A pak se vynořila z pěny

Už to bude skoro měsíc, co jsme s kamarádkou byly v Řecku. Potřebovaly jsme obě vypadnout ze zajetých kolejí, odpočinout si, osvěžit oči něčím novým a popřemýšlet, co v životě dál.

Nejvíc jsme si slibovaly, že popřemýšlíme u moře. Dny předtím totiž vyplňovalo pozorování životního stylu Řeků, nacházení překvapivě mnoho společných rysů Řecka s Vietnamem a vymýšlení, co budeme jíst. Ale když jsme se poslední den konečně šalinou dokodrcaly k moři a daly si úžasné risotto s mušlemi, ještě vonícími slanou vodou… bylo přemítání nad tím, co v životě dál, ta poslední věc, kterou bychom chtěly dělat.

Vanul k nám už na zastávku chladnější vánek, jemně nasycený solí. Moře se přelévalo v měkkých vlnkách k našim nohám, které jsme si bez sebe nadšením hned vyzuly z bot a ponožek a nechaly únorový příboj, aby nás studil. Nikdo kolem, až na pár místních, nebyl. Slyšely jsme jen šumění, šplouchání a naše vlastní hlasy.

Byla jsem v tu chvíli úplně prázdná. Nějak na okraji mysli jsem si uvědomovala, že se mi po moři těch pár let stýskalo, ale netušila jsem, jak moc; hrnulo se na mě dojetí a chtělo se mi slzet, zatímco jsem se snažila co nejvíc naplnit tím, co vidím a cítím.

V dálce akvamarínová barva průzračně čistého a klidného moře přecházela do oblohy tak plynule, že nešlo rozlišit, co je nebe a co je voda. Zvedal se opar lehký jako dech, který všechno halil do ještě snovějšího závoje. Pastely hrály všude kolem – levandulová, červánkově růžová, smetanově bílá, vanilková, modrá jako barvínek a modrá jako led… Myslela jsem v tu chvíli na (v)Věčnost.