Studium přírody – nejlepší fotky uplynulého léta

Podzim je pro mě obdobím zrání a plnosti, se kterými jde ruku v ruce úpadek, hniloba a smrt. Když se zhluboka nadechnete, cítíte to všechno ve vzduchu: medové slunce, které už nesvítí s takovou intenzitou, těžkou olověnou oblohu, opadané listí a tlející jablka. Ambivalence dělá z podzimu mé nejoblíbenější období. Díky té temnější struně je to také doba, kdy se pomalu začínám odvracet od toho, co můžu vidět venku, protože to umírá a mizí; místo toho se obracím “dovnitř”, k tomu, čemu se můžu věnovat uvnitř interiéru i uvnitř sebe.

Připomíná mi to domněnku Eduarda von Hartmanna, podle kterého se lze přiblížit nevědomí častým kontaktem s přírodou a uměním. Obého jsem si tyto prázdniny užila vskutku důstojně, ačkoliv tedy přehrabovat se ve vlastním či kolektivním nevědomí nebylo účelem. Sestoupit “jen tak z hecu” do hlubin nevědomí by vám ani žádný rozumný člověk nedoporučil, třeba proto, jak to vystihl Vergilius, že:

… je snadný v podsvětí sestup:
černá Ditova brána je dokořán
ve dne i v noci, avšak vrátit se nazpět
a vystoupit nahoru na vzduch,
to je práce a trud…

– Publius Vergilius Maro: Aeneis

Každopádně – co jsem chtěla říct – už nějakou tu chvíli je podzim. Brzy se noci prodlouží tak, že se všichni budeme vracet domů za tmy a na stromech snad nezbyde ani to barevné listí. Myslím, že lepší moment na to, projít si všechny ty obrazy z prázdnin, plné odstínů zelené, hnědé, modré a rozloučit se s obdobím, kdy se více dívám ven než dovnitř, není.

(Všechny fotky jsou mé. Prosím, respektujte má autorská práva.)

Na cestě – instantní momenty

Opustit paleolit a jeskyni, ve které nevím o světě, nese sebou i jisté výhody. Vše je velice férově a lokálně vyfoceno špatným fotoaparátem v mobilu a prohnáno špatným filtrem v Instagramu.

Šumava čistá a nekonečná

O Šumavě už tady nějaké chvalozpěvy byly. Jakkoliv profláklé místo s podivnými problémy to je, nic to nemění na tom, jak jsem se během kočování po ní cítila.

Orlické hory: Cesta přátelství

Většinu výletů jsem strávila se svým mužem, ale jeden jsme odchodily a odvykládaly s jednou z nejdražších kamarádek, které mám, a které vděčím za mnohé. Včetně téhle příjemně dámské jízdy (chůze), během níž jsme narazily na dva nejhezčí kostely, jaké jsem zatím viděla. Bůh byl celou dobu asi s námi, jak by jinak totiž věděl, že tohle je cesta přátelství?

Jeseň v Jeseníkách

Velké, drsně krásné, prodchnuté atmosférou oblasti, kde lidé nikdy pořádně nepoznali hojnost a život v ní byl krutý a těžký. Když se setmělo a celá krajina se ponořila do absolutní tmy, šel z těch hustých lesů strach. Měsíc byl zrovna v úplňku a upřeně na nás zíral; kdyby ho tu noc nezahalily mraky, jeho krvavá podoba by určitě probudila k životu lecjakou příšeru. Představa vyjících vlkodlaků, kteří se za jeho svitu prohánějí po vesnicích, se nabízela sama.

Loučili jsme se v Jeseníkách s létem; vládu tam už převzala zima, která se do nás neustále zakusovala. Navzdory tomu jsme narazili na poslední houževnaté keříky s jedlými borůvkami. A vlkodlaky jsme sice nepotkali, ale zato nás nabral svérázný vozka na povoze, taženém dvěma koníky, se kterým jsme po cestě do města probrali všechny radosti a strasti tahání jelenů a pokácených stromů po lese. Tímto zdravíme Oťase a děkujem!