Banánové děti

Pomalu oloupejte a uvidíte

… že stejně jako na původní verzi Warholovy desky nejsou všechny banány uvnitř bílé. A bílé uvnitř nejsou ani všechny “banánové děti” – mladí Vietnamci, kteří se už narodili nebo vyrostli v Česku.

Ne, ale teď vážně. Nikomu z nás radši neříkejte “banánové dítě”. Jednak to někteří berou jako urážku a druhak je to velmi nepřesný výraz. Osobně neznám nikoho, kdo by se cítil být uvnitř “celý bílý” – čili takový, že by mu kulturní dědictví jeho rodičů nic neříkalo, uzavřel před ním příslovečné dveře a kdo by se – vyjma svého vzhledu – úplně považoval za Čecha či Evropana. Možná to v naší generaci ještě ani není reálné. Ale existenci popperovské černé labutě zapírat nebudu. 🙂

Je vtipné, že než jsem se rozhodla, čím se budu ve své bakalářce zabývat, to, kdo jsem a kam patřím, jsem neřešila. Nenapadlo mě to – a asi jsem ani nechtěla. Jinak bych se totiž musela postavit tváří v tvář bolestivým skutečnostem – jako že neumím dost dobře vietnamsky, nemám prakticky žádné vietnamské kamarády, vietnamská kultura mě děsí, a že když jsem byla naposledy ve Vietnamu, místní děti mi daly velmi nepříjemně najevo, ať táhnu zpátky tam, odkud jsem přišla, protože mezi ně nikdy nezapadnu. Úplně to samé, co jsem si vyslechla na základce – toho času ovšem od Čechů. Ti nemuseli čekat na to, až otevřu pusu, aby poznali, že jsem jiná. Bolest na obou stranách. Lepší zapomenout a soustředit se na ty oblasti života, kterých se to netýká.

Ale pak žijete v jakémsi vakuu. Při jakékoliv zmínce o Vietnamu, Vietnamcích a Vietnamkách, tržnicích a asijských bistrech sebou trhnete; když se vás někdo zeptá, jestli se cítíte víc tak nebo onak, nevíte co odpovědět a připadáte si hloupě; u táboráku mlčíte, protože nechcete zpívat české písničky, ale vietnamské přitom neznáte nebo vás nezajímají; nemůžete pořádně říct “naše země”, “náš fotbalový tým” ani “náš národ”. Nejsou oblasti života, kterých by se otázka vaší identity netýkala. Dokonce i umění – první, co mě napadlo, když jsem viděla Warholův banán, pocházející z úplně jiné doby a místa a s úplně jiným účelem, bylo “banánové děti”.

Celou tu dobu se cítíte, jako byste balancovali na dvou šíleně rozviklaných rovinách, bez pevného zázemí, s jakousi prázdnotou na místě v srdci. A co je na tom nejhorší: cítíte se sami.

Ale jen do té doby, než se rozhodnete konečně se svému strachu postavit, vyberete si typ výzkumu, který se na vaší škole na bakaláři nevyučuje, a pak jezdíte po republice a od úplně cizích lidí se necháte vyprávět jejich příběhy. Posloucháte, jak prožívali to, co se dělo i vám, jak se s tím popasovali, dozvídáte se o úplně nových věcech, o kterých nemají páru ani vaši rodiče, fascinuje vás, jak různorodé mohou být příběhy kamarádů a příbuzných, kteří přitom ale vyrůstali a žijí spolu. Nutí vás to neustále uvažovat o sobě, přehodnocovat, třídit, utvářet. Ale co je úplně nejlepší – narazíte během toho na lidi, ze kterých se vyklubou noví přátelé.

Když jsem tu práci psala, chtěla jsem, aby ji četlo víc lidí než můj vedoucí, oponent a kámoška, co mi vychytá překlepy. Rozčilovala mě představa psaní práce jen pro ni samotnou, o tématu, které je k h****, nikoho včetně mě nezajímá, a pak se zařadí mezi kvanta podobných a bude se na ni vesele prášit.

Chtěla jsem, aby se ten text dostal mezi lidi, ven z akademické půdy. Protože o ničem jiném než o lidech není. A protože text neslouží primárně k tomu, aby vám přivezl co nejsnazší cestou titul, ale aby byl čten.

To přání se vyplnilo. Před pár dny na webu Goethe Institutu Praha, který mě oslovil s nabídkou, jestli bych jim nenapsala článek, inspirovaný mou bakalářkou. Napsala! A je tam.

Krásně čerstvý a zdaleka ne tak naškrobený a dlouhý jako práce samotná. Pokud vás zajímalo, o čem ta prokletá bakalářka byla, ale neměli jste čas nebo chuť číst 60 stran akademických hemzů, tohle je možná vaše chvíle. Koukněte se sami. A pokud si o tom budete chtít víc popovídat, budu jen ráda.

(Ovšem budete se muset vrátit sem, neboť Goethe Institut nemá na webu komentáře.)