Je teplo, svítí slunce – krásný den. Světlo zalévá vznosné antické stavby a lidé na náměstí se v něm koupou s tvářemi obrácenými k nebi. A zatímco bohatí měšťané v krásných šatech hloubají nad sofistikovaným problémem, za jejich zády se ozývá šlehání biče.
Piero della Francesca je autorem jednoho z nejkrásnějších a nejvíce fascinujících obrazů, jaké jsem kdy spatřila. Napětí v něm by se dalo krájet; učenci stojí v uvolněných pózách a vypadají duchem mimo, ale všichni tři jakoby si dobře uvědomovali, co se za nimi děje. Kristus stojí obnažený, pochopové ho přivázali provazy ke sloupu a střídají se v udělování ran, které dopadají na jeho nahou kůži. Pozoruje je u toho jakýsi hodnostář, jehož výraz neprozrazuje žádné rozrušení. Proč nikdo nic neudělá? Proč je nevinný člověk mučen? Proč muži vpředu předstírají, že si ničeho nevšimli, ačkoliv se jim za zády odehrává boží dopuštění?
I když od jeho namalování uplynulo několik staletí, Bičování Krista zůstává opředeno hustou rouškou tajemství. Nevíme, kdo přesně jsou jednotlivé postavy na obraze, jaká je jejich role ani co obraz doopravdy zachycuje. Teorií a hypotéz existuje mnoho – od toho, že obraz zasazuje biblický výjev do reálií dané doby včetně lidí, které Piero znal, přes možnost, že by mohl metaforicky ztvárňovat utrpení Konstantinopole (tehdy ovládané Otomany); křesťanství jako takového, které trpělo rozkolem římské a ortodoxní církve, až po možnost, že se jedná o sen sv. Jeronýma. Tomu se jako mladému zdálo, že ho na boží příkaz trestají za to, že se opovážil číst pohanské texty.
Styl oblečení některých postav – včetně člověka stojícího zády s turbanem a pozorujícího s čapkou, nápadně připomínajícího byzantského císaře Jana VIII. Palaiologose – by mohl podporovat teorie, pracující s východní tematikou. Postavy vpředu by však mohli být první kníže Urbina – Oddantonio da Montelfeltro – a jeho dva rádci. Občanům Urbina mírně řečeno nevyhovoval styl jejich vládnutí, a tak je sprovodili ze světa; obraz by tak mohl objednat Oddantoniův bratr a nástupce, Federigo, aby uctil jeho památku a přirovnal jeho strasti k utrpení Kristovu. Podle Wikipedie sice tato interpretace zůstává v Urbinu populární, ovšem stejně jako všechny ostatní není stoprocentně potvrzená ani vyvrácená. O tom, kdo tři muži vpředu jsou a proč si ničeho nevšímají, tedy můžeme pořád jen diskutovat.
Co ovšem víme je, že Piero della Francesca Bičování namaloval při své první návštěvě Urbina. Spolu s tehdy hojně užívanými temperami jako jeden z prvních použil i olejové barvy, které na své chvíle slávy teprve čekaly. Obraz mě už na první pohled zaujal tím, jak harmonicky ho Piero rozčlenil, jako by se řídil určitým rytmem. Nic divného vzhledem k tomu, že byl nejen velkým milovníkem lineární perspektivy, která z obrazu skoro bije do očí, ale taky šlo o zapáleného matematika; o své vášni napsal pojednání, nazvané O perspektivě v malířství.
Veškeré dění se v obrazu sbíhá k jedinému hlavnímu bodu (vystopujete ho po ubíhajících liniích dlažby), nicméně malba vypadá přísně rozpůlená. Dění vzadu tak ještě více kontrastuje s děním v popředí obrazu. Přispívá k tomu několik věcí:
- velikost postav (daná užitím perspektivy);
- sloup chrámu a bílé dlaždice pod ním, které figurují jako schematické dělítko mezi oběma částmi;
- prostředí, ve kterém postavy jsou – zatímco Kristus je bičován na studeném nádvoří, krytém střechou, tři muži vpředu se vyhřívají na slunku pod širým nebem.
Onen kontrast – jak vizuální, tak významový – vytváří napětí, které člověka při pozorování obrazu okamžitě zaujme. Pro mě osobně však nejsilněji vychází z otázek: Proč Piero umístil ten nejdůležitější motiv dozadu? Proč navíc jeho význam umenšil tím, že muži vpředu vypadají, jako by je to, co se za nimi děje, nezajímalo?
I na tyto otázky stále nejsou odpovědi a nejspíš ani nikdy nebudou, protože k obrazu existuje jen pramalá dokumentace. Možná právě ale jeho “nečitelnost” je to, co – samozřejmě kromě jeho krásy – přispívá k tomu, že nás tak vzrušuje a rozčiluje, stejně jako podivný úsměv Mona Lisy. Obrazy, o nichž víme jen maličko, nás o to víc pobízejí, abychom si v nich hledali “to svoje”, abychom si sami stanovili, co je na nich klíčové a co nás na nich zajímá nejvíc. Pro mě je to ten nezájem, ignorace, kterou vidím u tří bohatých mužů vpravo. Vede mě to k myšlenkám na události uplynulého roku, na to, před čím spousta z nás raději zavírá oči; k otázkám, kolik lidí by pomohlo třeba někomu napadenému na ulici, a přitom kolik z nás by pomoc ocenilo, kdyby se dostali do stejné situace. A tak dále.
Vám všem, milí putovníci na půli cesty, děkuji za to, že jste se mnou v během roku 2015 tuhle cestu nastoupili. Doufám, že váš rok 2016 bude krásný a šťastný, a že jestli se setkáte s neštěstím, budete schopní ho nejen vidět, ale taky ho neignorovat.
Použité zdroje:
- Flagellation of Christ (Piero della Francesca) – Wikipedie
- Piero della Francesca’s Flagellation of Christ – Khan Academy
- The Flagellation by PIERO DELLA FRANCESCA – Web Gallery of Art
H s n m 