Pokračovat v tradici

Skip to the English version

george nakashima important conoid desk
George Nakashima Important Conoid Desk. Zdroj: wright20.tumblr.com

Před nějakým časem jsem narazila na tento rozhovor s Mirou Nakašimou, vedoucí Nakašimových dřevozpracujících ateliérů a líbil se mi tak, že by byla škoda se o něj tady nepodělit.

Mirin otec George patřil mezi čelní americké nábytkáře 20. století. Ovlivněn tradičními japonskými truhlářskými technikami a estetikou stejně jako americkou modernou vytvořil fascinující dílo, které zosobňuje spojení idejí dokonalosti a nedokonalosti. Ve své práci se soustředil nejen na to, aby zcela ovládl řemeslnou stránku věci, ale také na to, aby respektoval materiál a jeho jedinečné vlastnosti.

K tomuto vztahu dospěl díky těžkým časům, během nichž jako otec rodiny neměl dost peněz na nové dřevo; místo toho hledal zbytky a znehodnocené části materiálu, z nichž by mohl sestavit funkční nábytek. Jeho poznávacím znamením se tak staly nejrůznější “vady”, které v dřevě nechával, místo aby je zahladil, včetně neopracovaných okrajů velkých dřevěných desek se strukturou původní stromové kůry.

curbednakashima1-0
Source: curbed.com

Nyní je nositelkou pochodně rodinného podniku jeho dcera Mira. Ve zmíněném rozhovoru vzpomíná na svého otce a jeho velmi přísnou výchovu, jaké pro ni je vést po něm slavné ateliéry a jaké má názory na umění a řemeslo. Doporučuji přečíst celý článek, ačkoliv končí poněkud náhle – tady jsou některé části, které mě obzvlášť zaujaly:

O důležitých aspektech umění:

[To nejdůležitější, co musí umělec udělat je] nezapomínat na to, že umění není produktem ega, ale otevřenosti božské inspiraci, člověk zpravidla staví na tom, co se naučil v minulosti, co fungovalo a co v něm stále rezonuje.

O pokračování v tradici:

Vzpomínám si na debatu, kterou jsem měla s jedním japonským kolegou poté, co můj otec zemřel a já si nebyla jistá, co dělat dál, a ten kolega mi na to řekl, že v Japonsku existují tři způsoby, jak můžete pokračovat v tradici: Zaprvé, cesta čajového obřadu – ve které člověk stráví léta učením se, co umí jeho mistr a přesným následováním toho, co dělá, krok za krokem, dokud se to nestane jeho druhou přirozeností a není sám připravený tradici vyučovat. Zadruhé, cesta herce kabuki – v níž ten, kdo má nést toto jméno nemusí nutně být členem rodiny, ale musí mít stejné nadání a může následně převzít roli, která je úplně jiná než ta, kterou zastával jeho předchůdce. Zatřetí, cesta ikebany (umění aranžování květin), ve které se očekává, že se naučíte všechno od svého mistra, ale zároveň se očekává, že vytvoříte další “větev” této tradice, vycházející z původního “kmene”, než jste sami uznáni jako mistři. Můj známý se domníval, že právě třetí cesta je ta, kterou bych měla následovat.

O egu:

Jedna věc, o které [táta] mluvil pořád, někdy ke mně, často ale spíš k lidem v obchodě, je potíž Západu, že se zakládá na egu, přičemž je ovšem potřeba se ega zbavit. Ego je příliš velké. Musíte ho překonat. To byla moje lekce.

O vztahu umění a peněz:

Myslím, že pokud ve své tvorbě uvažujete dřív o penězích než o umění, tak si vaše tvorba dost možná spadne na obličej.

O kvalitě práce:

[Můj syn] chtěl všechno dělat ve větším množství a rychleji, a my přitom [v ateliéru] nejsme zvyklí pracovat takto. To není způsob, jakým jsme se dostali tam, kam jsme se dostali. Každý kus dřeva je odlišný od toho dalšího – někdy ho ořezat zabere hodinu, jindy patnáct minut. Táta vždycky říkal, že pro každý účel existuje jeden dokonalý kus dřeva, a my se snažíme co nejvíc, abychom ten kus nalezli.

Protože se pořád v tvorbě učím, “jak na to”, jsou pro mě tyto myšlenky obohacující. Stále se učím, jak tvořit bez přílišného důrazu na vlastní osobu, na to, co by si ostatní pomysleli nebo jak si vypěstovat větší disciplínu v tom, jak pracuji. Ty, kteří se dokáží každý den soustředit a strávit hodiny a hodiny procvičováním a prací na něčem svém, opravdu obdivuju. A investovaná námaha jde vidět už na první pohled – když se setkáte s dvěma výtvory dvou různých lidí, ať už jde o truhlařinu, hudbu nebo malování, poznáte, který z nich ovládá řemeslo lépe. Řemeslo není všechno, nicméně nedá se úplně opomíjet – pro mě určitě kus umění tvoří.

00475789782a7dc51521355a48f52734
Source: kitka.ca

Continuing with the tradition

Some time ago I stumbled upon this interview with Mira Nakashima, master of Nakashima woodworking studios and liked it so much that I had to share it here.

Her father George was one of the leading figures of 20th century American Art furniture. Drawing on traditional Japanese carpentry techniques and design as well as on Modern styles, he created a body of work that combined the ideas of perfection and imperfection in a fascinating manner. He strived for mastering the craft in every step of the construction but at the same time respected the material and its unique properties. He learned that during the times when he didn’t have money to buy wood and had to look out for leftovers and discarded pieces to make furniture. Leaving different “defects” in instead of smoothing them out or unfinishing the edges of large wooden slabs then became his signature style.

Nakashima’s daughter Mira now continues with the family business. In the mentioned interview she shares her memories of father and his strict education, how is it like to lead the famous studios after him and her thoughts on artistry and craftmanship. I recommend you to read the whole article though it ends somehow quickly. Here are some parts that I have found especially interesting:

On what is important in art:

[The most important thing for an artist to do is] keeping in mind that art is not a product of the ego but a result of being open to divine inspiration, one usually builds on what one has learned in the past that works well and resonates from within.

On continuing the tradition:

I remember a conversation I had with a Japanese colleague after my father died and I wasn’t sure what to do next, and he told me that in Japan, there are three ways of carrying on a tradition: One, the path of the tea ceremony, in which one spends years trying to learn what the master knows, following exactly what he does until it becomes second nature and you are also ready to teach the tradition. Two, the path of the kabuki actor, in which the inheritor of a name may not necessarily be a family member, but has similar talents, and may assume a role completely different from that of his predecessor. Three, the path of ikebana (flower arrangement), in which one is expected to learn everything from the master but is also expected to create some “branch” of the tradition based on the original “trunk” before he/she is also recognized as a master. My friend thought that the third path was probably the one I should follow.

On ego:

One thing that [Dad] always talked about, sometimes to me, but often to the men in the shop, is that the trouble with the Western world is that it’s based on the ego, and you have to get rid of the ego. The ego is too big. Get over it. That was my lesson.

On the relationship of art with money:

In my mind, if you think about the money first rather than the art first, the art will fall on its face.

On the quality of work:

[My son] wanted to do everything faster and more, and we’re not set up to do it that way. That isn’t how we have gotten where we’ve gotten. Each piece of wood is different from the next one — sometimes it takes an hour to shave a piece, sometimes it takes 15 minutes. Dad always said there was one perfect piece of wood for every purpose, and we do our best to find that one piece of wood.

For me, these thoughts are extremely inspiring as I still learn “how to do it” – how to “make art” without too much focus on myself, on what others think of me or how to grow a better discipline in my work. I truly admire people who can focus and spend every day practicing and working hard on their creations. You can tell just by seeing two works of different people which one of them mastered the craft, be it woodwork, music or painting. Because in my opinion, art is craft. That means learning to master the philosophy and the techniques; to know what masters before you had done; to honour their work; and to expand it with your own contribution.

10181aeb70db20fcc4cbeeb2290b733a
Source: bamboonet.com.br

It takes very much time and effort, something that sounds obvious but in reality – especially now – it is not. I guess that the first thing to learn for me is to be patient with my progress. And that is definitely not going to happen until I stop rambling and get back to work.

What are your thoughts on these quotes of Mira Nakashima?

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s