MATKA

Pojďme se chvilku bavit o hudbě.

Včera na filharmonii, kde jsem želbohu byla teprve podruhé ve svém jednadvacetiletém životě, jsem zjistila, co mám na orchestrech nejradši: že se chovají a vypadají jako jeden organismus.

Tenhle organismus jsem na mysli neměla.

Když se odvrátíte od dirigenta, svíjejícího se občas v takřka epileptických záchvatech, od různých obličejů, které jednotliví členové orchestru při úporném snažení nasazují a od účesu té paní před vámi, přes kterou toho moc nevidíte, a zadíváte se na hudební soubor jako celek, všimnete si, že vypadají jako tvor, jenž ožije při začátku skladby, nadechuje se, vydechuje, jeho tělo se pohybuje, a zpívá.

Zvuk jeho hlasů se rozlétne po celém prostoru a skoro hmatatelně jej vyplní.

Vždycky jsem se cítila jako buran ze samoty u lesa, když se někteří moji kamarádi bavili o vážné hudbě. Je pro mě docela těžké klasickou hudbu prožít tak jako tu moderní, když ale přitom nějakou hezkou skladbu slyším, roztékám se ještě odpudivěji než Kaplického návrh Národní knihovny.

Skoro jsem si fňukla i včera, na nadpozemské Atom Heart Mother, kterou hrála brněnská filharmonie. Poslouchat si Floydy pokoutně doma je jedna věc (snídat u Alan’s Psychedelic Breakfast se určitě počítá mezi způsoby, jak kvalitně začít svůj den), ale mít čest s jejich matkou naživo je něco úplně jiného. Najednou si všimnete plno věcí, které vám ve stereu unikaly, a jste z nich u vytržení. Ty věci jsou hrozně fyzické, hrozně hmatatelné. Jste přesvědčení, že nirvána existuje, děje se vám něco jakože se cítíte být ve spojení s celým vesmírem, a tak, znáte to. A jestliže je ta hudba dostatečně silná, tak když se na ni položíte, unese vás. Někam. Kam, to je na vašem vlastním výběru.

Klasika je super. A nevadí mi, že celou dobu zamilovaně popisuju rockovou skladbu.