Se spolubydlící jsme si včera na cestě ze Špilberku uvědomily, že jsme obě byly naposledy v galerii v říjnu v expresionistické Vídni. Poté se ona ponořila do hlubokých vod bakalářky a já… měla obrazů na nějakou dobu plné zuby.
Nicméně teď jsem zase zpátky. Warhol mě příjemně osvěžil, výstava to byla totiž poměrně krátká a nevyčerpávající. Každá výstavní místnost byla jinak zařízená – ať už šlo o tapetu z jeho kreseb, syté barvy nebo stříbrnou fólii, připomínající mistrovu Factory – takže vždycky zaujala pozornost a působila úplně jinou atmosférou. Mohly jsme si prohlédnout prakticky všechno – od Warholových ilustrací přes jeho plakáty a desky až po nádobí a knihy o něm – jenomže to byl zároveň kámen úrazu celé výstavy, která nedržela pohromadě jako celek.
Působilo to, jako by se Špilberku podařilo vypůjčit náhodný mix exponátů a ten vystavili bez nějakého zastřešujícího nápadu a myšlenky. Ilustrace, které tak avizovali, tvořily jen malinký zlomek expozice; snad měly přitáhnout pozornost těch, jež si chtěli prohlédnout stejně jako kdysi u Dalího Božské komedie zlomek tvorby věhlasného umělce, který ukazuje jinou tvůrčí polohu, než jak jsme u něj zvyklí. Já byla jedním z těchto lidí a když jsem procházela místnostmi s jeho plechovkou, Maem, Marilyn a deskami Velvet Underground, cítila jsem trochu zklamání a zradu.
Výstava končí už tento víkend na prvního máje a kdybych se měla rozhodnout znova, dala bych jí šanci. Přeci jen v Brně Warhola každý den nevidíme. Na druhou stranu, výjimečnost exponátů ještě dobrou výstavu nedělá. Zvlášť když ty nejzajímavější tvoří jen kousíček z celého rozsahu, ačkoliv vás to vzhledem k pojmenování výstavy a upoutávkám nenapadne.
H s n m 