Tenhle článek jsem chtěla napsat už před mnoha týdny, kdy jsem psala o Georgii O’Keeffe, jejíž výstava v Kunstforu Wien právě končí. V místnosti, věnované objektům, jimiž se Georgia proslavila nejvíc – květinám – ji doprovázel jeden z jejích kolegů, fotograf Edward Weston. Proti jejím výrazným plátnům působily jeho práce jako mravenci – malé černobílé fotky bez rámu, jednoduše umístěné v jedné řadě. Ale během té doby, kdy jsem neměla na blog čas nebo chuť, jsem nosila jsem některé z jeho prací stažené v mobilu a pokaždé, když jsem se na ně podívala – i teď, zatímco píšu tohle – bylo těžké odtrhnout od nich oči stejně jako poprvé.
Dámy a pánové, přivítejte prosím Edwarda Westona.
Narodil se roku 1886 v Illinois a už od raného věku věděl, že se chce věnovat rozvíjejícímu se novému médiu. Fotit začal v šestnácti letech poté, co mu otec daroval fotoaparát Bull’s Eye č. 2, první model s ruličkovým filmem, který používal červené okénko jako indikátor čísla expozice, zatímco poprvé publikoval své fotografické práce o čtyři roky později. Na Illinois College of Photography absolvoval roční kurz focení za pouhých šest měsíců. Zpočátku své kariéry vynikal v tehdy oblíbeném mlhavém, piktorialistickém stylu, jenž reprezentoval zejména Alfred Stielitz, partner už zmiňované Georgie O’Keeffe. Mezinárodní uznání si Weston vysloužil portréty a moderními studiemi tance. Dějiny umění jej však oceňují zejména díky pozdějšímu vývoji jeho tvorby: ve dvacátých letech postupně opustil snovost a rozhodl se zaměřit naopak na detailní kresbu fotky.
Skupina f/64, založená Anselem Adamsem, Imogen Cunningham (pamatujete?), Williamem Van Dykem (tehdy Westonovým učněm), Soniou Noskowiak a Edwardem Westonem v roce 1932, právě tuto vysokou detailnost prosazovala, což vyjadřoval i její název – nastavení fotoaparátu na takové clonové číslo, které zajišťovalo maximální ostrost foceného objektu i jeho pozadí.
Oponovali tak Stieglitzovu viktoriánskému piktorialismu, jenž vlastnosti fotografie maskoval, aby se vizuálně přiblížil malbám. F/64 odmítnutím tohoto stylizování přispěla k tomu, aby se fotografie postavila na nohy jako samostatné, soběstačné médium, jenž se nepotřebuje podřizovat žádnému “staršímu bratrovi”. Amerika navíc ve třicátých letech procházela Velkou depresí a ekonomickou nejistotou, která hnala její obyvatele k hledání něčeho, co by je utěšilo v jejich každodenní frustraci. Západní pobřeží, kde Weston s kolegy žili, se díky velkým veřejným projektům stalo symbolem naděje na zlepšení hospodářské situace, a tak spousta lidí vyhledávala novinky a fotky ze Západu – a zejména takové, které přinášely obrazy nezkreslené a odpovídající skutečnosti. Možnost vidět svůj objekt touhy, jako by se na něj lidé dívali sami, přispěla k tomu, proč se fotografický přístup f/64 později rozšířil jako oheň.
Detaily, ostrost, to všechno vyvolává představu něčeho exaktního, až reportážního, kde není prostor pro emotivní umělecké vyjádření, že? Ale jak vidíte, Westonovy fotky mají k exaktnosti a reportážnosti asi tak blízko jako sáňky a léto.
Po celou svou kariéru se fotograf snažil nacházet krásu v obyčejných věcech, jež míjíme každý den a téměř ani nevnímáme, jak jsme na ně zvyklí. Slovy Picassa: “Umění smývá z duše prach všedních dní”. Já bych se nebála říct, že takoví jako Edward Weston dokázali ten prach odstranit z čehokoliv, tak dokonale, že proměňovali zobrazované v něco jiného. Jeho fotografie v mých očích neustále kloužou z jednoho tvaru do jiného, mění svou identitu a zahalují se do záhadnosti, jakmile se nechám ohromit jejich řemeslným zpracováním a ztratím ze zřetele to, co zobrazují.
“The camera should be used for a recording of life, for rendering the very substance and quintessence of the thing itself, whether it be polished steel or palpitating flesh.”
Zdroje:
- Edward Weston – oficiální stránka rodiny Westonových
- Edward Weston na Art Story
- Edward Weston – heslo na anglické Wikipedii
- Group f/64 – heslo na anglické Wikipedii
H s n m 