Příběhy léta

Léto! napadlo mě, když jsem viděla tyhle obrázky. A pak jsem si vzpomněla, že se jejich autor proslavil téměř geometricky abstraktními výjevy bazénů a bylo jasné, odkud vítr vane.

David Hockney tady není žádný nováček. Jeho práce přetékají barvami a energií, která dokáže skoro omráčit. Jsou zdánlivě jednoduché, protože to, co kreslí, je jednoduché. Ale opravdu je? Některé z těchto výjevů kreslil na iPadu; u téměř osmdesátiletého pána, který v pop-artové horečce druhé poloviny minulého století patřil (a stále patří) k nejuctívanějším ikonám uměleckého světa, by člověk nečekal, že adoptuje technologii nového milénia a vyrazí s ní všem dech, zatímco zůstane věrný svému stylu.

Hockneyho obrazy jsou pro mě zosobněním věčného léta. Věčné lehkosti, optimistických výhledů a pohody. Pár měsíců, ze kterých jsme nejvíc u vytržení na začátku, protože konec a s ním návrat do kolejí závazků a povinností je v nedohlednu. Cesty vlakem tam, kde neplatí žákovský průkaz a pozorování krajiny za okny, kterou neznám. Házení věcí do auta – vlezou se tam všechny batohy a kufry? Ten pocit beztíže, když se podvozek letadla odlepí od ranveje a jeho čumák míří do krajin písku, azurového moře a kvetoucích kaktusů.

Zakousnutí se do vychlazeného, sladkého melounu a odhánění vos.

Tempa v bazénu s výhledem na město (Otázka do pranice: Je vůbec možné o prázdninách najít čas, kdy můžete na koupališti dělat tempa, aniž by vám tam vlezlo 50 dalších lidí?), které skoro nevidím přes oslnivě se třpytící vodu, zatímco kolem ječí děti a padají z tobogánu jako zralé švestky.

Vůně hořícího grilu, válení se na dece, víno, které koluje z ruky do ruky a ode rtů ke rtům.

Vlahé večery se sluncem, jež si vzpomene na západ někdy kolem osmé večer.

Lidi v šatech, šortkách, sandálech a žabkách, kteří se přesouvají od jednoho podniku k druhému, dovolenková atmosféra, která se nějakým způsobem dostala i do města, kde žijeme a pracujeme.

Korzo od stage ke stagei na festivalu, „počkej, koupíme si tady pivo“, „něco bych sněd, kdyby tu všechno nebylo drahé jak prase“, hasičský vůz, za kterým poskakují nejvěrnější fanoušci promáčení až na kost, zatímco se hasiči na korbě chechtají a stříkají všude možně. Večer hraje kapela, kterou fakt musím vidět¸ protože kvůli ní jsem si přece kupovala ten lístek za nekřesťanské peníze, takže se snažím po telefonu sehnat všechny kamarády, co se potulují po areálu, dohromady. Ale protože se o to samé pokouší asi 500 dalších lidí, telefonní síť spadne.

Workcampy.

Ohňostroje.

Perseidy. Před pár lety jsem viděla jednu tak nízko, že když proletěla, zasyčela na celou oblohu a roztrhla ji vejpůl.

Třešně, meruňky, rybíz.

Splavy. „Teď je málo vody na sjíždění tohohle úseku řeky.“

Cikády.

Komáři.

Tlumené rozhovory pod dekou teplé noci.

Kamarádi, kteří se na celé léto vypaří kamsi pracovat a domů se vrací o deset kilo tlustší kvůli tomu, co tam jedli/hubení na kost, protože na jídlo neměli, zato ovšem ověšení bankovkami jako mafiáni.

Tábory.

Táboráky.

Vedro!

To jsou příběhy, které utvářely moje léto. Jaké jsou ty vaše?