Sám doma

Když procházím Ostravou nebo Brnem v létě, prázdnotou zející ulice mi připomínají obrazy Edwarda Hoppera.

Sluneční světlo v kavárně. Zdroj: wikiart.org

U obého mám smíšené pocity. Jako dítě jsem prázdniny nesnášela, protože všichni kamarádi odjeli z města a já jediná tam zkysla na celé dva měsíce. Bylo mi smutno, nudila jsem se k uzoufání a neobvykle ztichlé město mě trochu děsilo. Teď, když jsem starší a davům se naopak vyhýbám, si klid venku dokážu užít.

Pokaždé, když někde narazím na Hopperovy malby, pociťuju to samé jako ve městě o prázdninách. Ostatně jeho scenerie se v městě nacházejí. A ať na nich vidím jakýkoliv objekt, téma zůstává stejné – samota. 

Hořkosladká samota, která nás na jednu stranu zneklidňuje a nutí napínat všechny smysly, abychom zjistili, zda nás v noci, když se vracíme domů, někdo nesleduje. Chutná melancholicky; asi jako když přátelé nebo partner odejdou a vy zůstanete sami. Vidím tam taky samotu v odcizení – samotu v nesamotě, uprostřed společnosti. Ale je v ní i konejšivý klid, ujištění, že se nic neděje a všichni spí. A zvláště mě fascinuje to ticho – ten způsob, jakým se Hopperovi podařilo zachytit absenci zvuku vizuálními prostředky.