Od té doby, co jsem u nás v knihovně narazila na Štyrského publikaci Sny (Argo, 2003), uplynulo docela dost vody. Věděla jsem, že nemůžu jeho dílo nechat bez zmínky, protože procházet se krajinou jeho snění bylo téměř stejně sugestivní, jako bych snila sama. Zaboha jsem ale nemohla přijít na to, jakým způsobem článek pro vás pojmout – jestli to vzít jako životopis, či se naopak čistě soustředit na jeho práci, jestli vám ukázat střípek, anebo komplexní náhled na jeho tvorbu, a tak dále. Přečetla jsem si o něm, co jsem mohla, zhlédla jsem tento dokument, vydala jsem se na zevrubné rybaření internetem (zajímalo by mě, co si asi mysleli lidé, kteří mě viděli prohlížet si všechny ty obrázky), a pořád jsem na nic nemohla přijít. No a v situacích jako tato je nejlepší řešení to nejprostší: říct všechno tak, jak to leží a běží.
Sebeláska, 1934. Zdroj: weimarart.blogspot.com
Štyrského práce jsou pro mě zdrojem intenzivních dojmů, a ráda bych vám proto ukázala, co mě během krasojízdy jeho životem a tvorbou postřelilo nejvíc. Jsou to zejména koláže; jak už jsem se zmiňovala dříve, oproti velkolepým olejům upřednostňuju spíše jednodušší, intimnější techniky. Ale nezůstane jen u nich. Tak zavřete oči.
Řekněte surrealismus a já odpovím psychoanalýza. Surrealisté zbrusu nové Freudovo dílo horlivě studovali a snažili si z nevědomých složek psychiky vydolovat všechno možné, aby to mohli “hodit na papír”. Štyrský surrealistou nebyl od začátku; zprvu se přikláněl ke kubismu, pak, když s Toyen dali vzniknout novému směru – artificielismu – mu stále Bretonovo hnutí nebylo úplně při chuti. Postupně se s myšlenkami surrealismu však sblížil, a nakonec se stal váženým členem pařížské skupiny – a jak víte už ze článku o poetismu, po návratu domů byl u založení české Surrealistické skupiny. Je tedy příhodné vrátit se do Štyrského dětství, abychom lépe pochopili některé opakující se motivy v jeho obrazech.
(Bez názvu) Emilie přichází ke mně ve snu, 1933. Zdroj: 1910-again.tumblr.com
Nejzřetelněji je možné si všimnout postavy Emilie – Štyrského imaginární femme fatale, objektu touhy, jejíž krása “není stvořena k tomu, aby uvadla, ale aby shnila”. Vytvořil o ní také krátkou erotickou prózu s názvem Emilie přichází ke mně ve snu, která obsahuje také mnoho koláží. Kolážím se začal Štyrský naplno věnovat až v r. 1934, krátce před první výstavou Surrealistické skupiny.
Manželství, 1934. Zdroj: weimarart.blogspot.com
Věří se, že předobraz Emilie poskytla Štyrskému nevlastní starší sestra Marie, dcera jeho matky z prvního manželství. Malý Jindřich ji zbožňoval. Marie zemřela velmi mladá na dědičnou srdeční chorobu, což znamenalo pro Štyrského ztrátu, kterou pociťoval po zbytek života snad více, než ztrátu vlastních rodičů. Matka na ni údajně žárlila a snažila se ji střežit před Jindřichovým otcem, a tak ji neustále zavírala do pokoje, kde však dcera chřadla. Po její smrti si matka tak vyčítala své chování, že týden poté, co Marie skonala, odmítala její tělo vydat z domu.
Jindřich Štyrský: Žena zamrzlá v ledu, 1939. Zdroj: ceskatelevize.cz
“Sen o tetovaném nemluvněti (3. června 1929)
Jsme s Jindřichem Honzlem na tancovačce v Budišově hospodě ve Verměřovicích. Dobře se bavíme. Proti nám se ovšem kují pikle. Chceme se nenápadně vytratit. Během noci prcháme přes zahradu, skrz pole s řepou a bramborami. Ukryjeme se do houští v lese. S Honzlem jsme připoutáni k tyčím nebo k břevnům ve stodole či v tělocvičně. Obklopují nás deseti až dvanáctiletí TETOVANÝ CHLAPCI, oddávající se tanečním orgiím. Jsou také ozbrojení holemi a dělají na nás výhružná gesta. V jejich středu vidíme nemluvně, TETOVANÉ PORNOGRAFICKÝMI obrázky.”
Sen o tetovaných nemluvňatech, 1940. Zdroj: treatyourselftothebest.blogspot.com
Patologií ve Štyrského rodině se zřejmě nevyskytovalo málo. Otec, který si po smrti Jindřichovy matky najal hospodyni, s ní prý udržoval poměr a žárlil na svého syna tak strašně, že na něj dokonce jednou vytáhl pušku a chtěl jej zastřelit. Zcela propadl alkoholu.
Emilie přichází ke mně ve snu. Zdroj: fiac.com
„Miluji nade všechno Lautréamonta, Rimbauda, Máchu, ti byli všichni vidoucí… …vidoucí pohybuje se na hranici smrti,“ napsal si jednou Štyrský do svého deníku.
Kresba k Čerchovu, 1934. Zdroj: ubugallery.com
Štyrského práce překypují k prasknutí napětím mezi erotikou a smrtí. Nezáleží na prostředcích, které používá; ať už je to pár kousků papíru, seskládaných do koláže, rychlé črty, udělané hned po probuzení z děsivého snu nebo velkolepé oleje, které v umělcově hlavě zrály delší dobu; u všech jeho prací divák pociťuje znepokojivé vzrušení a zároveň jemný mráz na zádech, boj Erótu s Thanatem.
“Smrt spojuje neřest s neštěstím,” prohlásil jednou.
Emilie přichází ke mně ve snu,1933. Zdroj: red-lipstick.tumblr.com
Říkám si, jak se na něm musela podepsat navíc skutečnost, že si své sny – studovat výtvarnou školu a cestovat – mohl splnit jen díky smrti jeho rodičů, po nichž zdědil poměrně slušný majetek. Dost slušný na to, aby mohl jet například do Polynésie. A samozřejmě do Paříže.
Socha svobody, ze série Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: pinterest.com
Štyrský se nevěnoval jen olejům či kolážím, ale také fotografování, ilustracím, editování a kromě publikování vlastních časopisů a knih také zahraniční literatuře. Jako první ilustroval Lautréamontovy Maldororovy zpěvy, vydával Edici 69, kde se objevil například první český překlad de Sadeovy Justine s obrázky Toyen, editoval Erotickou revue a v neposlední řadě také několik let řídil Osvobozené divadlo.
Bez názvu, ze série Pohyblivý kabinet, 1934. Zdroj: strawberige.com
Jeho koláže mě udivují tím, jak přirozeně vypadají, ačkoliv k jejich vytvoření použil prvky z úplně odlišných zdrojů. Kombinoval v nich prvky psychoanalýzy s poznatky Gestalt psychologie, jejímž nejdůležitějším principem je holistický – celostní náhled na věc.
Chutná šunka, z cyklu Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: collageoftheweek.tumblr.com
Kolem roku 1933, kdy Štyrský vydal Emilii, se pro něj sny staly důležitým zdrojem inspirace.
Sen o opuštěném domě, 1940. Zdroj: ubugallery.com
Den ubíhá jako obvykle. Nic zvláštního se neděje. Jdu do školy, pak do práce, po práci se stavím za přáteli do podniku na skleničku, v rozumnou hodinu se ovšem vracím domů; chci se dobře vyspat, protože zítra můj koloběh rutinních povinností začíná nejdříve z celého týdne. V poslední době usínám snadno a hluboce, stačí mi tedy se párkrát zhluboka nadechnout – a zmizím z toho světa.
Jsem tady. Vzduch voní jinak, věci jsou jiné… dějí se jinak. Tuhle realitu znám už od svého narození, možná i z doby před ním; zná ji každý, velmi důvěrně. Otevřu ústa a na vlhkou špičku jazyka naberu trochu zdejšího vzduchu. Chutná jako…
Jindřich Štyrský: Muž a žena, 1934. Zdroj: creativoas.cz
Cítím na sobě ruce, v ústech jiný jazyk, je měkký, něžný a sladký. Proplétají se jako dva hadi. Nepamatuju si, jestli jsem se předtím oblékla, ale teď jsem nahá. Ruce po mně cestují. Touha mě lehce rdousí a vede k ještě větší touze, ve slabinách mě pálí. Jsem změklá chtěním, ale z nějakého důvodu také ztuhlá strachem. Padám. Není to do postele, a já také nejsem sama…
H s n m 