Na opravdový poklad jsem v Praze nenarazila v epicentrech turismu, ale úplnou náhodou – při cestě v tramvaji z Modřan, kterou jsem předtím každý den proklínala. Těžko říct, jestli o něm všichni ti lidé, kteří tudy každý den jezdí do práce a domů, ví, i když se na něj přímo dívají. Já o něm tedy až do poslední chvíle nevěděla. Vypadá jako složený z krystalů, má tisíc hran a hvězdy v oknech… a říká se mu kubistická architektura.
Nevím, jestli mě tak naočkovalo Brno, moje vlastní humpoláctví nebo oboje dvoje dohromady, ale když jsem se v poslední době ocitla v Praze, tak navzdory bohulibým záměrům (výlet za kulturou, práce, práce na bakalářce) jsem spíš než cokoliv jiného trpěla. Jedním z důvodů byla i nutnost každý den strávit v MHDéčku až několik hodin, protože jsem se musela přesouvat z jednoho konce města na druhý a co hůř, ve tmě – vyjížděla jsem ještě za tmy a vracela jsem se domů hádejte, kdy? Ano, opět za tmy. Až v poslední den, kdy jsem s úlevou mířila na Florenc, se mi poštěstilo sedět v tramvaji v normální denní dobu – a při lelkování na Výtoni spatřit něco, co mi ty hodiny, strávené kočováním sem a tam, vynahradilo.
Kubismus se nikde jinde ve světě nepokusili zakomponovat do stavitelství a je tím pádem u nás ojedinělý. Ačkoliv Jan Boněk ve své Kubistické Praze tvrdí, že pražská kubistická architektura jedno z velkých lákadel pro zahraniční turisty, žádného jsem si tam nevšimla. To je ale to nejlepší, co se vám jako návštěvníkovi může stát, alespoň z mého pohledu, protože místa, obležená fotekchtivými turisty ztrácejí svou duši. Vyjedete-li k Vyšehradu, můžete si být jistí, že vás nikdo obtěžovat nebude.
“Svatou trojici” v krátkých dějinách kubistické architektury u nás tvoří Josef Gočár, Josef Chochol a Pavel Janák, významně k nim ale přispěli také např. Vlastislav Hofman, Emil Králíček nebo Otakar Novotný. Josef Chochol, který z celé skupiny vyznával nejradikálnější formu kubismu, se podepsal pod realizaci právě staveb pod Vyšehradem. Jeho budovy se vyznačují prolamovanými fasádami a desítkami ostrých hran.
Rodinný trojdům. Foto: David Neff, MAFRA. Zdroj: idnes.cz
Prostřední budova s tympanonem. Zdroj: praha-magica.blog.cz
Na cestě tramvají po Rašínově nábřeží můžete, pokud mě paměť neklame, zahlédnout dvě Chocholovy stavby – rodinný trojdům a Kovařovičovu vilu. Zatímco “křídla” rodinného trojdomu pracují s načervenalou barvou, střed se architekt rozhodl zvýraznit zvýšením o jedno patro a mnohoúhelníkovým tympanonem. Do toho bohužel časem přišla kýčovitá a nehodící se plastika Lumíra a kněžny Libuše, jejíž tematické souvislosti s místem rozumím, ale esteticky mi připadá úplně mimo.
Kovařovičova vila je naopak dokonalá. Barva ustupuje do pozadí a dává vyniknout formě. Ačkoliv architekt použil ostré tvary, podařilo se mu i tak dosáhnout dojmu jisté zaoblenosti, měkkosti, klidnosti, a to nejen díky “válcovitému” průčelí, vedoucímu do zahrady. Vila vypadá velmi sofistikovaně.
Zadní průčelí vily. Zdroj: praha-magica.blog.cz
Průčelí do Libušiny ulice. Zdroj: praha-magica.blog.cz
O něco dál do “vnitrozemí” na Neklanově ulici narazíte na další domy, které svým vzezřením vystupují z okolního koloritu. Nájemní dům Františka Hodka je opět Chocholova práce. Stojíte-li čelem k jeho rohu, působí až agresivně, jakoby byl připravený rozrážet prostor a čas. Za povšimnutí stojí nejen dekorace pod střechou, ale také balkony, přízemní okna nebo dekorace dveří. Škoda těch vývěsních štítů restaurace.
Nájemní dům Františka Hodka na Neklanově. Zdroj: digital-guide.cz
Pohled na přízemí Hodkova domu. Zdroj: matkamest.cz
Nejméně výrazným je z čtveřice vyšehradských “kubistů” nájemní dům také na Neklanově ulici, jen o něco dál, na čísle 2. Jako autor se uvádí opět Josef Chochol, tentokrát ve spolupráci s Antonínem Beladou, který byl také oficiálním architektem. I tady se ovšem najde jedno “ale” – špatný stav, který ukazuje na to, že se o dům nikdo nestará.
Činžák na Neklanově 2. Zdroj: matkamest.cz
Detailní pohled na hvězdicovitou výzdobu pod střechou. Zdroj: langweil.info
Detail balkonů. Zdroj: praga-magica.blog.cz
Boněk ve své knize píše, že Chochol “ze staveb ornamentálnost doslova vyháněl.” Tvrdil o ní, že se nehodí do tehdejší doby. Hned při zběžném pohledu je ale i laickému divákovi jasné, že jeho budovy přitom takovými velkými kubistickými ornamenty jsou. Symetrika a rytmizace drobných ploch – faset – vytváří dojem umělého krystalu. Realizace takovýchhle projektů asi kvůli nutnosti speciálně řezat materiál nebyla levný špás a možná proto se kubismus tolik nerozšířil. Díky Chocholově architektuře jsem si vzpomněla, že mě na procházce Starým městem vlastně zaujala terakotová budova, která měla podobné rysy. A ještě aby ne. Dům U Černé Matky Boží je výplodem Chocholova současníka, neméně známého Josefa Gočára a někteří jej označují za největší klenot naší kubistické architektury. Oproti radikální formě vyšehradských staveb použil Gočár uhlazenější a mírnější výrazivo.
Dům U Černé Matky Boží. Zdroj: czechtourism.com
I tento dům jsem ale jen minula a neměla jsem čas jej prozkoumat zevrubněji, natož zavítat do jediné kubistické kavárny, která v něm sídlí. Boněk v Kubistické Praze píše o mnoha dalších domech, zajímavé lampě Emila Králíčka nebo o kiosku, z nichž některé bych za kubistické neoznačila ani ve snu, jiné zřetelně s určitými prostředky pracují a další se ponořily do přeplácaného rondokubistického stylu, který jednu dobu aspiroval na to, být českým národním slohem. Ničeho z toho jsem si dosud v Praze nevšimla, a to jsem si myslela, že Praha už mě asi nepřekvapí. Ještě, že existují mučivé hodiny v tramvajích z Modřan a zpátky. P. S. Nelekněte se titulu “Praha esoterická” na Boňkově knize, na nic, co by dělalo čest tomuto titulu, jsem uvnitř nenarazila. Jako základní průvodce pro zájemce o tento typ architektury si myslím, že poslouží.
H s n m 