s fakty o nějakém uměleckém díle, kde jediná přidaná hodnota z mojí strany je v tom, jak jsem se ta fakta rozhodla seřadit a pospojovat do vět, protože jinak už je podala spousta jiných lidí. Samozřejmě, že mě těší, když z toho má někdo užitek. Ale takových (mnohem formálnějších) textů jsem za uplynulých pět let ve škole vyprodukovala x a jsem z nich tak unavená, že nevím, kdy se k tomu zase vrátím, zvláště ne teď, když smolím diplomku.

Kdesi jsem narazila na blog, kde si autorka kladla otázku, jak může psát o umění. Jestli je to vůbec možné. Tahle autorka si taky klade otázku: Je možné nějak smysluplně psát o umění, když jste laik a amatér? Můžete si spoustu informací nastudovat, ale k čemu je pak podávat – byť jakkoliv inovativně a zábavně – když existuje tolik jiných zdrojů, které dělají to samé? Psát bez nich ale znamená, že se omezujete ryze na svou zkušenost, a ta může být pro spoustu lidí vzdálená a nicneříkající, z čehož opět vychází přidaná hodnota nula.

Jasně, že má smysl zabývat se uměním, i když mu vůbec nerozumíte. Vždycky má smysl se o něj zajímat, protože svět bez něj by byl opravdu “eh”. To, jak k němu přistupuju a co sem dávám je ale mnohem víc osobní, jakkoliv jsem se snažila to převážit víc na tu “informativní” stranu, a formuje mě to víc esteticky než intelektuálně. Odkazuje to na to, co bych sama ráda tvořila, kdybych na to měla odvahu a schopnosti, ne na to, co je “objektivně” hodnotné a zajímavé. Moje brýle tak byly vždycky hodně zabarvené a jo, pořádně mi to došlo až teď, což vám čtenářům už asi dávno. Když vám ty brýle sedí na nose, všímá se jich těžko. Ale současný stav věcí mi vyhovuje. A o umění rozhodně psát nepřestanu.

A co se týče odvahy, 16 let váhání, jestli jsem dost dobrá, mám na to, abych něco vytvořila, jestli se moc neztrapním nebo neskončím díky naivním pokusům na ulici, si myslím, že už bohatě stačilo. Chci to prostě s tím psaním zkusit a jestli to nedopadne, tak holt budu dělat něco jiného.

Takže, jen tak konverzačně, víte o nějakých nabídkách, příležitostech k procvičení, nových obzorech…?

Hezké babí léto!