Ja estou melhor, obrigada (Portugalsko)

Už je mi lépe, děkuji.

A ono po týdnu stráveném na jihu Evropy, poblíž moře a pod teplým sluncem, v obklopení krásných domů a starých měst – komu by taky nebylo?

Tohle zákoutí Lisabonu poblíž zastávky Baixa-Chiado pro mě zosobňuje to, co mi připadalo na tom malém kousku Portugalska, jež jsem stihla za týden poznat, nejzajímavější. Zatímco na vás z historických budov dýchá nostalgické pozlátko minulých staletí a můžete se ztratit v úzkých a vlhkých uličkách, kde se zastavil čas a místní si nad dveře věší spodky, o roh dále už přechází do křiklavé moderny – o vaši pozornost soutěží street art od různých tvůrců, které město podporuje, a ti se zase odkazují na své dávné předchůdce. Staré otevírá dveře mladému, a snahy města zkrášlit, ozvláštnit a udělat zkrátka lepšími místy k životu nabíjí místní atmosféru energií.

V Portugalsku je krásně celý rok, a tak i na začátku roku narazíte na těch nejznámějších místech na turisty. A ne že by ta zmiňovaná místa nebyla hezká – v Lisabonu například Alfama, stará čtvrť s typickými křivolakými uličkami, Miradouro São Pedro de Alcântara (či jiné miradouro, tedy výhled na město), kousek za městem Belém nebo v Portu Ribeira, vlakové nádraží Estação de São Bento, a další za návštěvu určitě stojí. Přece jen si svá jména nevydobyla jen tak.

S velkým množstvím turistů, kteří se vydají odškrtat si své položky na seznamu, co určitě musí vidět a kde se musí vyfotit, mi ale přijde, že taková místa svého ducha spíše ztrácí. Jakoby se vydělovala ze své původní pozice jakožto součásti města, kde někdo žije, pracuje a bydlí, protože místní se jim vyhýbají obloukem a nepatří do jejich každodenního světa; stávají se korálkem na řetízku, který musí někdo cizí při návštěvě sesbírat, ale která mu neřeknou nic o tom, jaká je země a lidé, kteří v ní žijí.

Pokud tam tedy pobýváte zhruba týden nebo méně a jste stejného světonázoru, nejlepší je dát si Free City Tour – bohulibý počin neznámého (?) autora, který se rozšířil téměř do všech (minimálně) evropských měst. Místní nadšenci vás za pár hodin provedou po těch nejznámějších místech a navrch přidají výklad obohacený o historii, fórky, historky z vlastního života a interní tipy, kam třeba skočit na dobrý oběd a doplatit se. Jediné, kde to může váznout, jsou opravdu velká a opravdu hojně navštěvovaná města jako Paříž, Barcelona, apod. – v Paříži jsme se odtrhli po první hodině, protože na jednu tour je to město příliš velké a vyčerpávající a navíc: v Paříži před vámi důležitá místa vyskakují téměř na každém kroku sama. Jinak jsem žádné podobné tour nelitovala.

A pak? Pak následuje ta nejlepší část – ponořit se do toho, co vás doopravdy zajímá.

Pro mě to znamenalo pozorovat, jakým způsobem je život místních provázaný s kulturou, nakolik si váží krásného a jak se to projevuje. Jak už jste nejspíš vytušili z úvodu článku, v Portugalsku o krásné není nouze. Místním fenoménem jsou kachličky – azulejos – kterými bývají pokryty fasády domů, a které sloužily nejen k ozdobě či informaci (kromě opakujících se vzorů mohly být pomalované výjevy z historie, krajinami, atd.), ale také k termoregulaci. Termín “kachličkové baroko”, který jsem kdesi zaslechla, je opravdu příhodný, protože se jimi nešetřilo – nádherné, elegantně zdobené stavby jste mohli najít i daleko od centra.

V rukách současných umělců navíc dostávají nový nádech – na mnohaletou tradici se odkazují tvůrci tamního street artu, kteří se jako jejich dávní předchůdci pokouší veřejný prostor zkrášlit a ozvláštnit tak, aby šel s duchem doby. Příjemným místem k navštívení je LX Factory – komplex bývalé textilní továrny, zachráněný z područí chátrání a zkázy. V tom nejlepším hipsterském duchu zůstaly původní struktura a industriální ráz továrny zachovány, ale sídlí tam teď různé start-upy, ateliéry, restaurace, kavárny a kluby, designové obchody i koncertní hala.

Ve světle těchto objevů pak může návštěva galerie působit trochu sterilně. Nikdy jsem si tak úplně neuvědomovala, jak důležitý je pro umělecké dílo kontext a to, čeho je součástí, a že vidět uměle sebrané kousky něčí tvorby v neutrálních prostorách galerií mění celkový dojem a sdělení.

O galerie či muzea v Lisabonu nicméně není nouze – svou památkovou instituci tu mají nejen kachličky, ale i tanec, elektřina, námořnictvo, a tak dále. Bohužel jsem už nestihla otevření pozoruhodného MAAT (Muzea umění, architektury a technologie), které procházelo renovací, nicméně o kus dál sídlí Museu Berardo, a to se může ve dvou patrech chlubit fantastickou sbírkou moderního umění, která mapuje dějiny od dada a surrealismu až po devadesátá léta a návrat malby. Se vstupem zdarma! Jestli jste si někdy chtěli doplnit znalosti moderního umění, pak sbalte třeba tuto knihu a sedněte na vlak z Lisabonu do Belému, kde Museu Berardo najdete. A pokud vám vyhládne, pekárna, kde pečou dle původní receptury slavné pastéis de Belém, je nedaleko.

Ani v Portu nepřijdou milovníci umění zkrátka. Zejména pro skalní fanoušky Harryho Pottera je to něco jako poutní místo – J. K. Rowling ve městě jednu dobu žila a pracovala, a některé jeho součásti prosákly i do jejího díla. Navzdory knihomilství a nostalgické zamilovanosti do kouzelnického světa jsem ovšem knihkupectví Lello s úchvatnými řezbářskými dekoracemi vynechala; místo toho jsem zvolila právě probíhající výstavu Joana Miró v Serralves, galerii současného umění, ležící v srdci rozlehlého parku.

Měla jsem tak trochu výčitky svědomí, že jsem se potloukala po Barceloně už několikrát a ještě nikdy jsem nevzdala tomuto mistrovi záhadných, hravých symbolů hold. V Casa Serralves (v sousední zemi, lol) jsem ale své resty dohnala. Je to poměrně malá budova a sbírka Miróových děl ji v současnosti zabírá celou. Mám radši, když je na výstavě spíše méně děl než více a když se snaží jít co nejvíce do hloubky. U této se o „málo“ dílech nedá tak úplně mluvit, každopádně atmosféru měla příjemně intimní. Z toho zástupu Miróových tančících tvarů, které místy vystupovaly i do prostoru díky použití různých materiálů a působily na imaginární hmat, jsem si vybrala dvě díla; jedno, které se zakládalo na lososových a mentolových šmouhách barev a byla v něm spousta jasu, a druhé – složené vlastně ze tří obrazů s podobnými vlastnostmi, které můžete vidět tady.

K těmto dvěma jsem se několikrát vrátila a pořád  si pamatuju pocit, který ve mně zanechávaly. U těch tří černobílých obdivuju, s jakou lehkostí Miró definoval pohyb a prostor – pomocí pár tahů, které se mohou zdát nahodilé, ale přitom všechno zapadá na své místo. Jak v Museu Berardo, tak v Serralves jsem byla vážně spokojená – od své návštěvy Portugalska jsem čekala spoustu slunce, příjemné teplo, barvy a vůni moře, ale přiznám se, že mě nenapadlo, že uvidím tak kvalitní umění uvnitř institucí.

Ale jak je to vlastně s očekáváními? Není nakonec lepší, když nejsou naplněna? Není fajn mít trochu nepředvídatelnosti v životě  jednou tady a podruhé zase tamhle? Dokud nám nepadá na hlavu dům nebo nás nehoní po zuby ozbrojení šílenci, myslím, že to může být jen fajn. Prvotním důvodem, proč jsem si jednou večer sedla k internetu a koupila si letenky za svými kamarády na jih, bylo sice urvat si nějaký prostor na přemýšlení, daleko od všeho co znám a tím pádem v určité samotě, ale pal to čert. To opravdové přemýšlení se stejně událo zpátky doma potom, co jsem prožila právě ty neočekávané a neplánované chvilky na téhle cestě.

A ještě na závěr přátelská rada: Pokud hodláte někdy někomu přivézt v cabin luggage Májku, symbol češství (když na řízek není čas), v Londýně ji radši strčte ke kosmetice do uzavíratelných sáčků na bezpečnostní kontrole. Ušetříte si zbytečnou kontrolu navíc a perné chvilky přibíhání na bránu, abyste vůbec stihli přestup. V Londýně nikoho nepobaví jako v Praze, že jakožto malá Vietnamka opravdu nevypadáte jako typický paštikář.

Děkuji úžasným Báře a Filipovi, bez kterých by se tento výlet a tím pádem ani článek nemohly udát. Splnili jste mi můj sen o kachličkovém baroku!