Šumava měkká a tvrdá

Smrky tam jsou všude, kam se podíváš. Smaragdová barva souvisle pokrývá vrchy a kopce široko daleko a zem pod sebou zakrývá tmou, ale tam, kde se do ní zakousl kůrovec, praží naplno světlo; k nebi ční nepříjemně ostré pahýly a vetché kmeny, zlomené větrem, ohlodané na kost.

Smrčiny ostatně surově vypadají i tak – temně zelené stromy s větvemi pokrytými ostrými jehličkami, vrásčitou kůrou, hubené jak bída. Rychle rostou, ale snadno umírají. Prach jsi a v prach se obrátíš. Ale i když vím, jak jsou listnáče pro lesy prospěšné a že smrky na Šumavě nerostou odjakživa, stejně moje srdce a oči zpívaly, když jsme se Šumavou ubírali křížem krážem a já viděla ty husté, neprostupné porosty přiléhat na svahy, které se mění v široké pláně a ve vlnách ubíhají pod nekonečnou oblohou neznámo kam.

Pro zvětšení klikněte na fotky.

Mám v sobě nějaké vnitřní přesvědčení, že lesy mají být tmavé, husté a nahánět trochu strach, přesně jako když jste malí a čtete Červenou Karkulku a z toho, co se tam děje, vám běhá mráz po zádech, protože nejasně tušíte, že je to zvrhlé. A děje se to v lese. Když v takovém lese člověk míjí takhle krásné paloučky s trávou hebkou jako pavučina, je to jako zázrak.

Stejně jako když uslyší zvuky a na rozdíl od těch ostatních ho neděsí, protože ví, že řeka si povídá nezaměnitelným způsobem.

K mým nejhezčím vzpomínkám ze Slovinska patří ta, když jsme s kamarádem pili přímo z pramínku, vyvěrajícího ze skály. Bystré říčky, které se střemhlav vrhají přes kameny a jejich křišťálová voda je tak ledová, že při ponoření se do ní máte pocit, jako byste přišli o tělo. Miluju je. Na Šumavě jsem samozřejmě takové taky našla. Ve Vydře jsme přeskakovali spolu s dalšími nadšenci po balvanech – ti nám pak zmizeli dál po proudu, zatímco my jsme zůstali u focení nejrůznějších zákoutí a struktur.

U Teplé Vltavy jsme bydleli a v její čisté, přirozeně měkké vodě jsme nacházeli po celodenním kočování osvěžení. I když pravda jen na chvíli, protože Teplá Vltava bohužel/bohudík svému jménu moc nečinila zadost.

Zato jsem v ní poprvé na vlastní oči viděla divoce žijícího ancistruse, přišlápla jsem ho chudáka pod kamenem. Mám vždycky radost, když se mnou ve vodě plavou ryby. Ty na Šumavě nechyběly, ačkoliv nás mrzelo, jak málo vody po těch vlnách sucha všude je, a že Vltava není splavná.

Teplé zlatavé odstíny na mihotajících se listech jsme vídali každé ráno po probuzení v kempu, impresionistický zázrak. Ještě, že tam s námi nebyl Monet, to bychom se ho nezbavili po několik desítek obrazů. Představte si, že jste ještě celí rozespalí, rozepnete zip stanu a vystrčíte nos ven… a tam na vás čeká chladivý, svěží vzduch a před očima vám přechází jiskřivé tóny světle zelené a zlaté a mihotají se jako světýlka. Noc předtím jste si sice namohli krk z toho, jak jste zakláněli hlavu a obdivovali démanty pokrytou hvězdnou oblohu, ale každá ranní dávka takového impresionismu vám taky dokáže sebrat vítr z plachet.

Když už jsme u těch výhledů…

Kdo se neškrábe po horách, není Čech. Dala jsem tomu nesčetněkrát šanci, ale asi se nedá nic dělat, holt se v tomto více ztotožňuju se svými rodiči, kteří při zjištění, že někdo rád a často zlézá vrcholy, vykulili oči a položili řečnickou otázku, co je na tom tak zajímavého. Proč by někdo chtěl lézt do kopce jen tak? Když jsem uspořádala náhodnou anketu mezi svými kamarády, přišla jim ta otázka stejně nepochopitelná jako mým rodičům přijde nepochopitelné to, co dělají. Často byly zmiňovány výhledy, které jsou odměnou po vyčerpávajícím stoupání. Rouhačsky prohlašuji, že mně všechny přijdou na jedno brdo a nijak zvlášť úchvatné. Něco jiného jsou ostré a tvrdé štíty Alp nebo jiných vysokých hor, ale tam jsem se zatím kvůli výše zmíněné filosofické otázce nedostala. Nicméně je to v plánu.

Zatím mě stejným či mnohdy dokonce větším údivem a zalíbením naplňuje jednoduché koukání se kolem sebe při cestě. Proč bych měla sípat a plazit se na vrchol, když míjím něco tak skromně krásného, ale zároveň fascinujícího jako tenhle les v lese, husté polštáře mechů a drobných rostlinek, které osvětlují les svou zářivou barvou? Stačí se pečlivěji dívat a nepovažovat okolí za samozřejmost.

Ze všech těch drobných struktur, sytých odstínů a zdánlivě nekonečných rozloh, které Šumava čítá, mi šla hlava kolem. Nejhezčí byly kontrasty, které jsme všude potkávali;  mrtvé pahýly stromů, ostré jako břitva a kolem nich vlny té nejměkčí, sladce kvetoucí trávy v barvě třešňových květů. Dravá říčka, jíž jsou schopné čelit jen pomalé, velké balvany, obrostlé chundelatým mechem. A tak dále.

Moci se na to všechno dívat a vpíjet se očima nás na těch pár dní, které jsme tam strávili, asi uzdravilo. Jakoby ten čirý vzduch vstoupil do každého zákoutí těla a projasnil ho. Hlavami nám proudilo šumění lesů, lámání větviček, klokotání potůčků a obrovské ticho pod bledě modrou oblohou, na níž se převalují dlouhatánské mraky, sem tam přerušované těmi pár lidmi, které jsme potkali, protože ne každý si může dovolit v týdnu jen tak si odjet do lesa. Díky za to.

Když jsme poslední výletní den sestoupili k Černému jezeru, našla jsem svůj klid. Nad vodou se vznášel snový opar a halil okolí do závoje.

Jezeru se říká Černé, ale černá voda je v něm jedině po setmění, stejně jako v každém jiném jezeře. Když do ní svítí slunce, je průzračná a blankytná jako akvamaríny. Jednou jsem potkala nějakou mladou ženu, v jejíž očích stála tahle barva, klidná a nehybná. Ale je to už spoustu let zpátky a nepamatuji si, jestli jsem ji znala nebo kde jsem na ni narazila. Možná to nebyla žena, ale nějaký kluk anebo muž. A možná takový člověk nikdy neexistoval a mně je jen povědomý, protože se mi o něm zdálo.

Je to dva týdny zpátky, ale pořád na Šumavu myslím a stýskám si. Pitoreskní půvab Českého Krumlova se jen krčí v jejím stínu.

Děkuji nejlepšímu a mně nejmilejšímu člověku na světě, díky kterému se všechno tohle a ještě mnohem víc mohlo uskutečnit. Však on už ví.

Autorem všech fotek jsem já (zia(dot)gouel(at)gmail(dot)com), prosím o to, abyste to a vše, co k autorským právům náleží, respektovali. Reprodukce děl mají zdroj uveden v popisku.