Colours of Ostrava 2017: Objevy

Když jsem ještě byla pískle a Colours se rozkládaly na Černé louce, nijak mě nelákalo tam jít i přes naléhání a přesvědčování, že to bude super. World music mi tehdy nic neříkala a ačkoliv už jsem vypadala dost stará na to, aby mi nalili, nechtělo se mi dávat litr (!) (dovolte, aby se současné já zasmálo) za párty nejistého typu – pravděpodobně se zhulenými dredáči někde u afrických šamanů s bubny. Nakonec mě bývalý utáhl na tomhle: “Ale na Colours se nechodí jenom kvůli známým kapelám. Tam chodíš hlavně objevovat. Každý rok, co jsem tam byl, jsem vždycky odcházel domů s něčím novým na poslech.”

To byl tak dobrý argument, že jsem šla a rozhodně jsem toho nelitovala.

Zpátky do současnosti. Colours už nejsou festival s troubícím dredáčem na plakátě se jmény, která nikomu nic moc neříkají (no dobře, až na Grinderman. A Iggyho. A Reginu Spektor… a tak. Hm, je jich víc, než jsem si myslela), v malém, ale spletitém areálu Černé louky a Slezskoostravského hradu, s newyorskou jazzovou stageí, stánkem od hare krishna, u kterých si kolemjdoucí klepou na čelo, a s lístky za litr. Jsou festivalem, který se může chlubit industriálním koloritem Dolních Vítkovic, stánkem s pálavskými langoši, kde se z nějakého důvodu vždycky stojí dvacetimetrová fronta, s headlinery, kteří vyprodávají lístky mrknutím oka, x scénami, na něž byste potřebovali Hermionin obraceč času, abyste stihli oběhnout všechny… A momentálně menší pestrostí žánrů. Ale i přes tu se něco objevit dalo.

Z hlavních jmen tohohle ročníku mě nadchli jen alt-J, které miláškuju už nějaký ten rok a byla jsem nažhavená na to, jak budou znít naživo, v těžce neintimním prostředí velkého festivalu. Velká očekávání s sebou nesou rizika velkých zklamání – když jsem se hnala před sedmi lety na Coke Live Festival kvůli Muse, byla to sice špičková podívaná, za krkem jsem měla peklo a nemohla jsem mluvit, ale kapela vypadala, že si přišla jen odehrát svoje a čau. Ale alt-J nezklamali. S introverzí všichni počítali a ačkoliv jim před chvílí vyšlo nové album Relaxer, koncert založili hlavně na hitech z An Awesome Wave a doprovodili ho fantastickou světelnou show, která mě přenesla na zvláštní mši. Možná škoda, že nezahráli více věcí z This Is All Yours nebo už zmíněného Relaxeru. Neposlouchají se a netančí se na ně možná tak snadno, ovšem vzhledem k tomu, jak dokázali využít prostor, o kterém jsem si myslela, že jim nebude sedět, mohlo to být hodně zajímavé.

Protože alt-J hráli hned první den, zbývaly celé tři další dny na hudební dobrodružství. Pro mě to znamenalo pohybovat se hlavně kolem Andrejovy stage, Drive stage a sem tam i Full Moon stage, kde se dalo velice dobře dýchat i po setmění, jakmile se do areálu navalilo všech těch 40 000+ návštěvníků.

Ve čtvrtek to byli HAUS. Britská formace o pěti členech a třech kytarách měla podle prospektu připomínat Two Door Cinema Club nebo Foals, což mi nepřišlo; je ovšem vůbec nutné používat jiné skupiny jako příměr? Sytý hlas zpěváka Ashleyho Mulimby je stejně staví mimo výše jmenované kapely, zvláště když v něm místy rezonovaly ozvěny rapu.

V pátek jsem valila ušní bubínky nejdřív na Louise Berryho, který vzal rock’n’roll pěkně od podlahy. V šíleném křepčení, které nastolil kolem Drive stage, jsme se ocitli, ani jsme nevěděli, jak. Kombinace jeho zábavně jedovatého chrapláku, sem tam elektriky a starých rytmů byla jako drink, který vás může porazit, ale vy byste si stejně dali ještě.

Po přečtení citace Guardianu, že Roosevelt “skládá taneční hudbu pro lidi, kteří netančí, protože jsou moc v depresích” jsem viděla ty zástupy do sebe zahleděných hipstrů s designovém oblečení, kteří fňukají u nějakého neposlouchatelného syntetického konceptuálu. Jenomže v tu dobu nás Midnight Oil na hlavní stage moc nezaujali, a tak tahle vidina dostala šanci. A ještě že tak! Tohle si totiž představuju pod pojmem “solidní tanec”. Žádná nucená juchačka, ale příjemné, uchu lahodící melodie, na které se dá pařit a u toho díky jejich hypnotické repetitivnosti i meditovat. Rooseveltovo debutové album je skvělým výletem do syntetických 80’s, italo disco, house, mlžného shoegaze, na Ibizu a nevím čeho ještě. Fellow diskanti, jestli tancovat, tak u Roosevelta. Žádná elektronika se mi na letošních Colours nelíbila jako tahle.

Poslední den jsem zachytila pár písniček od Ette Enaka, svěže znějící indie rockové party z Brna. Zpěv mají sice na nahrávkách strašný, ale hodlám jim dát šanci, až se vyskytnou někde okolo.

Během uspávacího Jamiroquaie jsem vyrazila zpátky na Babišovu stage obhlídnout německou Gudrun von Laxenburg. Prospekt sliboval rave a rock’n’roll… A dál už jsem bohužel nečetla. Tohle bylo to, co milovníci elektra myslí výrazem “rozj**at se” – agresivní beaty a rytmus, masivní hudební plochy, které najíždějí jako Titanic a zničí vás na zbytek večera. A to bez drog. Ne že by to nebylo dobré – pokud oceňujete žánr – ale rozhodně se k tomu nehodlám vracet. Na dalších 20+ let toho budu mít až až.