Gerhard Richter a František Skála v Národní galerii

S křížkem po funuse, ale přece – v Praze teď byly minimálně dvě výstavy, které stály za to, obě v Národní galerii. Viděli jste?

Gerhard Richter

Richter je jeden z nejslavnějších žijících umělců a jeho práce se draží za částky, přesahující představivost všech normálních lidí. Výstava, kterou pomáhal s NG připravit, byla krátkou procházkou do minulosti a do mnoha témat, jimiž se ve své umělecké tvorbě zabýval – od portrétů přes fotorealistické krajiny až po vodopády barevné abstrakce. Navzdory záběru to byla hodně příjemná, sevřená záležitost, která ukázala mistrovo umění bez ohledu na to, jaké téma nebo metodu si zvolí. O to víc, když šlo hlavně o klasickou malbu, médium, které je pro spoustu lidí už vyčerpané a překonané (není!).

Portréty a zvláště ten s umělcovou dcerou mě nenadchly, protože na rozdíl od jeho ostatních věcí byly jako bez života; světlovlasá holčička, kterou si NG zvolila jako hlavní obrázek výstavy, se na vás dívá prázdnýma očima ve voskově bílé, mrtvé tváři. Šla jsem primárně na abstrakce, protože ty jeho vybuchují energií a hrají mi v uších zvuky, melodiemi – a ne, nepřeskočilo mi. Při pohledu na zářivé plochy barev, kterými prosvítají vrstvy jiných, jsou smíšené, seškrábané, setřené do různých křivek, vážně slyším hudbu. Tahle superschopnost mi ale bohužel funguje jen u Richterových maleb. U některých velkoformátových pláten jsem měla pocit, jako kdyby byly vodopády, průchody do jiného rozměru; stačilo vstoupit a dostala bych se do světa barev a světel.

Největším a nejpříjemnějším překvapením ovšem byly jeho krajinomalby. Právě na nich jsem pochopila, co v prospektu mysleli tím, že Richter dokáže vzít každodenní a povýšit to ve svých rukách na téměř mýtické. Protože dívat se na jeho silnici po bouřce nebo šedé moře bylo jako kdybych dobře znala jejich příběhy, Richter mi jen pomohl se na ně rozpomenout.

František Skála – Jízdárna

Skálu jsem naopak do té doby vůbec neznala a šlo o žhavý tip kámošky, se kterou jsme se do víru velkoměsta pražského vydaly. Když jsme vešly do přítmí sálu s několika tajuplně znějícími částmi – jako Museion, Pavillon, a tak dále – jako bychom se ocitly na antropologické a archeologické expedici.

Ve vitrínách ležely pečlivě poskládané fetiše a nejrůznější předměty z exotických dálav, na podstavcích zářily modely obydlí, na stěny osvětleného stanu se promítaly jevy způsobem, že by z toho byl Platón radostí bez sebe, z balkonu na nás mířila tykadla z pozůstatků jakési stvůry a v pokoji s omezeným přístupem cosi spalo pod moskytiérou.

Jak asi ale tušíte, Skála není žádný antropolog ani archeolog jako spíš vynalézavý umělec a „hračička“. A v tak trochu vtipálkovském duchu se nesla i jeho výstava. Skála svou kunstkomoru naplnil věcmi, u kterých jsme si místy nebyly jisté, jestli jde o jevy jevů nebo jevy ideí a co mají v tom kontextu znamenat. Použil snad všechny možné myslitelné materiály a kombinoval věci ze skutečného života s těmi vyrobenými jím samým od základů, čímž vytvořil atmosféru autentičnosti a podezření. Naučily jsme se dávat pozor a dívat se nahoru, dolů, z boku i zespod, nahlížet do nepravděpodobných skulin a obcházet věci ze všech stran, protože kdekoliv na nás mohlo vybafnout další překvapení. Takhle jsem se v galerii už dlouho nebavila, nemluvě o tom, že to byla taškařice vysoce estetická.

A co vy a kulturní zážitky? Bylo teď někde něco, co opravdu stálo za vidění?