Ne vždy je čas na rozbory a cesty do kunsthistorie. Slovy mnoha babiček, “v dnešní uspěchané době” se člověk možná chce jen potěšit pohledem na něco krásného, zavadit okem o nějaký detail, kterého si třeba nebyl vědom – a jít zase dál. Prostě si dát takové umělecké kafe.
V kurzu kreslení má náš učitel ve zvyku prokládat řemeslnou dřinu krátkými pauzami, kde nás osvěžuje ukázkami toho, jak se s tématem naší hodiny prali kdysi dávno staří mistři. Inspirovalo mě to k tomu, abych si sama na některých ukázkách našla, co mě na nich zaujme nejvíc a co je pro mě v umění důležité. Doufám, že vás třeba ponoukne taky. 🙂
Je to také o průniku více oborů. Klasikem precizní kresby je Leonardo. Asi není třeba představovat jeho dokonalé studie různých částí lidského těla, ve kterém se někdy nimral velmi hluboko. Podrobné studování anatomie a morfologie mohlo mít na jeho tvorbu stejný vliv jako zušlechťování ducha matematikou, astronomií nebo hudbou – v těchto rukách, kde můžeme vidět nejen skvělou práci se světlem, stínem a různými technikami kresby (šrafurou či měkkou modelací), bychom zároveň našli vědeckou anatomii, matematickou vyváženost i harmonii hudby. Až si budete prohlížet jiné Leonardovy náčrty a kresby, všimněte si jejich časté symetrie, tvarů a celkové vyváženosti a stability, které můžeme přičítat nejen jeho preferencím, ale klidně i průniku více oborů, jimž se věnoval.
Je to o pohotovosti. Honoré Daumier se proslavil svými satirickými kresbami a karikaturami – bohužel, jak už to bývá, až po smrti. Některé z jeho prací byly údajně tak sžíravé, že za ně musel půl roku sedět v chládku. Pokud zrovna nekritizoval politiky, chodíval k soudu. Při pohledu na obrázek níže to docela chápu.
Slavný případ zde vidíte už ve finální verzi, ale skici k němu (které jsem na netu bohužel nenašla, ale představu vám snad dá Vzbouření či Tři drbny úplně nahoře) ukazují, že Daumier musel být velmi rychlý i pohotový zároveň. Pan advokát totiž nešetřil gesty a grimasami, a tak kreslit ho muselo být jako běžet za splašeným koněm. Daumier nicméně uměl zachytit lidi v několika črtách s celou jejich živostí, prožíváním, přeháněním… a, no, lidskostí.
Je to o kompozici. Zpátky do renesance a hlavu vzhůru – na zdech Sixtinské kaple Bůh znovu a znovu tvoří Adama v podání Leonardova rivala Michelangela. Není to jen v této fresce, ale ve výzdobě celé kaple. Umělec musel uplatnit svůj smysl pro celek a usměrňovat jeho části tak, aby vytvořily kýžený efekt a fungovaly jako jeden organismus, nikoliv součet prvků. Vidíte to ve Stvoření Adama? Gró celého výjevu je ta jedna miniaturní mezírka mezi rukou Boží a rukou Adamovou, nikoliv jeden z aktérů. V této mezírce vrcholí napětí celé scény, sbíhají se k ní linie všeho, co na ní lze vidět, jako by celé univerzum přihlíželo tomu svatému momentu stvoření. Ačkoliv pózy postav vytvářejí dojem dramatického pohybu, ve chvíli dotyku vládne absolutní klid.
Snad vás tohle rychlé umělecké kafe při pondělku nastartovalo. Pěkný zbytek týdne!
H s n m 