Slunce, vítr, kopce

Není toho moc, co bych chtěla napsat o ostrově, o kterém málokdo asi slyšel a co by už nebylo dávno řečeno v průvodcích a afektovaných nabídkách cestovek. A upřímně, to, co se v takových nabídkách cení – jako moře, pláže, hory, řecká kultura a řecké jídlo – to všechno se dá najít jinde a lepší.

Tak proč o Karpathu mluvit?

No, právě proto. Protože stojí za to hledat krásné a jedinečné zvláště tam, kde to na první pohled nejde tolik vidět. Kam většinu lidí ani nenapadne zajet a když náhodou ano, pokrčí rameny a jde dál.

Ne že bych v první chvíli byla nadšená, když jsme přiletěli. Vezli jsme se busem od letiště k hotelu a moje nálada postupně klesala. Nikde nic nebylo. Žádné vesnice, městečka, hezkou přírodu, pláže nebo tak něco. Všechno, co jsme viděli, byla polopoušť – suché kopce pokryté klečemi, trnitými rostlinami a výhružně naostřenými bodláky obřích rozměrů. Půda a terén s takovým počasím, které většinu obyvatel ostrova vyhnaly do Ameriky, protože by doma umřeli hlady. Když jsme sešli k nejbližší pláži, moje nálada už byla na bodu mrazu. Žádná sláva: poměrně špinavá a vlny tak silné, že se v ní nedalo příliš koupat. Pláž, která s ní sousedila, zase tonula v odpadcích vyplavených z moře. Nejsem člověk, který by měl za sebou zázraky světa a říkal by, že tam a tam to bylo lepší – stačí mi málo. Ale vidět tohle po 500 hodinách spánkové deprivace byl skoro hřebíček do rakve.

Pronajali jsme si pak motorku a rozhodli se zjistit, jestli ten týden bude taková bída.

Karpathos vypadá jako ostrov, který nikomu nic nedá zadarmo. Samé kopce a půda tak suchá a kamenitá, že se tam těžko něco pěstuje a chová. Většina jídla se musí dovážet a pitnou vodu z vodovodu tam mají dvě vesnice. Na vrcholcích fouká vítr o síle a rychlosti, která je schopná vás smést z motorky do srázu. Po pár takových pangalaktických megacloumácích jsme se klepali ještě i po večeři v posteli. Místním to sice nebrání jet s mobilem u ucha v jedné ruce a s frappéčkem v druhé, nicméně okolo cest stojí dost minikapliček/božích muk, ve kterých místo podobizen svatých najdete fotky konkrétních lidí.

Ale zároveň na tom něco je. Jet po táhlé, kroutící se silnici podél pobřeží, o které se zuřivě rozbíjejí vlny a vnímat ten nekonečný prostor kolem sebe, to probudí leckterého vnitřního beatníka. Borovicové lesy v údolích, kde se vám nos zaplní svěží vůní pryskyřice. Kam totiž nefouká vítr a nepraží tolik slunce, všechno roste a bzučí o sto šest. Vysoko v horách si lidi postavili vesničky, které svou barvou splývaly se skalami, aby je nenašli piráti, a do jedné z nich až donedávna nevedla silnice (o kterou stejně ale neměli zájem). Dneska se svými pestrými zdmi vypadají jako klenoty. Níže, u pobřeží, zase můžete narazit na typicky bílou omítku s modrými dveřmi a okenicemi, olivové háje a fíkovníky, rybářské loďky a pláže s klidnou akvamarínovou vodou a pěti dalšími lidmi, kteří si čtou pod slunečníkem.

Ale musíte hledat. Pak to stojí o to víc za to.

Foceno na Lenovo Vibe P1M.