Mapa a Obrázky z výstavy

Skip to the English version

Klasickou hudbu jsem začala poslouchat teprve pár let zpátky díky Murakamiho 1Q84. Jeho příběh začíná scénou, v níž si šofér vozidla pouští Janáčkovu Sinfoniettu. Janáček je jeden z nejtalentovanějších skladatelů u nás i ve světě, spojený s Brnem, kde momentálně přebývám. Zdálo se mi zvláštní, jak velký důraz klade Murakami na konkrétní hudbu, a tak jsem se to rozhodla vyzkoušet, také proto, abych se dozvěděla něco více o místním kulturním dědictví. Nečekala jsem, že od chvíle, kdy na Youtube zmáčnu tlačítko “play”, budu naprosto unešená.

Vzpomínky na nudná odpoledne, strávená v hudební výchově, vybledly – nadchlo mě, jak komplexní, ale přesto lehce poslouchatelný a dostupný tento žánr je. Na rozdíl od moderní mainstreamové hudby, na kterou jsem byla zvyklá, bylo pořád co objevovat i na tisícátý poslech.

Tak jsem začala chodit do filharmonie. Pro studenty jsou lístky (30 min předem) za hubičku, navíc když vezmeme v potaz, kolik za tu cenu dostanete, je to vlastně zadarmo. Postupně jsem přestala chodit na koncerty kapel, které jsem poslouchala – ne proto, že bych nad současnou tvorbou úplně zlomila hůl, ale protože se jednalo o většinou populární (ačkoliv alternativní co do žánru) interprety, jejich koncerty byly vždycky předražené a nacpané k prasknutí. Díky tomu jsem začala hlouběji prozkoumávat oblast, která by v našich podmínkách bohužel potřebovala více ocenit.

Hlavní skladbou minulého pátku byla Mapa: Koncert pro violoncello, video a orchestr od čínského skladatele Tan Duna. Ten se proslavil hudebním doprovodem k filmům jako Tygr a Drak nebo Hrdina, za které také sklidil ocenění; Mapu vytvořil pro neméně slavného violoncellistu Yo-Yo Ma a Bostonský orchestr. Mapa vychází z Tan Dunovy cesty ke kořenům, kterou podnikl během studií v Pekingu, kdy trpěl krizí své kulturní identity a potřeboval si připomenout, kým je a odkud pochází. Vrátil se tak do země svého dětství, do provincie Chu-nan na jihozápadě Číny – a ta ho inspirovala ke složení této hodinové hudební básně o minulosti a budoucnosti, o stáří a mládí, o větru a kamenech, o přírodě a člověku a prastarých silách, které jimi pohybují.

Nejspíš protože mé vlastní kořeny sahají na Dálný Východ se mě Mapa hluboce dotkla. Připomenula mi hudbu, kterou rodiče poslouchají doma – hudbu jejich vlasti, přetékající steskem, nostalgií a vzpomínkami na milované, kteří zůstali tisíce kilometrů daleko. Čisté a nekontrolované vokální projevy, neobvyklé rytmy a melodie v neobvyklých uskupeních; občas opravdu specifické zvuky jako ty, které vydávají chřestící kameny, které jsou vytvářené buďto specifickými nástroji (kameny samotnými) nebo technikami, jež způsobují, že důvěrně známé housle nebo trubky zní jako z jiného světa. Pro orchestr to muselo být mimořádně obtížné zahrát, protože se to diametrálně lišilo od toho, na co jsou (na co jsme všichni) zvyklí v klasických evropských kompozicích. Ale zvládli to na výbornou, stejně jako hlavní postava v souboru, hostující umělec Matthew Barley. Na konci jsem chtěla vyskočit a křičet Bravo!!!  – a slíbila jsem sama sobě, že to příště prostě udělám, bez ohledu na to, jestli se ke mně někdo připojí.

Po přestávce přišly na řadu Obrázky z výstavy ruského skladatele Modesta Musorgského, suita deseti skladeb v Ravelově úpravě. Znala jsem ji už z dřívějška a líbila se mi, i proto, že v sobě mísí grandiozitu s absurdností a groteskou, podobně jako některá díla velikánů ruské literatury. Její část – Balet nevylíhnutých kuřat – jsem dokonce jednu dobu používala jako vyzvánění na svém starém mobilu. Nicméně po magické, téměř mimozemské Mapě zněly Kartinky překvapivě… nic moc. Až na Kuřata a Samuela Goldenberga a Schmuyleho, který obsahoval zajímavý part pro trubku, mi připadaly předvídatelné, příliš plynulé (?), až nudné.

Teď, když je tak poslouchám doma, nerozumím tomu, co se mi nelíbilo – je to vtipné, zajímavé dílo, které vskutku připomíná kousky a útržky sebrané kdesi na výstavě. Zahrané to bylo taky výborně – orchestr působil, že je mu zpátky v Evropě o něco pohodlněji. Nejspíš jsem se prostě nedokázala přenést přes svůj dojem z Mapy a srovnávala jsem nesrovnatelné.

Celkově to byla ale výborná událost – oceňuji nápad dát dohromady dvě díla, která se obě nějakým způsobem týkají vizuálnosti (“mapa”, použití videa, “obrázky z výstavy”), ačkoliv pocházejí z jiné oblasti umění. Přestože jsem seděla a poslouchala, někdy jsem hudbu prakticky viděla; přivedlo mě to k přemítání nad různými formami umění a jak se mezi nimi stírají hranice.

Oba s přítelem jsme byli po koncertu naprosto unešení, a tak bylo potřeba se někde zastavit – zvolili jsme pro to jeden z nejoblíbenějších brněnských barů, Bar, který neexistuje. Nad skvělým jídlem a koktejly v příjemném a přátelském prostředí se sdílejí dojmy jedna báseň. Jednoznačně skvělý večer.

map-of-china
Map of China, created by Italian Jesuit missionary Matteo Ricci in 1602. Source: dailymail.co.uk

The Map and the Pictures at an Exhibition

I started to enjoy classical music only few years ago thanks to Murakami’s 1Q84. The story opens with a scene where Sinfonietta of Leoš Janáček plays in a car. Janáček is one of the most talented composers the world has ever seen, connected with Brno, the city I live in. I was wondering why Murakami puts such an emphasize on particular music, so I gave it a try, also to learn more about the local culture. From the moment I pushed the “play” button on Youtube, I was sold.

The memories of boring afternoons spend in obligatory music classes in school were gone. I was immediately caught by how complex yet easily accessible this kind of music is; and unlike the modern mainstream music I was used to, there was always so much to discover even when I listened to it for, like, 1,000th time.

So I started to visit the philharmonic. For students it’s ridiculously cheap, given how much you get for the price. At the same time I almost stopped seeing bands I did before; not that I’d turn my back to them completely but since my taste is more into mainstream the gigs are always very expensive and crowded. This way I began to dig deeper into the field not so many people unfortunately appreciate.

The main composition played last Friday was Tan Dun’s The Map: Concert for Violoncello, Video and Orchestra. The awarded Chinese compositor, author of music accompanying the movies like Crouching Tiger, Hidden Dragon or Hero, created the piece for equally famous violoncellist Yo-Yo Ma and Boston Orchestra. It stems from Tan Dun’s journey back to his roots when he suffered his first cultural identity crisis when studying in Beijing and needed to remind himself of where he came from. He went to the land of his childhood – the Hunan province in Southwest China – and created this hour-long poem of past and future, of old and young, of wind and stones, of nature and human and the ancient forces behind them.

As I am of Asian origin myself, this moved me deeply. It reminded me of what my parents listen to when at home; the music of their motherland, overflowing with homesickness, nostalgia and memories of loved ones who stayed thousands of kilometers far away from them. Pure and uncontrolled vocal recitation, unusual rhythms and melodies in unusual sets; sometimes very special sounds like that of rattling stones, using either special instruments (stones themselves) or techniques how to play the “ordinary” ones had to be performed. I can imagine how difficult it was for orchestra to perform as it was completely different from what they are used to in European compositions. But they did a great job. The leading figure in ensemble, this season’s visiting artist Matthew Barley, was incredible as well. At the end I wanted to jump and scream Bravo!!! – and promised to myself that the next time I’ll do it, no matter if anyone joins me.

After break it was time for Pictures at an Exhibition of Russian composer Modest Mussorgsky, a suite of ten pieces in Ravel’s arrangement. I knew it before and liked it; it merges grandiosity with absurdity and grotesqueness and it’s a quick, refreshing piece. I even used its part, Ballet of Unhatched Chicks (which is of the grotesque side), as a ringtone on my old phone. But after the magical, otherwordly Map it felt surprisingly… blank. Everything except for the Chicks and Samuel Goldenberg and Schmuyle which featured nice leading trumpet felt predictable, too flowy (?) and boring.

Now when I listen to it at home I can’t understand what bothered me; it’s a witty, interesting piece that truly resembles bits and pieces collected somewhere at an exhibition. It was also performed very well and the orchestra seemed more comfortable when back in Europe. I think I just couldn’t move over my impression from The Map and compared uncomparable.

Otherwise my overall impression of the evening was great; I really appreciate the idea of putting together two works that both deal with some level of visuality (“map” and using video records during the performance; “pictures at an exhibition”) despite being from different art field. Although I sat there and listened, I really saw the music playing in this case; it made me think of different art forms and how they can overstep their traditional “boundaries”.

We were both overwhelmed with impression of the concert so we decided to stop by one of Brno’s most favored bars, Bar, který neexistuje (Bar that Doesn’t Exist). Dressed up and enjoying delicious meals and cocktails in beautiful, friendly environment, we shared our thoughts of what we had seen (or heard – but it doesn’t really matter). A phenomenally spent evening, if you ask me.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s