Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?

Červená knihovna je jako bulvár. Patří k dobrému tónu jí pohrdat a dívat se na její čtenáře (či spíše čtenářky) skrz prsty, přesto však jde o žánr, který patří k nejprodávanějším. O Blesku se taky všichni dušují, že ho nečtou, maximálně sem tam nakouknou, nicméně jsou to nejčtenější noviny u nás s největším tištěným nákladem. Tak kde se asi ta čísla berou?

Když propukl boom erotických románů v čele s Padesáti odstíny šedi, odepsala jsem je prakticky hned poté, co jsem si na iDnes přečetla ukázku zmíněného hitu. Těch pár stran mi stačilo k tomu, abych valila čočky na to, na co všechno se kácí lesy – a co hůř, lidi si to tuze rádi koupí. Nicméně odsoudit všechno na základě pár stran bylo pokrytecké, a tak jsem se rozhodla na vlastní pěst vrhnout do jámy lvové. Zvláště když jsem to v práci měla neustále před očima, a to nejen v regálech, ale i na stránkách dodavatelů, kde se promenovaly polonahé štětky společnice z přebalů a zákazníci se na mě občas podezřívavě dívali, cože to mám na tom počítači…

Ku dnešnímu dnu, kdy jsem se oficiálně rozhodla s tímhle pokusem skončit, jsem absolvovala toto:

• Jasinda Wilder: Alfa
• Emma Mars: Hotel v Paříži – Pokoj č. 1
• Sylvain Reynard: Gabrielovo Inferno
• M. J. Summers: Šance na lásku
• Samantha Young: Hrdina
• Samantha Young: Jamaica Lane

… a nakonec samotných velectěných Padesát odstínů šedi od E. L. James.

(Obrázky pocházejí z Kosmasu.)

Nejdřív mi dovolte samu sebe poplácat po ramenou. Takhle napsaný ten seznam vypadá úctyhodně. Jasně, že jde jen o zlomek žánru – takže to, co tady budu říkat, pokryje jen kousek celého rudého království. Ale upřímně? Sama sebe obdivuju za to, že jsem skoro všechny uvedené knihy poctivě celé přečetla, a ještě se nacházím tady mezi vámi, gramotná, příčetná a vůbec. Za přečtené považuju i Šanci na lásku a Padesát odstínů, které jsem každý prolistovala cca za 30 min a na každých pár stranách jsem se přesvědčila, že jde o zdaleka to nejhorší, co jsem kdy v životě viděla, takže nelouskat větu po větě se rovnalo čistému pudu sebezáchovy.

Na rozdíl od hrdinů a hrdinek těchto příběhů se mi během čtení honila v hlavě velká spousta myšlenek. Většina tedy byla variací na jedno a to samé:

Z drtivé většiny jde o úroveň vyjádření, kterou bych považovala za vývojově adekvátní u adolescentů či mladých dospělých, kteří do té doby moc četbě nedali. Taky jsem napsala pár milostných příběhů, taky jsem se vyžívala v idealizaci, taky jsem snila o sériích nepravděpodobných náhod. A co nepravděpodobných, to přece samo o sobě není ukazatelem kvality. Ale věděla jsem, že za pár let už to třeba uvidím jinýma očima. Že budu víc vnímat všechno mezi černou a bílou (odstíny š… hehe). že to, co mi momentálně ve třinácti přijde skvělé, za nějakou dobu může být totální kýč. Věděla jsem, že dospěju.

Není nic špatného si odpočinout. Taky mě v mém volném čase tolik nezajímají odborné spisy, metafyzické úvahy a sofistikované řeči. Když člověk přijde po dvanáctihodinové směně, má na krku celý den dítě, musí řešit problémy se zdravím, s penězi, atd. apod., je skvělé moct na chvíli uniknout do světa, kde tyhle starosti a těžkosti neexistují. Erotické romány na vás žádné intelektuální nároky nevznášejí. Mozek nemusí pracovat!

Skvělé? Nemyslím si. Eroťárny sice nevyžadují činnost mozkových buněk, ale loví je a požírají. Úplně jako zombie.

A víte, jak se to děje? Tím, co jsem zmiňovala – téměř neexistujícími zápletkami a dějem, zjednodušováním a idealizací postav, směšnými a absurdními scénami. Jde jen o uvolnění, to přece nikdo nebere vážně, namítáte. Samozřejmě, ne každý. Ale obávám se, že existuje dost lidí, kteří ano. Kteří o těchhle zápletkách, postavách a scénách sní a věří jim, i když to nepřiznají/neuvědomí si to. Pídí se pak ve svém životě po úchvatných princích na bílém koni s 500 zámky, kteří je budou už jen svým “spalujícím pohledem” přivádět opakovaně k orgasmu, zachrání je z jejich nudné díry (pun not intended), a i když jsou děsně dominantní (protože jsou přece “posedlí kontrolou”!), skáčou, jak ženuška píská. Budou hledat něco, co není, a neuvidí to, co je.

Zhoubný je už jen samotný jazyk – forma, jakou je to psáno. Naprosto simplexní, až retardované obraty, svědčící skoro o funkční negramotnosti, protože často moc nedávají smysl. K tomu opakované do mrtva. Přirovnání a metafory typu “byl krásný jako bůh” nebo “tříštění se v orgasmu na zářící krystaly”. COŽE. Upřímně, jestli to ještě někdy v životě uvidím, osypu se. Ne děti, čtením takovýchhle textů se nenaučíte psát a nijak vás to neobohatí. Naopak, čím víc toho budete číst, tím víc si na to zvyknete, a budete to považovat za normální. Budete vděční, když autor/ka ocituje třeba Danta, ačkoliv to samozřejmě neznamená, že by ho nějak pochopil/a nebo vůbec celého přečetl/a. “Vnitřní bohyně” a podobné breberky se stanou součástí vaší slovní zásoby a vzdělaným lidem nezbyde, než vás zastřelit.

Co mi přijde snad nejvíce fascinující je, jak málo se od sebe tyhle knihy liší a jak se v nich beze změny opakuje ten samý motiv – na děvuchu náhodou narazí velmož, je tak krásná a úžasná, že si ji velmož odveze na svůj zámek a tam už děvucha v životě nestrádá, protože on ji zajistí do konce života. A co víc! Ona ho “obohatí” taky! Jen tím, jaká je, vysvobodí jeho duši z trápení a dopřeje mu zdárné vykoupení z jeho hříchů. Absolutně žádná změna od… počátku věků. Žena je skromná, krásná, hodná, pasivní. Muž je silný, mužný (nekecej!), taky krásný a dobře zajištěný. Přijde a zachrání ji. A ona od té doby nedělá nic. (Vlastně toho moc nedělala ani předtím.)

Některé ženy (i muži) už dlouhá léta bojují za to, aby se nemusely řídit ustálenými vzorci – za rovné postavení, za stejné příležitosti, aby mohly pracovat, volit, oblékat se, jak chtějí, mít děti, kdy/jestli chtějí, jít studovat, aby byly brány vážně a počítalo se s nimi stejně jako s muži všude, kde je to jen trochu možné. Nevěřím v absolutní rovnoprávnost pohlaví, už jen skrz fyzické dispozice, které jsme od matky přírody dostali, a nevěřím, že byly a jsou utlačovány jen ženy – věřím ale, že ať už jsme kdokoliv, všichni bychom měli dostat šanci naplnit co nejvíce svůj potenciál. Těm lidem, kteří se zasloužili a zasluhují o výše zmíněné hodnoty, jsem opravdu vděčná. O to víc mě udivuje, že navzdory všem těmhle snahám existuje tolik žen, jež o nic z toho nemají zájem. Nebo mají – ale v jimi upravené podobě. Pořád si chtějí nechat diktovat, co mají dělat, co mají nosit, jíst nebo co si mají myslet. Líbí se jim představa, že by se nemusely starat o své živobytí, a že by tak byly finančně úplně závislé na svém muži. Přijde jim to všechno v pořádku, a taky jim přijde v pořádku se nechat někým vláčet a zneužívat… Protože on se přece po nějaké době změní, ne? (Nejlíp jen tím, že vidí ve své partnerce skvělý vzor, zamyslí se nad sebou a prostě změní svoje chování. Velmi častý způsob v těchhle příbězích.)

A to je další věc, která mě zvedala ze židle. Kromě jiného taky věřím v to, že si každý zasluhujeme respekt a bezpečné zázemí u svých blízkých. Cítila bych se bezpečně s někým, kdo po mě chce, abych se změnila? Ne. Proč je tohle snem tolika žen – že svou dobrotou změní hříšníka ve světce? A i kdybychom to nenazvali tak nadsazeně, tak že se kvůli nim jejich partner prostě změní? Haló, co nějaká základní akceptace? Samy nesneseme, když nám někdo řekne, že jsme přibraly, ale po svých partnerech chceme hory doly a fialky místo prdů.

Není reálné chtít po partnerovi, aby změnil celý dosavadní způsob života, když jsme přitom dopředu věděly, jaký asi je, a on sám o změnu nemá zájem. A stejně tak ale není v pořádku nechat se tyranizovat a zneužívat. Na tom, že si z vás někdo dělá šnuptychl, neshledávám nic vzrušujícího ani kouzelného. Hrdinky některých z knih, které jsem vypsala nahoře, zneužívané jsou – ať už fyzicky, psychicky či obojí. Je to však romantizováno a vykreslováno jako žádoucí. Jaký je v tom případě rozdíl mezi tímhletím a pornem na Redtube, Youporn, atd., kde se ženským zvedá žaludek při pohledu na to, jak je s nimi v mnoha videích zacházeno? Taky jde o nereálné situace a ukájení něčí fantazie, což může vést k dost zkresleným představám o intimitě v reálném životě. Na rozdíl od erotických románů pro ženy je tu však ponižování a zneuctění zobrazeno mnohem explicitněji, a tím pádem se na to snadněji ukazuje prstem. Ve svém sdělení se však obě média neliší.

Takže celkové skóre?

Tyhle knihy nejsou intelektuálně vůbec náročné, to však neznamená, že si u nich skutečně odpočinete. Jestli je to porno pro ženy, pak jsem asi mimo cílovku, protože číst dokola mechanické popisy rádoby intimních scén, kde všechno funguje jak má, každý chlap je namakaný a tvrdý jak kámen a ženské odhodí všechny svoje mizerné komplexy ve chvíli, kdy z nich chlap strhá hadry, mě fakt nevzrušuje. Míra opakování všeho – slov, situací, “postřehů”, reakcí, apod. – je naprosto vyčerpávající a při pátém konstatování, že ženština zvlhla už při pohledu na daného kance nebo jak že na něj reaguje její vnitřní bohyně, jsem měla chuť buďto knihu hodit z okna nebo z něj raději sama skočit. Všechno na těchto příbězích je naprosto nedůvěryhodné.

I když to tak možná nevypadá, mám ráda milostné příběhy. Ale díky tomuhle literárnímu dobrodružství jsem zjistila, že jsou mé požadavky zřejmě o dost vyšší, než dokázaly zmíněné knížky splnit. Přečíst si sem tam kousek červené knihovny – proč ne. Každý máme nějakou třináctou komnatu (neplést se “svatyní”!). Rozhodně však nemám na to, abych podobný experiment opakovala. Hejtovat tak budu dál a tentokrát s klidným svědomím, protože “nepřítele” jsem poznala na svůj vkus možná až příliš.

S rukou mezi mými stehny zatáhne za modrý provázek – co to?! – a s citem mi vyjímá tampon, který odhazuje do nedaleké mísy. Svatá matko boží! A hned nato si mě bere… konečně tělo na tělo. […]

“To je ono, bejby,” zachraptí a vtiskne se do mě, nasměruje přitom své boky tak, že to stačí k tomu, abych vylétla vysoko, až k nebesům.

– E. L. James: Padesát odstínů šedi

Já to říkala!

P. S. Pro ty z vás, koho zajímá opačná strana barikády – doporučuji Spáčku a vřeteno od Neila Gaimana. Jde o nádherné (obsahově i vizuálně) převyprávění Sněhurky a Šípkové růženky. O jakousi novou verzi pohádek se snaží i tituly výše, ale žádný z nich se rozhodně nemůže pyšnit přívlastky originální a obohacující. To o Spáčce s klidem v duši říct můžete. Autorem je vzdělaný, inteligentní a nadaný člověk. (A ano, nestydím se to udělat – zatímco všude jinde máte odkazy na Goodreads, tady připojím ještě odkaz ke koupi!)

P. P. S. Pokud někdo proplul vodami eroťáren lépe a uměl by doporučit něco, co se vymyká kritice v tomto článku, ráda si rozšířím obzory.

(Za hustodémonsky krutopřísná gifka a obrázky, kde nejsou uvedeny zdroje, vděčím trollům na Goodreads.)