Porážka Siamu

Je zajímavé, že když neustále udržujete kontakt se vším, co tvoří váš život doma – přáteli, partnery, závazky, které je potřeba plnit, události, které je třeba plánovat – po návratu z jakkoliv daleké cesty máte pocit, jako byste vlastně nikdy neodjeli. A přitom ty vzpomínky tam jsou; přehrávám si je, kdykoliv pochybuju o tom, že se to opravdu stalo.

IMG_20170609_220149_603
Ta Prohm a jeho fantastické stromy

Poslední ráno si pamatuju nejlíp, i když se nic zvláštního nestalo. Rozloučila jsem se v hotelu, můj tuk-tukář hodil na palubu kufr, který jsem mu podala, a nastartoval. Vzduch byl svěží a světlo křišťálově čisté. Na cestách se s námi proplétalo zatím jen pár dalších ranních ptáčat, sem tam kolem prosupěla bílá turistka, odhodlaná nevzdat svůj zdravý životní styl ani na dovolené a obchody se teprve otevíraly. Jeli jsme jinudy, takže až teď jsem si znovu všimla, jak hezké je okolí říčky s parčíkem a lavičkami a lampami v koloniálním stylu. A některé domy se střechami, připomínajícími pagody, stejně jako zlaté buddhistické sochy s girlandami květů a svíčkami na kruhových objezdech jsem viděla vůbec poprvé.

IMG_20170604_085913_725
Poslední tuk-tuk

Jízda tuk-tukem byla jedna z věcí, o níž jsem ani nečekala, že si je budu tak užívat – ten pocit, že všechny vjemy máte z první ruky a můžete si všechno náležitě prohlédnout. Silnice jsou sice prašné a dopravní pravidla hodně přizpůsobená aktuálním potřebám cestujících, takže protisměr nebo předjíždění nikomu nedělá vrásky, ale nikdo se nenervuje, nerozčiluje a díky pomalé rychlosti mají všichni dost času na to, aby vykomunikovali, kdo kam míří. Na motorce jezdí i děti nebo kojící matky; není problém během jízdy jíst zmrzlinu a pokřikovat na dělníky sedící na střeše vedle uhánějícího náklaďáku.

salase
Výhled na město

K pozorování je toho dost: palmy, zaplavená políčka, hubené bílé krávy, potulní psy a vypelichané slípky, stánky s durianem – 8000 rielů za kus, láhve se zvláštní jantarovou tekutinou, kterou byste rozhodně neměli pít, protože je to benzin a ano, tankuje se tam tak, že se prostě vylije do nádrže; a nejrůznější příbytky lidí od naleštěných vilek s ozdobnou fasádou přes garáže, které vpředu slouží jako obchod, až po čtyři tyče zapíchnuté do červeného bahna s přehozenou plachtou, pod kterou se krčila rodina. Ano, Kambodža je hodně chudá země a stejně jako u jiných chudých zemí někdy musíte tu chudobu vidět na vlastní oči, abyste ji dokázali pocítit.

angkorwat
Angkor Wat

A přitom toho může tolik nabídnout – moře, hory, historii, cokoliv si vzpomenete. V chrámech Angkoru, který byl svého času největším preindustriálním městem na světě, se dá strávit klidně týden v kuse, ztratit se a omdlít v jejich ruinách, které prorůstají s džunglí. Horko, kilometry a nekonečné ornamenty mi daly už v půlce tour po kratším okruhu zabrat tak, že se v jednu chvíli přede mnou v Bayonu začaly vlnit kameny a na vytesaných reliéfech staří Khmerové lovili, válčili a pěstovali.

bayon
Bayon
bayongarden
Bayon – zahrady

Chtělo to zchlazení, ale navzdory původním plánům pro druhý den svého volna jsem si pro něj nejela k jezeru Tonlé Sap a tzv. plovoucím vesnicím, kde místní bydlí v chatkách, postavených na obzvlášť vysokých nohách, případně plovoucích na hladině úplně (stejně jako jejich nemocnice, pošta, a tak dále). Podle celého internetu je to jeden velký obchod s bídou; peníze, které vybírají lidi přestrojení za státní zaměstnance/zkorumpovaní státní zaměstnanci, k vesničanům nedojdou, zato jejich chudobu zneužívají převozníci na lodích k citovému vydírání turistů, aby vysypali ještě víc chechtáků. Nemluvě o tom, že zírat do soukromí někomu, kdo nemá ani pitnou vodu (a za ten vstup do soukromí nic nedostane), není zrovna morálně povznášející.

takeo
Ta Keo

V blízkosti města je i farma na hedvábí (Silk Farm, Puok District) patřící pod sdružení Artisans d’Angkor, kteří se prý snaží o úplný opak podobného podnikání. Na farmě můžete sledovat celý proces výroby hedvábné látky od pěstování moruší přes různá stadia vývoje housenek až po tkaní z nabarvených vláken. Artisans d’Angkor údajně školí a zaměstnává lidí z venkova (a to i zdravotně znevýhodněné), kterým nabízí slušné pracovní podmínky. Tam, kudy mohou procházet návštěvy, mají pracovníci dost prostoru, větrání, vodu a přestávky; o jejich zdraví se pravidelně stará tým lékařů a asociace řemeslníků vlastní 20% podíl ve společnosti. Oproti sweatshopům na první pohled docela jiná liga. Na TripAdvisoru se však pár lidí zmiňuje o jakési stávce před dvěma lety, kdy nosili zaměstnanci klobouky, na kterých prosili o navýšení platu. Potěmkinova vesnice? Kdo ví. V zemi, jejíž systém je prožraný korupcí, kde lidé, kteří si za Rudých Khmerů máčeli ruce v hektolitrech krve, dnes mohou zastávat vysoké pozice a kde i jednoduché úkony musí projít byrokratickým peklem, je snadné najít zkratky k jakémukoliv cíli. Je to země s velkým potenciálem, který ale zatím neumí naplnit.

lasvegas
Siem Reap – disko disko, párty párty

Myslela jsem na to, když jsem v paměti pozpátku procházela, co všechno jsem za těch pár dní mohla vidět, zatímco tuk-tuk a čas uháněly dopředu, k letišti. Až při loučení mi došlo, že Khmerové děkují s rukama sepjatýma, že mluví tiše a uhýbají pohledem ne z únavy nebo rozmrzelosti, ale ze slušnosti, a že jsem oproti nim možná působila uřvaně a hrubě – z nevědomosti. Udělala jsem si poznámku, abych na to na další návštěvě (sklenice je poloplná!) myslela.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s